Daňa Horáková

„Ludvík Vaculík napsal Český snář, to byl de facto jeho deník, který si psal v roce 1979, čili v roce naší svatby. A protože byl mým svědkem, tak to samozřejmě zanesl do toho svého snového deníku z tohoto roku. A tam v té kapitole o té svatbě to všecko líčí, taky popisuje moji maminku, jak ho nadchla, jaká je to dáma a jaká jsem ve srovnání s ní tvrdá džíňačka, prostě taková absolutně neženská osoba. A v této kapitole on taky zmiňuje, naznačuje, nebo pokud se nepletu, cituje paní Zdenu, která tlumočí názor takzvaně ,celé Prahy’, že jsem spolupracovnice [Státní bezpečnosti] a on to nepopírá. On prostě neřekl ,ne, to je nesmysl’. Z toho vznikla pak ta celá aféra. Nehledě na to, že podhoubí, aby se tomu uvěřilo, bylo dáno už předtím. Státní bezpečnost – to jsem se dočetla ve svých složkách – takzvaný major Říha navrhl plán, jak šířit dezinformace o tom, že jsem skutečný fízl. A bylo to tak úspěšné, že tomu řada lidí uvěřila.“

„Já jsem prostě byla samozřejmě doma. Už byla tma a někdo zvonil. Šla jsem otevřít, netušila jsem, kdo to je, a tam stál Vašek [Havel]. Já jsem nevěděla, že ho pustili. Prostě on tam stál a byl takový hubený a bledý. Vůbec jsem to nechápala. Pak šel chodbou ke mně do pokoje. Bylo jasný, že ho pustili. On řekl něco v tom smyslu, přesně už to nevím, že udělal něco hnusného, že prostě se musí k tomu doznat a to změnit. A jestli bych nezavolala Rudolfa Slánského [mladšího]. Takže já jsem zavolala Rudu. Ruda přijel během půl hodiny, já jsem Rudovi nikdy nic nemusela vysvětlovat. On zvedl telefon a hned řekl ,OK, já přijedu.’ Ruda prostě byl, zní to ošklivě, ale byl k dispozici, kdykoliv bylo třeba, aniž by se ptal, proč a jak a zač. A pak přijel Ruda. Ti dva se objali, to bylo strašně roztomilé, protože Ruda jak byl větší, plácal Vaška po zádech jako takový medvěd. A Vašek prostě vysvětlil, co se stalo [ve vězení pod nátlakem slíbil, že se stáhne z veřejného politického života] a že musí napsat odvolání toho odvolání. No a pak jsme to začali psát. Já jsem ťukala do stroje, pánové formulovali. Bylo to takové surreálné, jakoby filmová scéna, skoro to bylo takové spiklenecké, ale současně neuvěřitelně emocionální. V jednu chvíli si Vašek musel odskočit na záchod v té rozpůlené chodbě, a když se vrátil, měl rozepnutý pásek. Nezapnul si pásek. A teprve v tomhle okamžiku jsem si uvědomila, že byl ve vězení. Do toho okamžiku to vězení bylo takové abstraktum, jako nějaká divadelní hra, prostě to bylo něco neskutečného. A teprve v tu chvíli mi došlo, že on byl čtyři měsíce bez pásku, takže si ho zapomněl zapnout. A pak jsme to odvolání odvolání sepsali a já jsem ho pak doručila, následující den.“

„Když se dneska říká, že jsme vydávali knížky, tak je to naprosto zavádějící představa, protože to vydávání spočívalo v tom, že… Já vám to popíšu chronologicky. Řekněme, že jsme s Vaškem [Havlem]… Práce Václava Havla spočívala v tom, najít autory, sehnat autory, což jsem pak dělala s ním i já. Když jsme se s nějakým autorem dohodli, že mu knížku vydáme, řekněme s [Jiřím] Grušou, nebo s [Václavem] Havlem nebo [Karolem] Sidonem, you name it… tak jsem prostě dostala rukopis a ten jsem předala jedné své opisovačce. Já jsem měla takovou armádu asi pěti nebo šesti žen v domácnosti, které mi ty knížky přepisovaly, a sice na mechanických psacích strojích, do toho malého formátu. A podle toho, jak byla která z nich zdatná, nebo jak měla dobrý psací stroj, tak z jednoho originálu vzniklo něco mezi dvanácti a šestnácti kopiemi. Průklepák, tenoučký papír, průklepový… A mně potom předali teda to opsané dílo. A já jsem to doma u sebe v pokoji na koberci potom rozkládala. Originál, druhý průklep, třetí průklep… A tam byla třeba velice důležitá otázka, jak to rozkládat, aby to bylo spravedlivý. Protože ta první stránka byla samozřejmě perfektně čitelná. Tu jsem si vždycky nechávala pro sebe, to jsem si prostě rozhodla, že to bude moje, ale já jsem to všecko půjčovala, nezůstalo mi to. A pak jsem je prostě střídala. A teď si představte, že máte knihu, která má, já nevím, tři sta stran. A když se to pak složilo, vzniklo, řekněme dvanáct výtisků, tak jsem to odvezla do Městské knihovny, která byla za rohem. Tam jsme měli jednoho vazače, pána, který to potají vázal do černýho plátna a vepředu byla dvě zlatá písmenka EE, Edice Expedice. A potom Vašek [Havel] dostal tři nebo čtyři výtisky a já jsem na ten zbytek měla abonenty, kteří si to směli ode mě koupit. Ale pod tou podmínkou, že to budou dávat číst dál. Že se to prostě bude šířit dál. No a cena, tu jsem vypočítávala z nákladů, které jsem měla. Protože já jsem musela kupovat papíry průklepáky. Ne kupovat, ale shánět. No a ty opisovačky. Z toho se to vypočítávalo. Zrovna nedávno jsem se ptala jednoho kamaráda, který má skoro celou Expedici, na rozdíl ode mě, co ty knížky stály. Říkal, že mezi 200 až 500 korunami.“

„To, čemu jsem říkala salony, vlastně nebylo o nic víc, ani míň než scházení lidí. Začalo to v roce, kdy jsem promovala, čili 1971. A mně došlo po návratu z Ameriky, z té zkušenosti, že tam hodně lidé komunikovali, že v Praze najednou vznikla taková bílá místa, kde si lidi neodvažovali vůbec mluvit. Třeba v hospodách se mluvilo prostě tak nějak stranou. A já jsem měla k dispozici ten byt, ve kterém jsem bydlela. Tam byl jeden pokoj a ten pokoj byl velký, měl 36 metrů čtverečních. A tak jsem se rozhodla, že k sobě budu zvát, a to pravidelně, lidi, kterým důvěřuji. A že se budeme scházet, ale ne jako jenom na pokec do hospody, ale že to bude mít jakýsi program, že to bude skoro nějaký typ semináře. Začalo to tak, že jsme se každé úterý scházeli. Probíhalo to tak, že lidi přišli, zazvonili, v chodbě, která byla společná v tom rozděleném bytě, se museli přezout, takže tam byla vždycky spousta bot, což toho pána, který tam bydlel, strašně rozčilovalo. A pak jsem servírovala čaj a sušenky, zpočátku. No a pak někdo měl přednášku, já jsem tam prostě zvala, koho jsem znala: filozofy, zpěváky, sportovce, jaderné fyziky a každý z těhle těch pozvaných měl určité téma. To odpřednášel skutečně formou přednášky, kdy bylo ticho. No a já jsem potom vedla diskuzi.“