Jan Horáček
* 1933 †︎ 2018
-
„Pak k nám chodili za války, až do konce války, ruský zajatci. Tak jich tam bejvalo večer, když se tam sešli, čtrnáct patnáct. A k nám chodil na stálo jeden utečenec, Polák. Bylo mu osmnáct. Dožil se krátkého věku tenkrát, protože Rusové ho neměli rádi, tak ho pak v lese zamordovali. Přestal k nám chodit. Maminka mu ještě dala kabát, aby mu nebyla v lese zima. Maminka ho měla hrozně ráda, protože byl stejně starý jako můj brácha. Byl to Polák, nevím přesně už, odkud pocházel. Jeho rodiče měli velký statek. Říkal: ‚Franto, půjdeš k nám se mnou po válce.‘ Jenže se toho, bohužel, chudák nedočkal. Ty Rusové ho zamordovali. To byla taková shoda náhod. Já jsem chodil na houby, a když jsem okolo jedné sluje procházel, tak jsem tam cítil takovej zápach. Říkal jsem si: ‚Hergot, tady je něco cejtit.‘ Tak jsem šel, a oni, jak ho zahrabali, tak mu koukaly nohy. Tak jsem šel rychle domů, řek' jsem to a rodiče hned zalarmovali policii. Dva Němci tam byli na práci, který ho šli vyhrabat, toho Poláka. Už byl v rozkladu. Teď mě k tomu pozvali, protože chtěli vědět, jestli poznám, kdo to je. Já jsem ho poznal podle toho kabátu od maminky. Tak milej kabát už mu nechali a je s tím kabátem pochován v Újezdě (pozn. pod Troskami). Tenkrát tyhle lidi dávali tam. Tak ho hrobník zahrabal ke zdi.“ – „Kolik vám tehdy bylo let?“ – „To jsem chodil kolikátej rok do školy? Do obecní školy, to mi bylo deset jedenáct. Deset roků.“
-
„Tak jsem za tý války prožil toho hodně. Pak chodili gestapáci do školy, ukazovali revolvery: ‚Má to táta? Maj' to rodiče doma?‘ Jenže já jsem to věděl, táta to měl, ještě z války za Rakouska-Uherska. Ten revolver si přivez' z domova. To už tenkrát ho používal můj brácha k tomu partyzánštění. On u nich byl ještě za války. On měl, ten revolver. Pamatuju, jak když byla revoluce, jak ho nosil, takhle na boku jako zbojník. To chci ještě podotknout. Za války u nás bylo vysokofrekvenční vedení a oni měli na ty dráty házet dráty, aby se to přerušilo, to vedení. Jako kluk jsem to pozoroval. Tam byla taková skála a pod ní vedlo to vedení, A brácha to na to hodil. Jak to hodil na ty dráty, tak to udělalo ohromnej oheň a ty dráty se přerušily. Tak takový zážitky jsem měl.“
-
„To krédo bylo jezdit, jezdit, jezdit autem. Já jsem se pak na vojně pochopitelně dostal k autu. Pak ten můj velitel mně dal za úkol jet na ministerstvo autem. Měl jsem to štěstí, že jsem jel na ministerstvo autem, osobákem. A tam to bylo zase: ‚Podepiš to, podepiš to, půjdeš do školy. Dostaneš v Praze byt.‘ Jenže to zase bylo odstěhovat se tam. Jezdil jsem se samejma papalášema po různejch cvičeních. Takovej zážitek vám řeknu. Doupov, tam byl velikej vojenskej prostor. Tam jsem s těma důstojníkama jezdil. Říkali: ‚Tady na nás počkáš, my tady máme cvičení.‘ Já jsem většinou jezdil s rozhodčíma z toho ministerstva. Teď jsem tam stál, najednou bouchání na okno: ‚Co tady děláte? Okamžitě odjeďte! Za chvíli tady bouchne vodíková bomba.‘ Já říkám: ‚Já tady musím počkat.‘ ‚Ne, ne, ne, okamžitě odjeďte, nebo to s vámi vyletí do povětří.‘ No tak jsem musel s auťákem odjet. Odjel jsem asi kilometr a najednou koukám, ohromná rána a v dálce vylít' kostel do povětří. To si pamatuju jako dnes, nejdřív letěla věž a pak to letělo všecko dolů. Tak takovej zážitek. Pak jsem jezdil hodně na Šumavu s těma důstojníkama. Po hranici, teda po čáře, tenkrát to byla čára. Tadyhle se šlo a na druhý straně už bylo Německo. Tam jsem se dostal jako voják s tím autem, jinak teda ne.
Pak jsem se v tý Praze najezdil moc. Pak jsem se dostal i do Želejova. To tenkrát byla taková sranda. Oni mě nechali do rána u manželky. Jeli do Sedmihorek, v těch lázních měli slezinu. Večír pro mě přijeli, tam byla veliká sláva, tak jsme tam s manželkou jeli.“
-
Celé nahrávky
-
Turnov, 13.12.2017
(audio)
délka: 47:06
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
Jezdit, jezdit, jezdit, nic jiného mě nezajímalo
Jan Horáček se narodil 17. května 1933 v Želejově v Českém ráji. Vyrůstal na polosamotě na statku, kde rodina hospodařila. Za války se u Horáčků scházeli lidé poslouchající rozhlasové vysílání z Londýna, starší bratr se přidal k partyzánům. Jan pracoval na několika státních statcích. V roce 1950 vstoupil do komunistické strany. Rok nato nastoupil povinnou vojenskou službu. Stal se řidičem a tuto práci vykonával i po návratu do civilu. Chtěl se stát letcem, ale kvůli diagnostikované vrozené vadě plic se nakonec stal armádním řidičem. Zvažoval dráhu profesionálního vojáka, ale na přání manželky odešel do civilu. Rodina se usadila v Turnově. Nastoupil jako řidič v pivovaru Rohozec, kde pracoval až do důchodu.