Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Horák (* 1930  †︎ 2019)

• narodil se 20. února 1930 v Krásném na Chrudimsku

• otec Vojtěch vlastnil obchod s kovošrotem, matka Kateřina byla v domácnosti

• vyučil se zámečníkem a vystudoval strojní průmyslovku

• chodil do skautského oddílu

• 1948 – Horákovým byl znárodněn rodinný obchod

• v roce 1950 narukoval na vojnu k PTP

• sloužil ve Slaném a v Postoloprtech

• do civilu odešel v listopadu roku 1953

• pracoval v Elektropraze Hlinsko jako technik

• zemřel 21. prosince 2019

Josef Horák se narodil 20. února 1930 v Krásném, malé vesničce na Chrudimsku, a v roce 1935 se rodina přestěhovala do Hlinska. Měl dvě mladší sestry – Jiřinu, narozenou v roce 1933, a Růženu, narozenou v roce 1935. Maminka Kateřina (1898–1962) byla v domácnosti, otec Vojtěch Horák (1895–1986) měl malý obchod s kovošrotem. Byl vyučen obchodním příručím ve Vídni a ve svých devatenácti letech byl povolán do první světové války. Svými vlasteneckými názory přirozeně ovlivnil i budoucí životní postoje svého syna Josefa. „Otec přišel z války v roce 1918 a o rok později už byl povolán novou Československou republikou na pomoc proti komunistickým jednotkám maďarského vůdce Bély Kuna na Slovensko.“ Jednotku složenou z dobrovolníků sokolů, západních legionářů i vojáků bývalé rakouské armády, které velel francouzský maršál Foch, však na Slovensku nečekalo vítání osvoboditelů, ale odtažitost. „Střední třída se přikláněla spíš k maďarskému režimu, a když byla jejich jednotka vytlačena od Košic, nebýt místních Rusínů, kteří je tři měsíce živili, nepřežili by to tam.“ Vojtěch Horák těžce nesl vznik Slovenského státu 15. března 1939. „Za co jsme bojovali?!“ říkával. A stejně těžce nesl i události na konci druhé světové války – potlačené Slovenské národní povstání a nesmyslné oběti, zvěrstva Hlinkových gard – i poválečnou snahu komunistických špiček, aby se Slovensko stalo další zemí Sovětského svazu.

Za války spolupracoval otcův bratr, Gustav Hendl, s partyzány. „Otec o tom ani nevěděl. Když se v dubnu 1945 rodina jeho bratra objevila v Hlinsku, byla informována místními četníky, že se chystá zátah na spolupracovníky partyzánů. Být to o tři měsíce dřív, měli bychom velké problémy i my…“

Josef Horák v roce 1943 ukončil základní školu a měl jít na obchodní akademii. V roce 1944 ale nacisté střední školy zavřeli, a tak šel do učení na strojního zámečníka. Po válce, v letech 1946 až 1950, absolvoval strojní průmyslovku a poté pracoval jako konstruktér v národním podniku Elektropraga Hlinsko. Josef jako jediný z dětí dostudoval střední školu, sestry už nemohly, protože po prověrkách v roce 1950 musely odejít do výroby. Sestra Jiřina se brzy vdala a její manžel byl jako syn živnostníka povolán k PTP.

Ještě před válkou vstoupil pamětník do skautské organizace v Hlinsku. Vypráví, že jejich učitel a skautský vedoucí Stanislav Zedníček ovlivnil své svěřence na celý život. Když byl po válečném nacistickém zákazu Skaut obnoven, Josef se do něj ihned zapojil jako rádce 3. skautského oddílu. Jezdili na tábory a fungovali do roku 1948. „Někteří skauti se pak přihlásili do ČSM a my s kamarády jsme si založili trampskou osadu. Koupili jsme starou chatu a tam jsme žili skautským způsobem do roku 1950, kdy jsem šel na vojnu.“

Znárodnění otcova obchodu

Komunistický převrat v únoru roku 1948 přinesl Horákovým krušné chvíle – jako mnohým v té době. „Prvního prosince 1948 se u nás objevili tři lidi z ministerstva průmyslu a říkali otci: ‚Podívejte, pane Horák, tady je nebezpečí, že byste mohl zneužít svého obchodu k zásobování hutí. Je rozhodnuto, že budete znárodněn.‘ Sepsali s ním protokol, všechno spočítali, zabavili a zablokovali účet v občanské záložně.“ Protože veškeré úspory, i ty soukromé, měli na jednom účtu, zůstala rodina na Vánoce 1948 zcela bez prostředků. Vojtěch Horák pracoval v národním podniku Kovošrot jako dělník. Když odcházel v roce 1970 do důchodu, dostal 460 korun s tím, že nemá odpracovaná léta. Jeho námitky, že pojištění si platil po celý svůj profesní život, neobstály. Byla mu započítána jen doba práce v národním podniku, předtím zaplacené pojistné mu neuznali. „Jak to tatínek nesl? Jako frontový voják – museli jsme přežít!“

Díky tomu, že rodina chovala slepice, králíky a pěstovala brambory, skutečně přežívali. V roce 1950 přišla k Vojtěchu Horákovi finanční kontrola, která požadovala zaplacení daně za rok 1948. „Otec říkal, že mu všechny peníze sebrali, a tak myslel, že to má vyřízené. Ale oni říkali, ať zaplatí, že jinak bude mít trestní následky.“ Pamětníkův otec byl tedy dohnán k tomu, že vybral všem svým dětem vkladní knížky, které jim po válce založil a na nichž měl každý v té době asi dvacet tisíc korun, a daň zaplatil.

Vojna u PTP

Ze šestičlenné party skautských kamarádů skončili tři u PTP – kromě něj ještě Vladimír Marvan a Ladislav Jaroš. Začátkem roku 1950 byl povolán na vojnu do Pardubic. Brzy ale z Pardubic odjeli neznámo kam. „Ocitli jsme se v Komárně. Tam nás vítali křikem, ostříhali nás dohola a rozdělili do skupin po padesáti lidech. Bylo nás celkem asi tisíc. Ještě ten večer nás naložili na vlak a poslali na Libavou.“ Tam se dozvěděli, že byli přeřazeni k Pomocným technickým praporům. Jejich zbraní se stal krumpáč, lopata a kolečko. Důvod jim nikdo nesdělil, ale u Josefa to bylo jasné – buržoazní živel, syn živnostníka a skaut.

Pomocné technické prapory byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu. Armáda pro ně vymyslela politickou klasifikaci „E“, kterou bez ohledu na zdravotní stav dostávaly:

1. Osoby, které se dopustily trestných činů podle dekretů prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a č. 138/1945 Sb. nebo podle nařízení SNR č. 33/1945 Sb., dále dle zák. na ochranu republiky č. 50/1923 Sb., zák. na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. a byly za to odsouzeny nebo stíhány.

2. Osoby dodané do táborů nucených prací (fungovaly v letech 1948–1954).

3. Osoby, které byly nebo jsou majiteli továrny nebo jiného podniku s počtem zaměstnanců větším než 10.

4. Osoby, které vlastní nebo vlastnily pozemky ve výměře nad 20–30 ha podle úrodnosti, které lze označit jako venkovské boháče.

5. Osoby, které vlastnily velkostatek.

6. Osoby, které vlastní movitý majetek, který je pramenem bezpracného zisku nejméně 10 000 Kčs měsíčně.

7. Osoby, které byly po únoru 1948 odstraněny akčními výbory z veřejných funkcí.

8. Osoby, které jsou dětmi nebo manželi osob uvedených v bodech 1–7.

9. Osoby, které po únoru 1948 byly z politických důvodů vyloučeny ze studia na školách.

10. Osoby, jejichž rodiče nebo sourozenci uprchli do zahraničí.

11. Osoby, které pokládá Sbor národní bezpečnosti za politicky nespolehlivé z jiných než výše uvedených důvodů.

Jednotky PTP byly ve společnosti i v armádě považovány za přítěž, což se odráželo například ve špatném vybavení, ubytování, nedostatečných hygienických a pracovních podmínkách, ponižování atd.

Po čtrnácti dnech v Libavé putovali do Slaného na stavbu bytů pro důstojníky pod vedením stavební firmy Konstruktiva. „Tam nás umístili do kasáren, ale nesměli jsme se stýkat s řadovými vojáky. Bydleli jsme v takovém velkém skladu, sto lidí na jedné místnosti, bez hygieny. Latrínu jsme si museli nejdřív vykopat,“ vzpomíná Josef. Aby nepřišli do styku s řadovými vojáky, chodili na stravu do důstojnické jídelny, takže hlady netrpěli. Jednou týdně mohli do sprchy. Pracovní oděvy měli ze starých českých, ruských, anglických i německých uniforem a měli i jednu vycházkovou uniformu, aby mohli jít ven. Ve Slaném pracovali půl roku a za tu dobu stihli dokončit sto bytových jednotek. Pamětník rád vzpomíná na poručíka Kůrku, slušného člověka, kterého však po třech měsících vystřídal slovenský velitel, čímž se poměry výrazně zhoršily.

Po půl roce odjeli do Postoloprt, kde pracovali na letišti. Bydleli v barácích bývalého koncentračního tábora – šedesát mužů v jedné místnosti. Sužovaly je štěnice, kterých se zbavili až po půl roce, kdy jejich obydlí vydezinfikovali. „Přivítal nás mladý nadporučík a křičel na nás: ‚Holenkové, tady budete pracovat, až se z vás bude hulit, abyste se naučili vážit si dělnické práce! A jestli si myslíte, že vám pomohou němečtí revanšisté nebo američtí imperialisté, tak to se pletete. My klidně využijeme zkušeností Rudé armády, která používala ve válce nepohodlný lidi do první linie!‘“ Režim byl přísný až krutý. Vstávali ve čtyři hodiny, umyli se ve studené vodě ve žlabech a podstoupili dvacetiminutovou „ruskou“ rozcvičku. Po páté hodině přijely autobusy, které je odvezly asi deset kilometrů na pracoviště. Tam se vojáci teprve nasnídali a pak je autobusy rozvážely dál po rozlehlém letišti. Pracovali od 6 do 17 hod. a po večeři jeli zpět na základnu. Ani večer neměli klid, protože se museli účastnit politických školení. „Ti naši politruci byli chudí duchem. Školení bylo každý druhý den. Když jsme měli volno, hráli jsme volejbal.“ Večerku měli ve 22 hod., ale ani to neznamenalo, že budou moci odpočívat – až do 23 hod. trval tzv. rozkaz. „Rozkaz bylo takové plácání o ničem. Nakonec se vždy velitel zeptal, jestli má někdo nějakou připomínku. Jednou jsem to nevydržel a řekl: ‚Soudruhu veliteli, víte, že vstáváme ve čtyři hodiny, jak máme pracovat a plnit normy?‘ On se rozčílil a řekl, že mě dá zavřít a tam že se budu moct vyspat… Ostatní pétépáci se mi smáli: ‚Ty vole, copak ho neznáš? Budeme to teď mít ještě horší!‘“ Když pak přišla na pamětníka řada s vycházkou, kterou měli povolenou jednou za měsíc a kterou musel podepsat velitel, dodal si odvahy a šel si k němu pro propustku. Čekal spíše vězení, ale s obavami si šel pro vycházku. Velitel mu řekl, že o jeho slovech přemýšlel, a rozhodl se rozkaz zkrátit. Chodili pak spát ve 22 hod. Navíc mu podepsal propustku na vycházku. Tenkrát si Josef vyzkoušel, že člověk se nesmí bát. Nepovyšovat se, ale ani nekrčit se před autoritami, nebát se říci svůj názor. „Oni velitelé asi také byli honorováni za pracovní výsledky...“

Velký problém byl v Postoloprtech s hygienou. „Tekla jen studená voda a jednou za měsíc nás zavezli do kasáren v Lounech, abychom se vysprchovali.“ Aby trochu unikli realitě, založili si hoši pěvecký sbor pod vedením Josefa Macha z Prahy a jezdili zpívat do jednotných zemědělských družstev (JZD). Byl to jistě kuriózní obrázek, když nepřátelé socialismu zpívali soudruhům v JZD budovatelské písně nebo „Kaťušu“. 

Domů z vojny přišel Josef 28. listopadu 1953 – téměř po třech letech. „Nejhorší okamžik byl, když nám po dvou letech oznámili, že vojenská prezenční služba u PTP se nám prodlužuje na neurčito. My už jsme sloužili třetí rok, ale tohle nám vyrazilo dech... Pak ale umřel Stalin a Gottwald, tak se to trochu uvolnilo a mohli jsme domů.“

Vojáci dostávali výplatu, ze které si platili jídlo, ošacení či hygienu. „Víc než polovina výplaty na to padla a druhou polovinu nám dávali na knížku.“ Když pamětník odcházel z vojny, měl na vkladní knížce 400 korun – bylo po měnové reformě a peníze neměly žádnou hodnotu. Vojna u PTP byla jednou z životních kapitol Josefa Horáka. Setkal se tam se zajímavými lidmi – zemědělci, kněžími, živnostníky, vzdělanými lidmi i šlechtici. V paměti mu utkvěl Josef Olič z Berouna, se kterým v roce 1968 zakládali Klub PTP, nebo pan Ouško z Liberce.

Kainovo znamení

Odysea v PTP se promítla i do Josefova soukromého života. Po návratu z vojny nastoupil zpět do Elektropragy Hlinsko. Jako technik měl výhodu, protože jich bylo málo. Ale „Kainova znamení“ se nezbavil po celý život. „V březnu 1954 mě zavolali na kádrové oddělení, že fabrika má dát na brigádu do dolů lidi, jestli nechci jít. Já jsem říkal, že nepůjdu, že už to mám za sebou.“

V roce 1960 měli manželé Josef a Marie Horákovi svatbu a v letech 1963 a 1966 se jim narodily dvě děti. V roce 1963 shánělo personální oddělení ve fabrice lidi, kteří by chtěli studovat vysokou školu. Přišli i za Josefem a ten se rozhodl, že to zkusí. „Za týden přišel chlap, omlouval se a řekl: ‚Bohužel, stranická organizace vás nedoporučila.‘“ V roce 1968, kdy existovala mezi lidmi naděje, že KSČ je reformovatelná zevnitř, přišli za Josefem dva mladí inženýři s návrhem, aby vstoupil do komunistické strany. Pamětníkova odpověď ale byla rezolutní: „‚To nepřichází v úvahu,‘ řekl jsem. Pak jsem byl zvolený do rady pracujících.“ Pracovali asi půl roku, ale po nástupu Gustáva Husáka do čela KSČ přišly tvrdé prověrky. „Inženýři byli na hodinu vyhozeni z fabriky. Mě se ptali, jestli schvaluju vstup bratrských armád. Odpověděl jsem, že ne, že součástí vstupu vojsk byla armáda východního Německa a Maďarska a já mám takové vzpomínky na nacistickou diktaturu, že pro mě to je nepřijatelné.“ Další prověrku odložili za půl roku, ale i tou pamětník zdárně prošel. Nevyhodili ho, mohl pracovat dál v konstrukci Elektropragy, ale za celou dobu zaměstnání mu nebyla zvýšena mzda – až do revoluce v roce 1989.

Kvůli „buržoaznímu původu“ měl Josef potíže i se studiem svých dětí. „Dcera chtěla  původně studovat architekturu, ale to nešlo. Bylo jí naznačeno, že jde o prominentní školu, a jestli nemá přímluvce, nemá smysl se tam hlásit. Tak šla učit na základní školu. Její řídící učitel jí napsal krásný posudek, který jí pak otevřel cestu na filozofickou fakultu na univerzitě v Olomouci. Nakonec ještě vystudovala práva a dnes je právnička.“ Synovi nedala místní organizace SSM doporučení ke studiu, a tak mu třídní profesor s tatínkem poradili, ať zajde za děvčaty, která posudek psala. Děvčata posudek opravila na příznivější znění, což mu nakonec pomohlo dostat se na vysokou školu elektrotechnickou.

Organizace PTP, kterou Josef Horák s kamarády „pétépáky“ založil v roce 1968, se postupem času rozpadla, protože z důvodu stáří svých členů již nebyl nikdo, kdo by zajišťoval její chod. Pamětník starostlivě opatruje text desky z budovy Klubu PTP v Pardubicích. Text, za kterým stojí i jeho život: „Občane, postůj a věz, že v letech 1948–1989, kdy tuto zemi ovládala komunistická zvůle a nenávist, bylo v Československu odsouzeno 280 000 lidí, popraveno 248 lidí, ve vězeních bylo utrápeno, zastřeleno či umučeno 4000 lidí, v PTP – vojenských táborech nucených prací – bylo „převychováváno“ 60 000 mužů. Toto běsnění poznamenalo také životy a osudy nemála obyvatel Pardubického kraje. Občane, pamatuj, že svoboda je ti svěřeným darem a ty jsi povinen ji hájit!“

V roce 2019 žil pamětník se svou manželkou v Hlinsku. A jaké je jeho motto? „Abych přežil. Vůči tomu, co jsme v životě zažili a viděli, jsme byli prakticky bezmocní. Dnes je mi líto, že za svůj produktivní život jsem nevyužil své možnosti a schopnosti. Mohl jsem dokázat víc, kdybych mohl...“ Josef Horák zemřel krátce po natočení rozhovoru pro Paměť národa, dne 21. prosince 2019.