Josef Holý

„Táta měl ve stodole koně, že bude spát u koní, že bude hlídat. To už měl od vojáků pistoli, a on byl dobrý střelec. To by se někdo divil. Najednou v noci přiběhne: ,Tiše, vstávejte. Musíme pryč.‘ Tak jsme vstali, [odebrali se] na vůz, páč tam celkem nic nebylo, tam bylo trošku sena, vyjeli jsme a máma říká: ,Co je?‘ – ,Oni toho majitele domu pověsili.‘ Toho hospodáře. A ještě se dohadovali, jestli to mají zapálit nebo ne. Nezapálili to z těch důvodů, že byla blízko hlídka.“

„Najednou v noci někdo klepe a naši šli otevřít. Měli jsme takového velkého sultána na řetězu, a to byl postrach. Ničeho se nebál. Ani vojáků. Šli otevřít a najednou koukají, holčička, asi třináctiletá, a o rok mladší nebo starší kluk. To byly Albertovy děti. Albertovi byli Židé a měli fabriku na zpracování chmele. Podařilo se jim z toho ghetta utéct. Ono jich uteklo více. Možná je ten dozorce pustil, říkal si: ,Je zima, zamrzne v lese.‘ Oni taky byli dlouho hladoví a zmrzlí.“

„My děti jsme se učily německy, [šly jsme] do německé školy. Bylo nás sedmadvacet nebo osmadvacet a zůstalo nás pět. Ty maličké všechny umřely. Ještě teď mám v Toruni pochovanou sestřenici a bratrance. A ty, co přežily, na následky umřely. Ale zajímavé je – Slávek Svítků se v lágru narodil a normálně žije. A ten jim dává. To je zajímavé. Je fakt, že když měla mimino, tak ji všichni lidé různě schovávali a i jídlo jim podstrčili.“

„Maminka byla Sitařová a táta jak chodil hrát, tak přijel na Dlouhé Pole, hrál a kouká – takhle to vyprávěl – to je pěkná holka. Ono jí moc nebylo. Měla krásné dlouhé vlasy. Šel tancovat, hned jí dal hubičku a máma mu málem dala facku. Hned se domluvil, šel k nim přespat, přijel děda a hned dojednali svatbu.“