Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Miroslava Holubová (* 1948)

• narodila se 20. března 1948 v Chomutově

• otec Vasil Kiš byl veteránem druhé světové války

• otec za války velel paradesantní výsadkové skupině Jan Kozina

• v letech 1950–1953 byl otec Vasil Kiš vězněn

• vystudovala zahraniční obchod v Jablonci nad Nisou a Praze

• vystudovala češtinu a angličtinu na Filozofické fakultě UK

• byla členkou Hnutí revoluční mládeže na FF UK

• učila na středních školách v Teplicích a v Praze

• později vyučovala na Fakultě strojní ČVUT v Praze

• zúčastnila se manifestace 17. listopadu 1989 v Praze

• členkou mnoha spolků a organizací (Nová humanita, Letohrádek Vendula, Gender Studies, Ekumenická rada církví ČR)

• v roce 2021 žila v Nové Vsi u Loun

Byla prvorozenou dcerou partyzánského velitele Vasila Kiše. Ten ji se svými spolubojovníky položil na československou vlajku a nechal pokřtít českobratrským farářem Zbyňkem Laštovkou. Bývalí partyzáni pluku Ludvíka Svobody jí do kolébky vložili partyzánskou legitimaci. Kromě toho dostala Miroslava do vínku otcovu smělost a matčinu kuráž. Obojí se jí v životě hodilo – v dětství, kdy otce na tři roky zavřeli, na vysoké škole, kdy byla součástí Hnutí revoluční mládeže, i v dospělosti, kdy odmítla vstoupit do KSČ i spolupracovat s Stb. „Já se estábáků nebála, oni mi přišli směšní. Spletli si dobu,“ vzpomínala pro Paměť národa Miroslava Holubová.

Miroslava Holubová se narodila jako Kišová v Chomutově 20. března 1948, ale hned z porodnice ji přivezli na rodinný statek do Pesvic, odkud pocházela Miroslavina maminka. Otec Vasil Kiš se s budoucí ženou seznámil právě tady, když k hospodáři Kratochvílovi přivedl koně z nedaleké chomutovské posádky. „Bylo to v době žní, maminka prý stála celá špinavá u mlátičky, když se na tom dvoře objevil. Důležité ale bylo, že naše babička byla obrovská slavjanofilka, a když viděla toho krásného, mladého, vyhublého, hrdinného Rusína, začala ho okamžitě vykrmovat. Taky děda ho hrozně miloval. A můj otec pak celý život říkal: ‚Nemysli si, já si nevzal tvoji matku, já si vzal dědečka a babičku,‘“ směje se Miroslava Holubová.

Místo knězem padákovým agentem

Manželčini rodiče určitě nahrazovali Vasilu Kišovi jeho rodinu v Poroškovu na Podkarpatské Rusi, kterou opustil v době války. Studoval církevní gymnázium v Užhorodě, ale po příchodu maďarského vojska utekl spolu s kamarády přes nedalekou hranici do Sovětského svazu. Byl zatčen a odsouzen na tři roky prací v gulagu. Díky aktivitě Heliodora Píky se podařilo velkou část Čechoslováků z lágrů osvobodit a mohli narukovat do vznikající armády v Buzuluku,“ vypráví Miroslava Holubová. Vasil Kiš neváhal ani vteřinu, vždyť bojovat proti německým okupantům chtěl od samého počátku války.

V Buzuluku prošel dvaadvacetiletý Vasil Kiš důstojnickou školou a poté absolvoval výsadkářský výcvik. V červnu roku 1944 ho velení zařadilo do výcviku pro boj v nepřátelském zázemí a v říjnu toho roku ho jmenovalo velitelem partyzánského oddílu Jana Koziny. Spolu s šestnácti dalšími parašutisty tohoto oddílu vyskočil v noci na 17. října nad územím Protektorátu Čechy a Morava.

Do německé palby se dostali už během seskoku na Mělcích nedaleko Loun. Vasilu Kišovi se s několika muži podařilo prostřílet a utéct. Směřovali na Českomoravskou vysočinu a nedaleko Mníšku pod Brdy narazili na mlýn mlynáře Vašíčka. „Táta si řekl o jídlo a on jim odsekl, ať si vezmou, co chtějí. Ale táta se ohradil, že nejsou žádní gauneři, že ho žádají o pomoc jako příslušníci Československé armády. Nato jim pan Vašíček otevřel komoru, kde bylo všeho, protože měli po zabijačce. Táta říkal, že mají zraněného plukovníka Melnikova, tak jestli nemají i nějaké ovoce. Tak i ovoce přinesli. A pan Vašíček se ptal, jak pozná, že nejsou podvodníci. Táta mu odpověděl, že jednoduše, že oni ráno odejdou tudy a pan Vašíček ať jde na četnickou stanici a nahlásí, že šli támhle. Když se loučili, slíbil táta, že až skončí válka, že druhý den přijde. A opravdu, když válka skončila, přijelo auto a z něho vystoupil náš táta. Vašíčkovi pak byli už vždycky naše rodina,“ popisuje otcův výsadek Miroslava Holubová.

Vašíčkovi podporovali Kišovu rodinu nejen po válce, ale i v padesátých letech, kdy Vasil Kiš pykal ve vězení. Rodinné přátelství se přeneslo přes několik generací a dnes se přátelí už třetí a čtvrtá generace Kišových a Vašíčkových.

Partyzánským velitelem zůstal i po válce

Jedním z mnoha dalších útočišť skrývajícího se výsadku Jan Kozina byla hájovna Josefa Eise nedaleko osady Polom v Železných horách. U hajného Eise se setkali s členy partyzánské brigády Mistr Jan Hus. Nedošlo ovšem k jejich spojení, pravděpodobně proto, že se Vasil Kiš nepohodl s jejich politickým komisařem Miroslavem Pichem Tůmou. 

Vasil Kiš se s několika spolubojovníky přesunul na Chrudimsko, spojil se s místními odbojáři a vytvořil partyzánský oddíl později pojmenovaný jako partyzánský pluk Ludvíka Svobody. O něm pro Paměť národa vyprávěl Jaroslav Pros. Po válce zůstal pár měsíců na generálním štábu. „Otec byl nejmladším štábním kapitánem Československé armády,“ konstatuje Miroslava Holubová.

Armáda poslala Vasila Kiše do severočeského kraje, kde se krátce nato seznámil s budoucí ženou. Z armádních složek odešel už v roce 1946 a stal se národním správcem likérky v Mostě. V březnu 1946 přišla svatba a o dva roky později se Kišovým narodila dcera Miroslava a v roce 1949 ještě syn Vladimír.

„My jsme otce moc neviděli, on tu byl pořád pro ty druhé. Stále za ním jezdili ti jeho spolubojovníci, což maminka strašně nerada viděla, a když ho v padesátém roce zatkli, tak jen suše konstatovala, že aspoň bude vědět, kde zrovna je,“ vzpomíná paní Miroslava.

Po návratu z vězení psal za bachaře žádosti o byt

Prvního září 1950 otce Vasila Kiše zatkli. „Přijeli policisti a hledali tátu, takže moje matka jela druhý den ke Slánským. Mluvila s manželkou Slánského, a když se vrátila, tak vyprávěla dědečkovi, že to bylo strašně divný, protože jak spolu seděly u stolečku, tak za nimi stáli vojáci a mířili na ně samopaly,“ vypráví Miroslava Holubová. Maminku pak čekalo náročné období, domovní prohlídky, výslechy i cesty s dětmi po různých věznicích. Sama živila tou dobou nejen svoje děti, ale i rodiče, kteří v rámci kolektivizace přišli o svůj statek a zůstali bez příjmu.

Tou dobou se jich hodně lidí stranilo. „Lidi se nás samozřejmě báli, někdy přecházeli na druhou stranu ulice, když  s námi máma šla. Ale když byl Mikuláš, tak to k nám přišlo třeba patnáct Mikulášů a všichni přinesli nadílku. Když měli masky, nebáli se,“ směje se staré vzpomínce paní Miroslava.

Z věznic, kterými otec prošel, si pamatuje poslední, Ruzyni: „Podlezla jsem příčku v místnosti pro návštěvy a tátovi dávala kousnout ze své housky. Strážný mě chtěl vyhodit, a tak jsem ho já, pětiletá holčička pokousala. A ještě si pamatuji, jak v rádiu hlásili, že zemřel Gottwald, a já skákala v kuchyni na gauči a křičela radostí: ‚Hurá, bude amnestie, tátu pustí,‘“ vzpomíná Miroslava Holubová. Vasila Kiše odsoudila komunistická justice 30. dubna 1953 a skutečně ho na amnestii propustili už čtvrtý den po rozsudku. „První věc, kterou udělal, bylo, že vzal psací stroj a začal psát žádosti o byt. Matka se divila, komu to dělá, a když jí odpověděl, že bachařům z kriminálu, řekla mu, že je blázen a že nechápe proč. On jí tenkrát odpověděl: ‚Vždyť jsou to kluci od nás, vždyť mají dvě obecné, oni nikdy v životě nedokážou sepsat takovou žádost!‘“ říká pamětnice.

Po návratu z vězení musel Vasil Kiš na rok na šachtu, potom nastoupil do Fruty v Žatci a později do teplické keramičky. „Měli jsme v Teplicích zahradu a tam za tátou jezdili jeho spolubojovníci, ale třeba i Ludvík Svoboda, když byl v nemilosti a dělal někde v JZD účetního. Vždycky přijížděli 17. listopadu a slavili tátovy narozeniny,“ vypráví Miroslava Holubová.

Věděla jsem, že se musím vrátit

Miroslava měla talent na jazyky a přála si studovat španělštinu. Na gymnáziích v severních Čechách se ale tento jazyk neučil, a proto se přihlásila na střední školu zaměřenou na zahraniční obchod do Jablonce nad Nisou a později do Prahy. Rodinu Kišových tou dobou postihla smutná událost. Syn Vladimír onemocněl rakovinou a ve čtrnácti letech zemřel na onkologickém oddělení nemocnice v Motole.

Miroslava pokračovala ve studiu jazyků, na Filozofické fakultě UK v Praze vystudovala obor anglický a český jazyk. V roce 1967 odjela do Skotska, aby se zdokonalila v angličtině, a vrátila se na stejné místo i v dalším roce. Ve Skotsku ji zastihly zprávy o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Říkali mi, ať tam zůstanu, že to je na dlouho a že by se jen blázen vracel, ale já jsem věděla, že se musím hned vrátit. Já nemám mentalitu uprchlíka,“ vysvětluje důvod svého návratu Miroslava Holubová.

Na fakultě byla členkou Hnutí revoluční mládeže, radikálně levicové studentské skupiny. Miroslava se ještě během studií vdala a narodil se jí syn David. Unikla tak zatýkání na fakultě, při kterém odvedli Petra Uhla nebo Petrušku Šustrovou. V březnu roku 1971 proběhl soud, od něhož 16 členů tohoto hnutí odešlo s tresty. „Když jsme pak končili školu, museli jsme projít kárnou komisí. A když mě začali kádrovat, tak jsem jim říkala: ‚Vždyť jsme jednali naprosto otevřeně a na ta jednání vás zvali, vy jste selhali jako pedagogové, že jste nás neudrželi, takže nám to nevyčítejte. Já až jednou budu učitelka, já budu stát při svých žácích!‘“ Jednání kárné komise pro Miroslavu skončila pozváním do komunistické strany, které ale odmítla. Ke vstupu do strany ji přesvědčovali od střední školy až po listopad 1989. Odmítala s odůvodněním, že není schopna dodržovat stranickou disciplínu.

Neprodukujeme intelektuály, ale střední odborné kádry

Po studiích šla Miroslava učit jazyky na teplickou průmyslovku. Studenti byli šikovní, ale ředitel jí od počátku tvrdil, že jejich ústav neprodukuje žádné intelektuály, ale střední odborné kádry pro potřeby našeho průmyslu. Miroslava ve škole založila základní organizaci Československého červeného kříže a s chlapci vyhrávali všechny soutěže v okolí. V tu dobu však rodinu postihla další tragédie, šestiletý syn pamětnice David se vážně zranil a později zemřel.

Pamětnice se podruhé vdala a přijala příjmení Holubová. Narodila se jí dvojčata Jakub a Jan a ještě během mateřské se celá rodina přestěhovala do Prahy. Miroslava nastoupila do nakladatelství technické literatury a později do jazykové školy a na gymnázia v Michli a ve Štěpánské. Toužila po dceři, a tak poměrně brzo znovu otěhotněla. Narodil se jí další syn, Ondřej. Na gymnázium se už nevrátila a odešla vyučovat angličtinu na střední školu ekonomickou. Přitom učila češtinu pro cizince na Strojní fakultě ČVUT. Tam jí nabídli zaměstnanecký poměr – ovšem s podmínkou vstupu do KSČ. A to pro Miroslavu Holubovou nebylo přijatelné.

Cikánka otci předpověděla dlouhý život

Poslední léta svého života pracoval Miroslavin otec Vasil Kiš u Pozemních staveb, kde měl spoustu kamarádů. „On vždycky vyprávěl, že mu kdysi cikánka četla z dlaně a že mu řekla, že tu bude do devadesáti, tak jsme s tím všichni počítali,“ říká Miroslava Holubová.

Vasil Kiš na podzim roku 1986 cestou do práce zakopl o obrubník a poranil si hlavu. V nemocnici zjistili, že si poškodil levý temporální lalok a v důsledku úrazu částečně ochrnul. „Do teplické nemocnice se k jeho posteli začali sjíždět ti jeho rusínští hoši a dělali strašlivé, plačtivé scény. A táta jim říkal: ‚Neblbněte, to mě radši zastřelte,‘“ vzpomíná na poslední dny s otcem Miroslava Holubová. Vasil Kiš, partyzánský velitel, zemřel 24. listopadu roku 1986.

Sedmnáctého listopadu s dětmi na Národní

Na Strojní fakultě ČVUT Miroslavu Holubovou nakonec přece jen zaměstnali, když už netrvali na vstupu do KSČ. A tam ji zastihly převratné události sametové revoluce. „Ve čtvrtek jsem učila státnicový kurz, a kluci na mě křičeli, že přetahuju, že jim ujede vlak. Ale já jim říkala: ‚Pánové, zítra máme rektorské volno – a to nemáme jen tak. To máme proto, že je první povolená studentská manifestace. A vy tam nebudete?! To bude děsná ostuda! Budou tam všechny fakulty, jenom strojárna ne! Řeknou si o vás, že jste blbí inženýři!‘ A tak to i bylo.“

Miroslava šla 17. listopadu 1989 na manifestaci i se svými staršími syny na Albertov, na Vyšehrad a potom po nábřeží na Národní. „Otočila jsem se a viděla jsem celé nábřeží plné lidí se svíčkami a já zažila déjà vu, protože přesně takhle to vypadalo v roce 1968. A na Národní třídě to pak kousek za námi usekli a tam už stáli policajti se psy. Byla to hra nervů, říkala jsem si, je 17. listopad, Den studentstva, oni nám nemůžou nic udělat, včera mohli, zítra můžou, ale kdyby to udělali dnes, tak jdou od válu, a snad tak blbý nejsou.“

Synům byla zima, měli hlad a chtělo se jim čůrat, a tak s nimi Miroslava Holubová odešla jednou z bočních ulic a metrem jeli domů. Doma z vysílání Svobodné Evropy už slyšeli Ivana Medka, který podával zprávu o brutálním zátahu proti studentům na Národní třídě.

Nejkrásnější práce

Po listopadové revoluci se Miroslava Holubová vedle výuky jazyků na ČVUT pustila do mnoha aktivit, které jí umožnil nový režim. S Alexandrou Berkovou založila feministickou organizaci Nová humanita a později se svými žáky z gymnázia, kteří pracovali v Jedličkově ústavu, vybudovali stacionář Letohrádek Vendula. Tam Miroslava Holubová pracovala několik let, především sháněla české i zahraniční sponzory. V roce 1994 získala Fulbrightovo stipendium na Stanfordově univerzitě v Palo Alto v Kalifornii, kde rok učila a kam s sebou mohla vzít i své syny. Akademickou půdu ČVUT opustila coby pedagožka v roce 2002.

Dlouhá léta pracovala Miroslava Holubová v Gender Studies spolu s Jiřinou Šiklovou, kde se podílela na sbírání orální historie v projektu Paměť žen. „Udělala jsem třicet pět rozhovorů a musím říct, že to byla nejkrásnější práce v mém životě,“ pochvaluje si Miroslava Holubová, která byla v roce 2021 činná také v Ekumenické radě církví České republiky, kde zastupovala ženskou organizaci Českobratrské církve evangelické.

Otcův spis ji nepřekvapil

Miroslava Holubová tvrdí, že se komunistů ani Státní bezpečnosti nikdy nebála: „Ani otec se jich nebál, říkal: ‚Zavřít můžou, pustit musí,‘“ vzpomíná na dobu totality Miroslava Holubová. O spolupráci otce se Státní bezpečností, která trvala až do roku 1970, nevěděla. Řekli jí o ní až synové. „Nepřekvapilo mne to, vím, jaká to byla doba. A nic to nemění na tom, že Vasil Kiš byl čestný člověk,“ vzpomíná na svého otce Miroslava Holubová.

V roce 2021 žila s manželem, jedním ze synů a jeho rodinou v Nové Vsi u Loun. Nad údolím, kterým v říjnu roku 1944 utíkal před německými pronásledovateli padákový agent Vasil Kiš a jeho spolubojovníci z výsadku Jana Koziny.