Luboš Holoubek

„Když jsme tam šli poprvé, lidé byli zmatení. Ptali se, jestli mají, nebo nemají jít do fabriky Žďasu. Já jsem okamžitě volal na ředitelství Žďasu a tam říkali, že ano, že mají lidé jít pracovat. Volaly maminky, jestli budou fungovat jesle a mateřské školy. Volali lidi, jak to bude s nemocnicí. Volali jsme ředitele nemocnice a ten nám říkal, že připravují zasedání a že řeší situaci, že celých čtyřiadvacet hodin - i v noci - budou služby. Nebo zásobování. Volali jsme pekárnu, protože bylo všechno vymetený, jak to bývá v takových situacích. Tak jsme volali ředitele a on řekl, že ví a že budou péct v jednom kuse i v noci, aby trvale zajistili prodej chleba, abych to řekl lidem, ať nenakupují zbytečně.“

„Stalo se to tím, že příbuzní řekli mojí matce, že krejčí není nic moc. Ve městě jsou troje kasárna, že si měla raději najít důstojníka. Že by to bylo lepší živobytí. Maminka to pokládala za lepší, a proto od táty odešla. Mého bratra dala do sirotčince a já jsem zůstal doma vychováván novou maminkou. Té jsem vděčný, i když jsem to měl dost trpký, protože jsem měl nevlastní bratry a ti se na mně, jak to bývá, podepsali. I máma byla přísná, ale jako kluk jsem musel uznat, že se o mě po všech stránkách postarala. Takže když jsem odcházel z Jičína, jsem ji vyhledal. To nečekala, že za ní jako nevlastní dítě přijdu. Ale já jsem šel poděkovat, že se o mě starala, a za to, co pro mě udělala. Byla potěšená, protože to nečekala.“