Jiří Horák

„V téhle akci to bylo tak, že my jsme byli v jednom baráku a blízko nás v jiném baráku Angličani. Víceméně už jsme byli obklíčení. Ta anglická jednotka, myslím, že to bylo družstvo, seděla v klenuté pekařské peci. Měli tam s sebou těžce raněného, kterého ošetřovali a který to pravděpodobně nepřežil. My jsme se potom stáhli a já jsem se vracel pro ty Angličany, protože už jsem znal bezpečnou cestu. Tu jednotku jsem přivedl zase do našeho postavení. Takže jsem se jako o ty Angličany zasloužil a bylo mně to přičteno k dobru.“

„Prodělal jsem parašutistický výcvik a počítal s tím, že budu vybrán a shozen do protektorátu. Brali nás do různých výcvikových středisek. Především jsme prodělali parašutistický výcvik, to bylo asi šest seskoků, něco z balonu, něco z letadel. Potom následovaly úderné kurzy, to byly jednotky, kde nás cvičili naostro… Těžké pochody, umět si pomoci v terénu bez jídla atd… Hodně tvrdý výcvik. Naučili nás tiché zabíjení a podobné věci… Nejhorší zkušenost byla, když nás cvičili, jak proniknout do nějakého hlídaného domu a něco tam sebrat, přepadnout stráž, jak jí zneškodnit, zabít, samozřejmě fingovaně. To byl takový nejtvrdší výcvik, než jste se k někomu připlížil ve tmě. Chudák tam stál a čekal, kdy mu někdo skočí na záda. To bylo horší pro toho, kdo dělal takovou službu, než pro toho, kdo byl cvičenej. Taková indiánština víceméně.“

(Tazatel) „Teď bych se Vás rád zeptal: Co pro Vás znamenal rok 1989 a jestli se splnila vaše očekávání?“ -- „Rok 89 byla restituce, kdy mně byl vrácen náš majetek. To byla brusírna skla v Brodcích, obec Kněžice na Jihlavsku. A to dopadlo katastrofálně celkově! Poněvadž soudruzi byli na mě připraveni už předem…“ -- „A splnila se Vaše očekávání?“ -- „Ne, naprosto ne! Naopak začalo tady velký nepřátelství v těch Brodcích kvůli vrácení majetku …“ -- „A čekal jste, že tato situace po roce 89 nastane?“-- „Jistě jsem doufal, že to nastane. Čekal jsem, že tady bude demokratické zřízení, právní systém… Věřil jsem tomu, že to tak bude. Jenže mě to zklamalo. Jak jsem Vám říkal, přijel jsem sem a soudruzi už byli na nás připravení v roce devadesátým, osmdesátým devátým…“

(Tazatel) „Mohl byste popsat, jak vypadá silent killing?“ -- „Silent killing? Ještě tady k tomu mám snad někde tu příručku, někde v mých krámech.“ -- „To se provádělo holýma rukama, nebo nožem?“ -- „Nožem i holýma rukama. Holýma rukama je to nejlepší úderem do krčních tepen. Nebo chytit hlavu a vyhodit mu nohama – zlomit vaz. Takovýhle kousky.“

„Vy si neumíte představit, jak jsme vypadali v té francouzské armádě. Především s námi Francouzi v jižní Francii vůbec nekomunikovali. Aby na nás promluvili civilisti nebo něco takového, to neexistovalo. Brali jsme padesát centimů denně, to znamená tři a půl franku za týden. Když jsem těch tři a půl franku dostal, tak jsem se musel rozhodnout, jestli si koupím jedno mýdlo, nebo krabičku cigaret. To bylo všechno. Uniformy jsme měli z první světové války, já jsem dostal rajtky, kabát od Chaisse Ralpen, čepici, dostal jsem zimník (kabát), který smrděl naftalínem. Když jsem se podíval, tak ta podšívka byla hnědá, takže ten, kdo ten kabát měl, buď padl, nebo byl zraněn…a ten kabát mu byl dlouhý, tak si ho ustřihl – takhle jsme byli vymustrovaní. Mnozí z nás nedostali ani boty a chodili v dřevácích. Já jsem měl to štěstí, že jsem se ještě v Anglii obul do pevných polobotek, které jsem si koupil. Dokonce jsem byl lépe vybavenej než mnozí. Dokonce jsem měl i svůj spacák. V takovém stavu a v takových uniformách jsme se dostali na tu luxusní loď - špinaví, zavšivení. Angličtí pasažéři na lodi oblečení v bílém, námořníci taky. Cigaretu nám podával za jeden konec a za druhý jsme jí museli vzít - bál se, abychom ho nezavšivili. V takovém stavu jsme byli.“

„Úkol tanku bylo jít s jednotkou pěšáků, podporovat je. Měl jsem tam telefon natažený dozadu, a když jsme se blížili k frontě, nevystrkoval jsem hlavu, jakýkoli pěšák mohl přijít a říct: ,Tam a tam je kulometné hnízdo.‘ Já jsem to místo určoval na mapě, řídil palbu nebo oznamoval, kde to je. To byly bojové úkoly, které jsem měl.“

„Živila mě angličtina. Dokonce jsem byl přijat mezi polní četnictvo jako tlumočník. Samozřejmě byly všelijaké problémy s českými vojáky. První problém byl, že žádný z těch vojáků neuměl anglicky. Víceméně trpěli pocitem méněcennosti. Mohl si dovolit jít do hospody, ale teď tam neuměl mluvit, neuměl odpovídat, takže to bylo trapný. Docházelo k rvačkám, kde zasahovalo to polní četnictvo, kde jsem sloužil jako tlumočník.“ -- „Utkvělo vám něco v paměti? Nějaký případ, který jste musel řešit pro české vojáky?“ -- „Typický příklad: Angličan za každým slovem říkal ,bloody‘ (krvavej), to je něco jako zatraceně, neřád atd. Naši vojáci se brzy dozvěděli, že nám říkají ,bloody foreigners‘, to bylo něco jako ,zasraný cizinci‘. No a když ten náš voják seděl v hospodě a nějakou tu whisky do sebe vrazil, tak dostal kuráž. A jak za sebou uslyšel ,bloody‘, tak to vztáhl na sebe, obrátil se a dal tomu Angličanovi facku. Přišla policie a my jsme ráno jezdili s tím polním četnictvem a tahali jsme je z těch bas.“