Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Holý (* 1933)

• narozen 11. 7. 1933 v Dubně na Volyni

• sovětská (1939–1941) a nacistická (1941–1944) okupace západní Volyně

• jaro 1944 – odtransportován s rodiči do Przemyślu

• 1944–1945 – internační tábor v Przemyślu, v Gdyni a v Toruni

• německá škola

• 1945 – útěk s rodiči z toruňského tábora

• únor 1945 – osvobození Rudou armádou

• odjezd zpět na Volyň

• 1947 – reemigrace do Československa

• usídlení v Hudlicích, v Kadani a poté v Novém Městě nad Metují

• práce řidiče, řidičem u ČSAD a referentem pro nová vozidla

Meziválečné Polsko

Josef Holý se narodil 11. 7. 1933 v Dubně na západní Volyni. Komunita volyňských Čechů byla v té době rozdělena – západní část Volyně s větším počtem volyňských Čechů patřila Polsku, východní část Volyně spadala pod Sovětský svaz. V relativně demokratickém Polsku tak měli volyňští Češi poměrně svobodný život, dokud se neobjevila druhá světová válka se všemi jejími neblahými událostmi. Do té doby se žilo poměrně poklidně a právě tehdy se narodil Josef Holý. Své dětství prožil v Alexandrovce.

Dědeček pracoval jako obchodník a v době první světové války sloužil v ruské armádě jako kapelník. Tatínek hrál na klarinet, vlastnil s maminkou hospodářství a věnoval se ševcovině: „Česká dechovka byla v každé druhé vesnici, protože nebyl rozhlas. Elektrika už byla ve větších vesnicích, to už byla, ale v těch malých [nebyla]. Ale třeba strejda Škaloudů po žních vyhořel. Jel na pole, dřív kouřili, tak to ve stodole odhodil a shořela stodola. Ale já to říkám kvůli té soudržnosti. (…) Ta vesnice navozila materiál, postavili [stodolu] a on říká: ,Ani tolik zásob jsem neměl.‘“

Ještě před vypuknutím války docházelo k polsko-českým šarvátkám kvůli sporu o Těšínsko: „Ve školách Poláci chtěli, aby se učilo polsky. Tak se učilo polsky. Že se čeština učit nebude. Tak byly demonstrace. [Jo?] Jo. Tak od toho odstoupili. Oni Poláci nejsou žádní andílkové, pokud je takhle zažijete.“

Sovětská okupace Volyně

Dne 17. 9. 1939 obsadila polskou část Volyně sovětská armáda a oblast Josefa Holého tak měla pocítit Stalinovu vládu. Na sovětské vojáky a sovětskou administrativu však vzpomíná odlišně: „Kousek tě svezli, sem tam se objevilo auto, ovšem chyba byla – kolchozy, fabriky, obchody. Všichni, kdo měl pět hektarů, kdo měl obchod, byl kulak, a tradá na Sibiř.“

Ještě za sovětské okupace docházelo i k zakládání kolchozů: „Přišli ke Svítkovi, to byl velikánský hospodář. (…) Přišli do chlíva, oni snad tolik dobytka neviděli, co ho bylo po těch barákách, a říká: ,Tohle koupíme...,‘ všechno naložili na autíčka, ,…tady máš bumážku. Jdi do banky.‘ On přišel z banky [smích], stavil se u našeho táty a říkal: ,Představ si, Josef, oni mě málem zavřeli, že jsem kulak.‘“

Sověti požadovali založení kolchozů, ale plánovali také vyvážení Čechů na Sibiř. Transporty se měly uskutečnit v roce 1941, ovšem přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem dne 22. 6. 1941 zhatilo veškeré plány Sovětského svazu na západní Volyni.

Nacistická okupace Volyně

Josef Holý vzpomíná, že Rusové nebojovali, zahodili zbraně a vzdali se, zatímco Ukrajinci nový režim vítali. Hůře než obě zmíněné národnostní skupiny dopadli Židé. V oblasti budoucí Ukrajiny byli často masově likvidováni.

Josef Holý vzpomíná na vyvražďování Židů v Dubně: „Udělali ghetto. Ohradili čtvrť od náměstí k řece a likvidovali je. Tam byl takový velký židovský statek, tam měli společné hroby, denně je tam vodili a likvidovali je. Teď jede Ukrajinec s vnukem, bylo mu asi třináct nebo čtrnáct let, na voze taženém koňmi. Zrovna vedli Židy a jeden jim utekl. Tak oni toho kluka vzali, aby měli počet, a on říká: ,Vemte mě.‘ – ,Ne, to byl mladý, půjde mladý.‘ A toho kluka zastřelili. Dědek napsal dopis a na prvním stromě se oběsil.“

K nacistické okupaci západní Volyně v letech 1941–1944 neodmyslitelně patří také činnost tzv. Ukrajinské povstalecké armády, lidově nazývané banderovci. Jednalo se o Ukrajince, kteří po německém porušení příslibu samostatného ukrajinského státu odešli do partyzánských jednotek a požadovali samostatnou Ukrajinu: „Tam byly nějací Bučínský a Višňovský.^[1] To byli vojenští důstojníci, vždycky jezdili na koních se šavlí. Byli nastrojení, na to si Poláci potrpěli. Když se jednou vrátili domů, tak měli vypálenou a vyvražděnou rodinu. Tak zorganizovali nějakou partu a zase pronásledovali banderovce po lesích a po osadách.“

Vyklizení frontového pásma

Opětovný příchod Rudé armády v roce 1944 byl pro Josefa Holého a pro jeho rodinu osudným. Při přechodu fronty stáli za řekou Ikvou sovětští vojáci a v bydlišti Josefa Holého byli němečtí vojáci: „A to říkali pamětníci, že v tom potoce to bylo červené.“

Jednou přišly do domu Holých v Alexandrovce dvě babičky, které požadovaly čaj: „My sedíme takhle u stolu a najednou se rozlétly dveře. Pes sice štěkal, ale on štěkal furt, jak viděl vojáky. A [vojáci] vpadli dovnitř. Jak jsme seděli u stolu, vyházeli nás ven, všechno snědli a říkají: ,Zapřáhni, hospodáři, koně...,‘ oni už věděli, že tam jsou Češi, tak tam [vždycky šel ten], kdo z německých vojáků uměl česky, ,…zapřáhni koně, prasata postřílej a naházej je na to.‘ My jsme čekali selata a on normálně [těhotnou prasnici] zastřelil a hodil ji na to. Teďko si vezmi – tři krávy, nějaké kozy, ovce, páč to byl statek, to se všechno uvázalo na vůz. Teď, páč to bylo v zimě a cesty tam, jak říkáš, nejsou po vesnicích ještě dneska, [jet] těmi auty. A to bylo rozježděné. Tak nás táhli do Záluži.^[2] (…). Pod dozorem. Kdo nemohl, tak dostal. Tam byla nějaká babka, té bylo přes sto let, tak ji tam filmovali, jak utíká před Rusáky.“ Do internace byli zavlečeni nejen někteří obyvatelé Alexandrovky, ale i obyvatelé dalších vesnic.

Transport přes Przemyśl do Toruně

Až poté Josef Holý s celou svou rodinou zjistil, že se nejednalo o babičky prosící o kus čaje, ale o německou rozvědku, o německé vojáky přestrojené do starých kusů oblečení. Na statku zůstala pouze babička Holá, která byla ukrytá v bunkru. Josef Holý se svými rodiči se dostal až do Brodů, odkud putoval do Przemyśle.

„Zahnali nás do takové dřevěné haly. Tři palandy nad sebou, vpravo, vlevo, u vchodu strážný se psem a sud s vodou. To bylo všechno. Na druhé straně to samé. Teď si vezmi, když je to plné – tam bylo několik stovek lidí – to je puch. Jídlo nebylo. Máma měla bochník nebo dva chleba, tak se rozkrájel mezi naše lidi, protože malé děti měly hlad. Oni brali všechno, i ženské s miminy.“

Následně byla rodina odvezena přes Drážďany do Gdyně a poté do Toruně. Zde musela maminka šít a tatínek dělal ševcovinu. Josef Holý se v Toruni učil v německé škole a jako jeden z mála přežil: „Bylo nás sedmadvacet nebo osmadvacet a zůstalo nás pět. Ty maličké [děti] všechny umřely. Ještě teď mám v Toruni pochovanou sestřenici a bratrance.“

Těsně před příchodem Rudé armády rodina Holých z tábora utekla. Schovávala se ve stohu a čekala na útok Sovětů, který přišel v noci. Ráno byly vidět důsledky frontových bojů: „Louka, údolí i stoh byl shořený a v údolí byl dobytek spálený. Ale mrtví ruští vojáci tam nebyli, byli jenom němečtí. Asi už je uklidili. K nám do chlíva začali vozit ty raněné.“

Zpět z Toruně na Volyň

Po osvobození Toruně chtěla rodina Holých odjet do Československa, ale namísto toho museli s povinnou bumážkou odjet zpět. Dostali chleba, suchary a konzervu a měli odjet spolu s dalšími vězni, mezi nimi i s dospělým mužem a malým klukem, na Volyň: „Tak jsme ujeli možná 50 nebo 70 kilometrů, jednu noc jsme někde nocovali, a najednou přišel voják, ono jich bylo více, a sebrali nám tátu a toho chlapa. Kluk tam zůstal sám. My s dvoukolkou [stáli] na rozježděné silnici u lesa a teď jsme, máma i já, řvali. Najednou přijel na koni nějaký důstojník a říká: ,Čo ty pláčeš? Proč brečíš?‘ Máma to říká a on: ,Já jsem říkal, že když jsou rodiny, tak chlapy neber.‘ Pobídl koně a za chvíli přišel táta. Chlap toho kluka ne. Takže nám zůstal taky.“

Malého kluka poté nechali vojákům a dvěma dívkám jako válečného sirotka. Nakonec se také dostal na Volyň. Rodina Holých se přes Varšavu, řeku Bug a Luck dostala domů, ovšem celý jejich dům byl vyrabovaný: „Barák bez oken, bez dveří, vyrabovaný, všechno v čudu. Akorát byl bunkr, tam jsme měli schované věci, a to také bylo vyrabované. To udělal Melničuk, Ukrajinec, protože jeho holka k nám přijela v máminých šatech.“

Josef Holý se poté dostal do ukrajinské školy, zatímco otec začal pracovat v Dubně na jatkách, v konzervárně jako muzikant a v ševcovské dílně. V té době ještě řádili banderovci, a tak nebylo všechno nebezpečí zažehnáno.

Reemigrace do Československa

V roce 1947 se rodina Holých dostala do Československa v rámci velké reemigrační akce. Na Volyni stále zůstávali ženy, děti a starci, kteří nenastoupili do armádního sboru, a přáli si návrat do Československa za svými manžely a syny.

„Tam jsme půdu za pozemky nedostali, protože byla za socialismu státní. A tak jsi si mohl vzít dobytek, nějaké nářadí, to nebylo omezené, jenomže jsi zase neměl prostor ve vagonech. Většina Volyňáků měla hodně zlata. Ale hodně zlata. U některých to bylo na kila.“

Přes Čop, Mukačevo a slovenské Košice se volyňští Češi dostávali do Československa: „V Košicích jste dostali najíst a [dostali jste] asi tři sta korun na občana. Rozumíš, lidé byli tak šťastní, když přejeli hranice. Malí, velcí, staří, mladí, všichni brečeli, že jsme doma.“

Kvůli ovzduší do Nového Města nad Metují

Rodina Holých bydlela nejdříve v Bochově a poté se Josef Holý usadil v Hudlicích na Berounsku. Jeho přáním bylo studovat veterinářství. To se nakonec nepodařilo, a tak pracoval jako řidič a rozvážel pytle se zbožím. Po vojně začal pracovat jako řidič u ČSAD v Prunéřově (dnes součástí Kadaně). Jelikož měl s manželkou děti a na Chomutovsku nebyly kvůli smogovému ovzduší příhodné podmínky pro život, odešel do Nového Města nad Metují, kde získal práci referenta pro nová vozidla. V současnosti žije Josef Holý se svou manželkou stále v Novém Městě nad Metují.