Karel Holomek

„Pokud jde o ty Milotice, kde žila moje máti s mojí sestrou, musím říct – a říkám to vždycky jako obrovské plus – že tam to prostě bylo všeobecně známo, že jsme ti cikánští míšenci, kteří by měli skončit v koncentráku. Dokonce to šlo tak daleko, že, jak jsme později zjistili, na esesácké ústředně ve Zlíně bylo uváděno moje jméno a jméno mojí sestry mezi deseti nejžádanějšími cikány a cikánskými míšenci, kteří mají jít do odsunu. Ale to se nikdy nestalo. Jednak díky statečnosti mojí máti a díky statečnosti jednoho četníka, který vždycky chodil za máti a říkal: ‚Paní Holomková, zmizte, zítra tady budou esesáci dělat šťáru.‘ Já si vzpomínám, jak v těch inkriminovaných letech 1942 a 1943 s námi máti cestovala vlakem, na kole, na saních, po různých příbuzných nebo pro mě neznámých lidech. Ale co bylo prostě nejfantastičtější – v té vesnici to nikdo těm Němcům ani českým četníkům oficiálně neřekl, prostě nás brali, že tam patříme. My jsme s tou máti prostě zmizeli a tak nás vlastně zachránila.“

„Romové umírali z rasových důvodů v koncentračních táborech. Společně se tam protnul jejich osud s Židy – my Romové dnes nemáme větších přátel než Židů právě z tohoto důvodu. Česká židovská obec kupodivu v České republice žádné problémy nemá, na rozdíl od Romů a na rozdíl od Židů mezinárodně. Já si myslím, že Romové, ač nevědomky, svojí smrtí ukázali nahost problému těchhle scestných teorií a že se tak vlastně stali účastníky velkého osvobozovacího boje, který zahrnuje nejenom bojovníky za svobodu, ale i ty, kteří za ni takto položili život. A to z důvodu rasové perzekuce, z důvodu třeba homosexuality, která také byla pronásledována. To všechno vytváří ten společný názor. Říkám to proto, že romský holocaust je neznámý a že je považován jakoby za úzkou záležitost Romů, ačkoliv by měl být veřejností vnímán naprosto samozřejmě a jednoznačně tak jako osud Židů, tedy jako osud bojovníků za svobodu.“

„Je třeba si uvědomit, že Romové do války žili většinou ve venkovských aglomeracích. To znamená, že měli také slušnou příležitost obživy. Jednak ten venkov to skýtá už sám o sobě, jednak nalézali práci nejrůznějšího druhu pro sedláky. Můj děda byl koňský handlíř. Kováři, všelijací hrnčíři, nožíři, podomní obchodníci atd. Prostě, byly to venkovské věci. Ve městech těch Romů mnoho nežilo. Ale co se stalo po válce. Sám jste řekl, že se z koncentráků vrátilo ani ne pět set lidí, což je směšný počet. A najednou dneska vidíme, že tu je střízlivým odhadem dvě stě padesát tisíc Romů. Kde se tady vzali? Po válce při různých příležitostech, které byly – a ty první nastaly tak v roce 1948 – Romové na Slovensku hledali práci. A tu mohli nacházet jedině v průmyslových centrech, a také ji tam nacházeli. Ostrava, severní Čechy, Brno, to jsou nejsilnější aglomerace Romů dodnes, které se zachovaly. To bylo na jednu stranu dobře, protože i ten komunistický režim umožňoval každému práci, ať už byla užitečná, nebo nebyla. Ti Romové, kteří vykonávali práci v těžkých strojírenských provozech, hutích a podobně nebo ve stavebnictví, díky tomu režimu na jedné straně nepochybně získali pocit sociální jistoty. Ale na druhé straně se dostávali do prostředí, které je zbavovalo toho, co Romové do toho okamžiku považovali za tradiční a podstatné. Zbavovalo je to jednak romských zásad, sounáležitosti. Ta byla dříve zcela zřejmá a prostě přestávala existovat. Tito lidé, vykořenění ze svého domácího prostředí – například na Slovácku žili Romové po staletí – se nyní dostávali do prostředí, ke kterému neměli žádný vztah, a to je poznamenalo. Ztráceli svoje pravidla, ztráceli pojem o své historii, mnozí z nich ztráceli jazyk. Ztráceli navíc nejenom v oblasti identity, kterou já považuji za zásadní, ale i v oblasti sociální ztratili pocit sebevědomí a pocit, že oni jsou strůjci uspořádání svého života. Ten jim byl prostě nějakým způsobem vnucen. A teď najednou přišla revoluce a oni na ni byli nejméně připraveni. Svoboda má význam jen pro člověka, který ji dokáže náležitě užít. Ale je ten režim vlastně nasměroval a sešněroval do pravidel, které mu vyhovovaly a které Romy nejvíce postihly. Ten režim nepostihne člověka vzdělaného tak silně – postihne nejvíc toho, kdo nemá pojem o tom, jak by si měl zařídit vlastní život. Na Slovensku oni ten pojem měli, žili ve staletých tradicích, které šly z jedné generace na druhou. Ale tady v tomto novém prostředí to všechno ztratili. To je ta největší katastrofa, která mohla Romy postihnout. A ta se traduje až dodnes.“

„Sice jsem sledoval události z novin, velmi pečlivě, ale od toho brněnského ruchu, který přeci jenom byl poměrně rušný – i ve srovnání s Prahou – jsem byl poněkud stranou. Ale shodou okolností někdy kolem 19. listopadu jsem byl v kanceláři v Brně, kde jsme měli azyl a kde jsme vypisovali faktury a mzdy zaměstnancům. To jsem vždycky tak na dva tři dny jezdil do Brna. A v té době najednou do té naší obyčejné kanceláře řadových stavbyvedoucích, byli jsme tam tři, přišel člověk z ředitelství, zasalutoval přede mnou a řekl: ‚Pane inženýre, hlásím se do služby.‘ Já jsem na něho koukal a říkám: ‚Co blbnete?‘ A on říká: ‚No, budeme dělat revoluci, ne?‘ Já jsem říkal: ‚No, to je bezvadný.‘ Já jsem byl známý v podniku jako člověk, který čas od času, když byla nějaká schůze ROH, celkem otevřeně kritizoval politickou situaci, ‚naše‘ tehdejší komunistické představitele. Měl jsem pověst člověka spíš duševně nemocného, který tohle dělal, ale jinak dobrého pracovníka, který na té stavbě udrží dělníky, je odborně jakž takž zdatný a odevzdává potřebné prachy. Byl jsem znám taky tím, že mě čas od času estébáci ve význačných dnech 28. října, 21. srpna atd. preventivně zavírali – a to buď na stavbě, a nebo v kanceláři. Ten den předtím mi kolega říkal: ‚Člověče, byli tu nějaký dva chlápci a ptali se po tobě. My jsme řekli, že jsi na stavbě a oni odešli.‘ Já říkám: ‚No, tak to je známá věc.‘ Říkal jsem si, že přijdou zas. Už nepřišli. Protože v okamžiku, kdy za mnou přišel tenhle chlápek, jsem se já stal šéfem Občanského fóra Průmyslových staveb.“