Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Holoubek (* 1928)

• narozen 24. února 1928

• v letech 1950 až 1971 člen komunistické strany

• v letech 1948 až 1970 redaktor Československého rozhlasu

• vysílání rozhlasu ve Žďáru nad Sázavou během okupace vojsk Varšavské smlouvy

• během 70. a 80. let natočil desítky rozhovorů s církevními představiteli

• převážel ze zahraničí zakázanou náboženskou literaturu

• dnes žije ve Žďáru nad Sázavou

Matka ho opustila šest týdnů po porodu

Luboš Holoubek se narodil 24. února 1928 v Jičíně. Už po šesti týdnech po příchodu na svět se stala událost, která ovlivnila celý jeho život. Vlastní matka ho totiž spolu s jeho dvouletým bratrem Iljičem opustila. Otec se živil jako švec a matce příbuzní našeptávali, že to není dobrá partie pro život. Rozhodla se proto od rodiny odejít. Iljiče dala do dětského domova a Luboška nechala u otce. Za rok se otec znovu oženil a s novou manželkou měl ještě tři syny. „Nové mamince jsem vděčný, i když jsem to měl dost trpký, protože jsem měl nevlastní bratry a ti se na mně, jak to bývá, podepsali. I máma byla přísná, ale jako kluk jsem musel uznat, že se o mě po všech stránkách postarala. Takže když jsem odcházel z Jičína, jsem ji vyhledal. To nečekala, že za ní jako nevlastní dítě přijdu. Ale já jsem šel poděkovat, že se o mě starala, a za to, co pro mě udělala.“

Z bratrů z otcova druhého manželství pamětník vzpomíná nejlépe na nejmladšího Zdeňka, který trpěl epilepsií a také lehčí formou mentální retardace. Luboš ho často vozil po Jičíně v golfovém kočárku. „I když byl postižený a nevlastní, tak pro mě byl víc než vlastní.(...) Pro mě to byla taková náplast, že ta bolestivá situace v rodině byla nahrazena přátelstvím nevlastního bratra. (…) Od první chvíle jsme měli velmi dobrý vztah, protože když mně bratři chtěli nabančit nebo táta potrestat, tak Zdeněk, jak to viděl, začal strašně křičet a všichni toho nechali. Vlastní bratři i maminka se za něj styděli. Lidi v Jičíně většinou říkali, že je to blbeček, a on byl niterně nesmírně šlechetný člověk,“ vypráví pamětník o svém milovaném bratrovi, který zemřel v pětatřiceti letech.

Matka, která rodinu opustila, se pak ještě několikrát provdala a narodilo se jí několik dětí. Luboše se později snažila kontaktovat, ten to ale odmítal. Nakonec se o ni jako jediný ve stáří postaral. Vlastní bratr Iljič zůstal v dětském domově a s Lubošem se poprvé setkal až v dospělosti, kdy pracoval jako fotograf pro Československou tiskovou kancelář.

Věřil myšlence komunismu, ale..

Rodina žila velmi chudě, a Luboš byl tak při studiích na gymnáziu neustále pod tlakem, aby si udržel výborné výsledky a tím i nárok na bezplatné studium. Finanční situace rodiny se ještě zhoršila po vypuknutí druhé světové války. Luboš každé prázdniny trávil na brigádách u statkářů a přivydělával si také doučováním studentů. Válečné období má tak spojené hlavně se sháněním potravin pro rodinu.

Otec byl jedním ze zakládajících členů komunistické strany v Jičíně. Její ideologii věřil a ve stejném duchu vychovával i Luboše. Ten se tak v roce 1950 stal členem komunistické strany.

Už jako student gymnázia psal Luboš články se sociální tematikou do časopisu Práce, který patřil pod Revoluční odborové hnutí (ROH). Po maturitě chtěl studovat pozemní stavitelství, ale kvůli potížím s oční tuberkulózou nakonec nastoupil do redakce Rudého práva, kde psal články ze stavebnictví. Krátce po svatbě s Irenou Henke pak přešel do Československého rozhlasu a oba manželé se přestěhovali do Prahy.

V Československém rozhlase měl pamětník na starosti sociální tematiku a stavebnictví. Stal se tam také předsedou ROH. Pomáhal zaměstnancům a také si prý čím dál víc uvědomoval nespravedlnosti páchané komunistickým režimem. Při reportáži o životě seniorů se v domově důchodců v Plavči seznámil s řeholními sestrami z Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Jejich láskyplná péče o seniory ho velmi překvapila, spřátelil se s nimi a postupem času prožíval svou konverzi ke křesťanství. Luboš Holoubek jako reportér často navštěvoval cizí země a tajně pak převážel zakázanou náboženskou literaturu, různé církevní předměty, předával zprávy církevním hodnostářům v cizině.

Pro vedení rozhlasu se údajně stal kvůli své práci v odborech nepohodlným, a tak ho v roce 1958 i s manželkou přeřadili do Jihlavy, kde měli pomoct s rozjezdem krajské rozhlasové stanice. V roce 1962 se manželé přestěhovali do Žďáru nad Sázavou, kde pamětník nastoupil na pozici vedoucího Domu kultury Žďas. Později se stal redaktorem místního rozhlasu na drátě, kde jeho manželka pracovala jako externí rozhlasová pracovnice.

Deset dní plných strachu

Rozhlas po drátě vysílal pomocí kabelového rozvodu jedinou rozhlasovou stanici bez použití rádiového přenosu. Vytvořili ho podle sovětského vzoru a původně měl zajišťovat informace v případě vyřazení klasických vysílačů z důvodu nepřátelské invaze. Nakonec byl k tomuto účelu opravdu použit, ale invaze nepřišla ze západu, ale z východu. V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska pěti států Varšavské smlouvy obsadila území Československé socialistické republiky. Manželé Holoubkovi hned ve čtyři ráno zamířili do rozhlasového studia, doma museli nechat své tři děti. Netušili, že se deset dnů domů nevrátí. „Rozhlas po drátě byl zafixovaný na pracoviště pošty a tam měli pojistku, že když se do vysílání dostalo něco, co se režimu nelíbilo, stačilo, aby ji pracovnice vyhodila a už se nevysílalo,“ vypráví Luboš Holoubek a dodává, že i přes velké riziko je technik Emanuel Švastal napojil na vysílačku civilní obrany. Tu měly pod správou lidové milice a hrozilo její vypnutí. Luboši Holoubkovi se nakonec podařilo na ministerstvu národní obrany zajistit mobilní vysílačku. V té době totiž oficiální rozhlasové vysílání nefungovalo a kraji chybělo rozhlasové pokrytí.

Silná vojenská vysílačka měla dosah na velkou vzdálenost. Luboš a Irena Holoubkovi se pak snažili hlavně uklidnit situaci a dodat lidem důležité informace. „Lidé byli zmatení. Ptali se, jestli mají, nebo nemají jít do fabriky Žďasu. Já jsem okamžitě volal na ředitelství Žďasu a tam říkali, že ano, že mají lidé jít pracovat. Volaly maminky, jestli budou fungovat jesle a mateřské školy. Volali lidi, jak to bude s nemocnicí. Volali jsme ředitele nemocnice a ten nám říkal, že celých čtyřiadvacet hodin - i v noci - budou služby. Nebo zásobování. Volali jsme pekárnu, protože bylo všechno vymetený, jak to bývá v takových situacích. Tak jsme volali ředitele a on řekl, že budou péct v jednom kuse i v noci, abych to řekl lidem, ať nenakupují zbytečně.“ Luboš Holoubek se ale také spojil s velitelem polské jednotky, která stála hned za městem. Velitel pak do rozhlasu ujistil obyvatele, že vojáci nepodniknou žádný útok, a nařídil otočit hlavně tanků směrem od města. Vysílaly se rovněž reakce lidí na invazi a podporovaly se různé petice proti okupaci.

Vysílaní probíhalo ve dne i v noci deset dní. Pamětník s manželkou se prý za celou dobu nedostali domů. První tři dny neměli ani nic k jídlu, než jim lidé začali do studia nosit potraviny. Rozhlasové vysílání ze Žďáru prý nakonec podávalo zprávy jako jedno z posledních v republice.

Zaznamenával příběhy perzekvovaných představitelů církve

Za desetidenní obětavé vysílání v rozhlase dostali oba manželé výpověď ze zaměstnání. Také je vyloučili z komunistické strany. Luboš Holoubek žil prací pro rozhlas a po vyhazovu se zhroutil a skončil na léčení v sanatoriu. Vystřídal pak několik zaměstnání, ale oční vada se mu zhoršovala, a tak nakonec odešel do invalidního důchodu. Přesto se dál snažil pomáhat katolické církvi. V roce 1975 prošel křtem v klášteře v Hradisku u Znojma. Pro řeholní sestry namlouval knihy s duchovní tematikou. Začal také tajně zaznamenávat na magnetofonový pásek životní osudy řádových sester a církevních představitelů, svědectví o jejich perzekuci za komunistického režimu. Ve svém činžovním bytě si zařídil nahrávací studio a dojížděl do klášterů po celém Československu. Stále také převážel náboženskou literaturu a mnohou další činností se snažil pomáhat katolické církvi. I když tuto činnost prováděl řadu let, nikdy na něj estébáci nepřišli. Jen jednou ho v roce 1987 po audienci u Jana Pavla II. v Římě předvolali na výslech na Státní bezpečnost v Pardubicích.

Osobně se účastnil demonstrací v listopadu 1989, které se staly jednou z příčin pádu komunistického režimu. Dnes žije společně s manželkou v Domě klidného stáří ve Žďáru nad Sázavou.

http://www.proglas.cz/detail-poradu/2008-02-29-16-00.html

http://www.jihlavske-listy.cz/radnicni_noviny/clanky/zr/2013-08/publicistika_18.pdf