„Já jednou jsem se tak odvážil, říkám: ‚Soudruhu veliteli, já bych měl takovou připomínku. Rozkaz se prodlužuje do jedenácti hodin. Sám víte, že vstáváme ve čtyři. Jak my máme pracovat a plnit normy?‘ On se rozeřval, říkal: ‚Horák, já vám dám příležitost se vyspat! Zatvorím vás každý den!‘ Pro mě nejtrapnější bylo, že když to skončilo, tak se mi kolegové pétépáci smáli a říkali: ‚Ty vole, copak to neznáš? U těch blbců to budeme mít ještě horší!‘ No, bylo to při pondělku, druhý den se nic nestalo, nezavřeli mě, třetí den, čtvrtý den. A v sobotu na mě přišla řada. My jsme měli jednou za měsíc povolenou vycházku a přišla na mě řada. Říkám si: ‚Co mám dělat? Mám tam za ním jít, nebo ne?‘ No tak mě nezavřel, je klid, tak jsem tam za ním zašel a on mně říkal: ‚Horák, já jsem vám slíbil, že vás zavřu, ale já jsem přemýšlel, co jste mně řekl. Víte, ono to plnění norem je důležitý. Já vám tu propustku podepíšu.‘ Ale samozřejmě, že mu to došlo, poněvadž oni byli zřejmě honorovaní příplatky za ty výsledky na staveništi.“
„Přišel tedy ten únor a 1. prosince 1948 se objevili tady u nás nějací tři lidé z ministerstva průmyslu a říkali otci: ‚Podívejte se, pane Horák, tady je nebezpečí, že byste mohl zneužít svého obchodu s kovovým šrotem k zásobování hutí. Je rozhodnuto, že budete znárodněn.‘ Tak sepsali s ním protokol, dokonce kopii tady mám, všechno zabavili, spočítali, naložili na nákladní auto, zablokovali mu účet v občanské záložně. Ovšem otec nevedl dva účty, soukromý se nevedl, takže my jsme na Vánoce v roce čtyřicet osm zůstali úplně bez koruny. A já jsem chodil do školy.“
„Tak jsem byl povolaný k prověrce a první otázka: ‚Schvalujete vstup bratrských armád?‘ Já říkám: ‚Neschvaluju.‘ – ‚Jak to?‘ – ‚No, takto. Součástí vstupu vojsk byla německá armáda východního Německa. Já mám velké vzpomínky na nacistickou diktaturu. Pro mě to je naprosto nepřijatelné.‘ Tím jsem jim tak trochu vzal vítr z plachet, i těm některým komunistům. ‚Na půl roku odkládáme další prověrku.‘ A znovu. Nakonec jsem setrval, nevyhodili mě. Dělal jsem v menší konstrukci v závodě vedoucího. Ale za celé ty roky jsem nedostal přidáno – až do roku 1989.“
„Personální oddělení shánělo lidi na vysokou školu dálkového studia v roce 1963 přesně. Přišel nějaký pan Pohorský. Říkám si v duchu: ‚No, mně je třiatřicet let, snad bych to mohl zkusit.‘ Jsem uvažoval o tom už dřív. On říkal: ‚To jsem rád, že jsem sehnal někoho. Za týden přišel, omlouval se mně a říkal: ‚Pane Horák, bohužel, stranická organizace vás nedoporučila.‘“
Josef Horák se narodil 20. února 1930 v Krásném na Chrudimsku. Měl o tři roky mladší sestru Jiřinu a o pět let mladší sestru Růženu. Matka Kateřina (1898–1962) byla v domácnosti, otec Vojtěch (1895–1986) měl v Hlinsku, kam se v roce 1935 přestěhovali, malý obchod s kovošrotem. Otec přirozeně ovlivnil svými vlasteneckými postoji i názory svého syna. Stejně tak byla pro něj vzorem skautská organizace, kam před válkou vstoupil. Josef se vyučil strojním zámečníkem a po válce vystudoval strojní průmyslovku. Po válce také chodil do obnoveného skautského oddílu. V roce 1948 Horákovým znárodnili rodinný obchod a v roce 1950 byl Josef povolán na vojnu k PTP. Ve Slaném a Postoloprtech v těžkých podmínkách „bojoval“ lopatou a krumpáčem až do listopadu 1953. V roce 1960 se oženil a s manželkou Marií se jim v letech 1963 a 1966 narodily dvě děti. Josef pracoval jako technik v Elektropraze Hlinsko. Jeho „buržoazní původ“ ho provázel až do revoluce 1989. Nemohl studovat vysokou školu, pracoval za stále stejných platových podmínek a jeho děti také nemohly studovat obory, které si vybraly. Zpětně mu je líto, že ve svém produktivním životě nevyužil více svých možností a schopností, protože nemohl. Josef Horák zemřel 21. prosince 2019.
