PhDr. Miroslava Holubová

* 1948

  • „Co se týkalo nás a výchovy, my jsme nebyli důležití. Pro něho byli důležití jeho spolubojovníci. On opravdu měl tuto mentalitu. Když ho pustili z kriminálu v tom třiapadesátém roce, první věc, kterou udělal, bylo to, že vzal psací stroj a začal psát žádosti o byt. Matka se ho ptala, komu to dělá, a on psal žádosti těm bachařům z toho kriminálu. A matka říkala: ‚Seš blázen, proč to děláš?‘ A on jí odpověděl: ‚Vždyť jsou to kluci od nás, vždyť mají dvě obecné, oni nikdy v životě nedokážou sepsat takovou žádost.‘“

  • „Já nikdy nezapomenu, to muselo být v roce 1953 nebo 1952, když byl táta zavřený a my bydleli v Mostě, tak my jsme měli na Mikuláše klidně 15 Mikulášů. Protože lidi se nás báli samozřejmě, to přecházeli na druhou stranu ulice, když šla matka s námi. Ale když měli na sobě masky a byli Mikulášové, tak chodili k nám, my jsme skutečně měli tolik Mikulášů, kteří nám nosili různé dobrůtky, a já jsem to nevnímala jako něco divného, pro mě to bylo normální a pro našeho tátu to bylo taky normální.“

  • „Přijeli orgánové a hledali tátu, takže moje matka jela druhý den ke Slánským, mluvila s manželkou Slánského, a když se vrátila, tak vyprávěla dědečkovi, že to bylo strašně divný, protože jak spolu seděly takhle u stolečku, tak za nimi stáli vojáci a mířili na ně samopaly. Takže přijela s tím, že je to celé divné, a pak už se nedivila ničemu. Protože u nás doma proběhla domovní prohlídka, velice důkladná, i z postýlky vytáhli malého Ládíka a celou ji rozebrali, jestli tam nejsou nějaké zbraně. Moje matka to jen komentovala, že aspoň bude vědět, kde táta je. Protože on byl schopný třeba někam odjet a třeba ho tři dny neviděla.“

  • „Dostali se do oblasti Brdů, což byl německý výcvikový tábor, a oni se dostali do Mníšku pod Brdy, a tam je samota, Lucký mlýn, a tam žil mlynář Vašíček. Když ho požádali o jídlo, on jim řekl, ať si vezmou, co chtějí. Ale táta se ohradil, že nejsou žádní gauneři, že ho žádají o pomoc jako příslušníci československé armády. Tak šel, a protože byli po zabijačce, tak vytáhl všechno možný. Táta říkal, že mají zraněného plukovníka Melnikova, tak jestli nemají i nějaké ovoce. Tak i ovoce přinesli. A pan Vašíček se ptal, jak pozná, že nejsou podvodníci. Táta mu odpověděl, že jednoduše, že oni ráno odejdou tudy a pan Vašíček ať jde na četnickou stanici a nahlásí, že šli támhle. Tak se rozloučili s tím, že táta říkal, že až skončí válka, že druhý den přijde. A opravdu, když válka skončila, přijelo auto a z něho vystoupil náš táta. Ti Vašíčkovi do dneška jsou naše rodina a vždycky byli. Když byl táta zavřený a u nás pracovala jen naše matka, ta nás živila a živila i babičku s dědečkem, kteří neměli důchod, protože ze statku museli odejít, tak Vašíčkovi vždycky přijeli, přivezli máslo, sádlo, maso, ovoce a my tam trávili prázdniny, nejmladší dceru měli stejně starou jako já a když dodělala střední školu, přijela k nám do Teplic, bydlela u mě v pokojíku, dokonce se tam vdala, vzala si jednoho našeho mladého kamaráda. A celá léta se zachovávala tradice, že vánočního kapra jsme měli od Vašíčků z jejich sádky na dvoře. A táhne se to až do dneška. Moje děti jezdí do Mníšku stejně, jako jsme tam jezdili my.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nová Ves u Loun, 03.12.2021

    (audio)
    délka: 39:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Ústecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunistů ani estébáků jsem se nikdy nebála

Maturitní fotografie Miroslavy Holubové (rozené Kišové)
Maturitní fotografie Miroslavy Holubové (rozené Kišové)
zdroj: archiv pamětníka

Miroslava Holubová se narodila jako Kišová 20. března 1948 v Chomutově. Její otec Vasil Kiš, veterán druhé světové války a velitel paradesantní výsadkové skupiny Jan Kozina, ji nechal pokřtít na československé vlajce českobratrským farářem. Dětství neměla jednoduché, otce v roce 1950 zatkli a na amnestii propustili až po třech letech, prarodiče v rámci kolektivizace vystěhovali ze statku v Pesvicích a její mladší bratr Vladimír onemocněl rakovinou, která mu nedovolila dožít se dospělosti. Miroslava vystudovala střední školu zaměřenou na zahraniční obchod nejprve v Jablonci nad Nisou a později v Praze a dále studovala český jazyk a angličtinu na Filozofické fakultě UK. Po škole nastoupila jako učitelka na středních školách v Teplicích a Praze a později učila angličtinu na Strojní fakultě ČVUT v Praze. Listopad 1989 jí přinesl nové možnosti, spoluzakládala feministickou organizaci Nová humanita a podílela se na budování a provozu sociálního zařízení Letohrádek Vendula. Miroslava Holubová dlouhá léta pracovala pro nevládní neziskovou organizaci Gender Studies, působila tam ještě v roce 2021 a byla činná v Ekumenické radě církví České republiky, kde zastupovala ženskou organizaci Českobratrské církve evangelické. V roce 2021 žila v Nové Vsi u Loun, nedaleko místa, kde v polovině října roku 1944 seskočil na padáku do protektorátu její otec Vasil Kiš. Příběh pamětnice mohl být zaznamenán díky podpoře Ústeckého kraje.