Luboš Holoubek

* 1928

  • „Já jsem spolupracoval s knězem Josefem Uhlířem. Byl velmi aktivní a byl pořád pod dozorem policajtů. On třeba chodil dávat exercicie na Slovensku. Přišel mi pozdrav, že následující pátek potřebuje, abych přijel hlídat faru. Tam byla dobrá hospodyně. Když by kdokoli přišel a ptal se, kde je pan farář, tak by i estébákovi řekla, že pan farář odjel na Slovensko. Byla velmi pracovitá. Starala se o něj, ale farářovi říkala, že nesmí lhát. On jí řekl: ‚Pamatujte si, to není lhaní. Tady musíte vidět, že máme velkého nepřítele, a nesmíte to nikomu říct.‘ Nebyl si s ní vůbec jistý, protože ti hoši jsou šikovní. Tak mě lístkem přizval, abych tam ve čtvrtek, nebo pátek přijel. Věděl jsem, že jede na Slovensko na čtyři pět dní. Tak aby se nic takového nestalo, když někdo přišel, chodil jsem sám ke dveřím. Hlídali mu auto. Chodil nakupovat do Lomnice nad Popelkou a jednou koukal, když vycházel z krámu, že mu někdo čumí do vozu. Byl to policajt.“

  • „Když jsme tam šli poprvé, lidé byli zmatení. Ptali se, jestli mají, nebo nemají jít do fabriky Žďasu. Já jsem okamžitě volal na ředitelství Žďasu a tam říkali, že ano, že mají lidé jít pracovat. Volaly maminky, jestli budou fungovat jesle a mateřské školy. Volali lidi, jak to bude s nemocnicí. Volali jsme ředitele nemocnice a ten nám říkal, že připravují zasedání a že řeší situaci, že celých čtyřiadvacet hodin - i v noci - budou služby. Nebo zásobování. Volali jsme pekárnu, protože bylo všechno vymetený, jak to bývá v takových situacích. Tak jsme volali ředitele a on řekl, že ví a že budou péct v jednom kuse i v noci, aby trvale zajistili prodej chleba, abych to řekl lidem, ať nenakupují zbytečně.“

  • „Stalo se to tím, že příbuzní řekli mojí matce, že krejčí není nic moc. Ve městě jsou troje kasárna, že si měla raději najít důstojníka. Že by to bylo lepší živobytí. Maminka to pokládala za lepší, a proto od táty odešla. Mého bratra dala do sirotčince a já jsem zůstal doma vychováván novou maminkou. Té jsem vděčný, i když jsem to měl dost trpký, protože jsem měl nevlastní bratry a ti se na mně, jak to bývá, podepsali. I máma byla přísná, ale jako kluk jsem musel uznat, že se o mě po všech stránkách postarala. Takže když jsem odcházel z Jičína, jsem ji vyhledal. To nečekala, že za ní jako nevlastní dítě přijdu. Ale já jsem šel poděkovat, že se o mě starala, a za to, co pro mě udělala. Byla potěšená, protože to nečekala.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Žďár nad Sázavou, 04.11.2014

    (audio)
    délka: 03:45:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Museli jsme lidi hlavně uklidnit, aby nedošlo ke krveprolití

Luboš Holoubek
Luboš Holoubek
zdroj: archiv pamětníka

Luboš Holoubek se narodil 24. února 1928 v Jičíně. Od roku 1948 pracoval jako reportér v Československém rozhlase - nejprve v Praze, potom v Jihlavě a následně ve Žďáru nad Sázavou. Společně s manželkou Irenou tam vysílali i v srpnu 1968, kdy do Československa vpadla vojska pěti států Varšavské smlouvy. Jejich vysílání se stalo symbolem srpna 1968 na Žďársku. Deset dnů ve dne i v noci lidi informovali, uklidňovali a posílali vzkazy okupantům. Jejich stanice prý nakonec podávala zprávy jako jedna z posledních v republice. Za tuto činnost následně dostali oba manželé okamžitou výpověď. Luboš Holoubek pak vystřídal několik zaměstnání, než kvůli vadě zraku odešel do invalidního důchodu. Svou praxi rozhlasového reportéra využil k zaznamenávání životních osudů řeholních sester a představitelů katolické církve. Během 70. a 80. let minulého století zaznamenal desítky rozhovorů. I jinou činností podporoval církev. Dnes žije spolu s manželkou ve Žďáru nad Sázavou.