Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Sport není o soupeření, je to o porovnávání
narozen 25. května 1945 v Českých Budějovicích
jeho otec byl jedním ze studentů zatčených za demonstrace na podzim 1939
kvůli otcovu politickému škraloupu nemohl studovat střední školu
od dětství byl velmi sportovně aktivní, věnoval se převážně plavání a atletice
kvůli podmínkám pro trénink se rozhodl pro profesionální dráhu v atletice
studoval na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK
v roce 1972 se zúčastnil olympijských her v Mnichově
po ukončení aktivní sportovní dráhy trénoval sportovce
od roku 1992 působí na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v laboratoři sportovní motoriky
Josef Horčic se narodil 25. května 1945 v Českých Budějovicích. Druhou světovou válku tedy už nezažil, ale jeho starší sestra mu vyprávěla, že jako „nenarozený“ zažil bombardování a jeho těhotná matka se s ním schovávala ve sklepě.
Josefův otec studoval na konci 30. let v Praze na ČVUT architekturu a účastnil se protinacistických demonstrací na podzim 1939. Následně byl jedním z několika set studentů, kteří byli v listopadu 1939 posláni do koncentračního tábora v Německu. Strávil v něm něco přes rok a propuštěn byl před Vánoci 1940. Po návratu se oženil a založil rodinu. Po konci války měl již dvě děti, přesto se rozhodl, že bude ve svém vysokoškolském studiu pokračovat.
V roce 1949 zemřela Josefova maminka, takže otec se kromě práce a studia musel také sám starat o dvě děti. „Musel jsem obdivovat toho tátu, jak v tom období ty věci zvládal,“ říká dnes Josef. Ke starostem o rodinu se navíc přidaly ještě politické problémy. Po válce Josefův otec z přesvědčení vstoupil do komunistické strany, ale už v roce 1950 z ní vystoupil. V té době ho čekala poslední zkouška na vysoké škole, která byla z politických témat. Otec na ni nešel, takže svá studia nedokončil, a navíc ho ještě propustili z práce.
V roce 1951 se otec seznámil a oženil s vdovou po německém vojákovi. Ten sloužil v Českých Budějovicích v době protektorátu, vzal si ji v roce 1941, narodila se jim dcera Gita a následně byl odvelen do války, kde v roce 1944 v Sovětském svazu zemřel. Josef se dnes podivuje nad tím, že v té době fakt, že byla vdovou po německém vojákovi, nehrál žádnou roli, nebo si toho alespoň nevšiml. Nicméně mezi jeho otcem a nevlastní matkou to příliš nefungovalo a Josef měl pocit, že by pro ně bylo lepší, kdyby se rozvedli.
Josef byl odmala veden ke sportu a své dětství prožil na plovárně. „Strašně mě to bavilo, měli jsme tam kamarády, výbornou atmosféru, dělali jsme všechno možný, lezli po stromech, hráli různé hry.“ Když mu bylo asi deset let, začal chodit plavat pravidelně a to ho chytlo tak, že na konci základní školy už závodil za plavecký i atletický oddíl. Přestože věnoval svůj veškerý volný čas sportu, neměl Josef se školou problém – v zásadě všechny předměty nejhůře na trojku či čtyřku vždy absolvoval. Učitelé tělesné výchovy mu fandili a občas mu dovolali, aby vynechal první hodinu a mohl chodit na ranní tréninky.
Protože byl Josef dobrý v matematice, chtěl jít po základní škole na střední školu stavební. Na tu se ale – pravděpodobně i kvůli otcovu politickému škraloupu – nedostal. Zůstal tak na devítileté škole a pak pokračoval na tříleté všeobecné vzdělávací škole. Dneska ovšem říká, že i kdyby se na střední školu býval dostal, asi by ho stejně vyhodili. „Už tenkrát jsem byl rozhodnutý, že budu sportovat,“ vysvětluje.
Na střední škole se Josef rozhodoval, jestli se bude věnovat více atletice, nebo plavání. V šestnácti letech byl už členem širšího plaveckého reprezentačního týmu, ale v Českých Budějovicích v té době nebyly zimní lázně, a plavci tak neměli kde trénovat. To se samozřejmě odrazilo na jejich výkonech – plavci z jiných měst měli kryté bazény a mohli trénovat, kdy chtěli, sportovcům z Budějovic se stávalo, že třeba ještě v dubnu chodili rozsekávat led a plavali v ledové vodě. „V osmnácti letech jsem byl v běhu jeden z nejlepších na světě na překážky, a to vlastně rozhodlo.“
Po střední škole se hlásil na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a čekal, zda ho přijmou, nebo bude mít opět problémy z politických důvodů. Protože už byl v té době na velmi vysoké sportovní úrovni a atletickým reprezentantem, na školu se dostal a studoval obor tělesná výchova a sport.
Ačkoliv se tehdy sportu věnoval vrcholově, neměl ve škole žádný individuální plán. Stávalo se tak i to, že absolvoval školní čtrnáctidenní kurz na vodě a hned den po návratu jel na mistrovství republiky v atletice. Samozřejmě tak nemohl být odpočatý a výkonnost šla zákonitě dolů. Změna a individuální úprava studijního plánu přišla až poté, co byl zařazen do přípravy na olympijské hry.
Josef Horčic se zúčastnil olympijských her v Mnichově v roce 1972, závodil v běhu přes překážky. Tedy těch her, během kterých bylo palestinskou teroristickou skupinou Černé září uneseno a následně zavražděno jedenáct izraelských sportovců.
Vzpomíná, že zabezpečení olympijských her v té době nebylo na takové úrovni jako dnes a právě „mnichovská olympiáda byla určitým zlomem“.Jako příklad uvádí legitimace do olympijské vesnice, které neměly žádný kód, podle něhož by se dal poznat falzifikát. Že se do olympijské vesnice mohl dostat téměř každý, si i sám zkusil. Domluvil se se svým kamarádem, který v roce 1968 emigroval, že se na olympiádě sejdou. Dal mu svoji průkazku a bez problémů s ní kontrolou prošel. Kvůli tomuto setkání s emigrantem měl mimochodem velké problémy po návratu do Československa a hrozilo mu vyloučení ze sportovní klubu Dukla, za nějž závodil.
O únosu izraelských sportovců se ostatní sportovci dověděli až několik hodin poté: „My jsme v té době vůbec nevěděli, že se něco stalo. Ten den jsme se to dozvěděli až v poledne.“ Pak Josef Horčic vzpomíná zejména na atmosféru šoku s tím, že nikdo nevěděl, co se děje.
Po konci aktivní sportovní kariéry trénoval až do roku 1992 špičkové sportovce. V době, kdy trénoval, nebylo tréninkové zatížení tak vysoké jako teď a jeho zásadou bylo, aby byl člověk všestranně fyzicky připraven: „Zastávám optimální pohybovou připravenost pohybového aparátu.“ Podle jeho názoru by každý mladý člověk měl mít dvě až tři hodiny denně nějakou pohybovou aktivitu. „Pro celistvý mladistvý vývoj je důležité poznat své tělo i po stránce fyzické zátěže.“
Od začátku 90. let působí na fakultě v laboratoři sportovní motoriky. Ta dělá diagnostiku pro vrcholové sportovce a zaměřuje se na problematiku rozvoje vytrvalosti. Na škole také založil specializaci triatlon. Dnes říká: „Kdyby byl tenkrát triatlon, určitě bych dělal triatlon.“ Zkusil si ho tak až v šedesáti letech a podle svých slov mu to „docela šlo“.
Když dnes sleduje špičkový sport, uvědomuje si, že podmínky jsou zcela jiné, než když ho dělal on – objevují se nové a nové impulzy, jde o velké peníze a také společenskou prestiž. Navíc všechny pozitivní i negativní vlivy jsou velmi medializovány.
Opravdu špičkový a profesionální sportovec se podle něj pozná podle vztahu ke svému soupeři. Důležité je „naučit se vnímat soupeře jako toho, s kterým se chci porovnávat, ale není můj nepřítel. To je smysl sportování“. Celý špičkový sport tak „není soupeření, je to porovnávání“.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)