Josef Horčic

* 1945

  • „Tak já bych se chtěl vrátit ještě spíš k historii mýho táty, který prožil desetiletí studia na vysokých školách v Praze od roku 1939 až do roku 1950. S tím, že byl jeden z těch studentů, který byli po 17. listopadu 39 odvezeni do koncentračních táborů. Tam museli pracovat profesí, kterou oni vládli. Můj táta byl projektant do té doby. Takže mám jeho index a jeho dopisy z koncentračních táborů, kde poznávám, co v průběhu těch deseti let prožil. A to poznání, které jsem získal později a které mi sám otec přímo nesdělil nebo nevyprávěl, tak ty moje pocity jsou dost silný v tom směru, že jsem si neuvědomil v průběhu celýho života, jaký problémy a co všechno v průběhu těch deseti let zažil. Protože on se po návratu z koncentračního tábora oženil, měl v pětačtyřicátém roce už dvě děti a pak ještě měl studovat a dokončit studia. Zemřela mu manželka v roce 49. A v tom okamžiku před ukončením studia ještě vystoupil z komunistické strany v roce 50 a odmítl udělat zkoušku z… teďka nevím – byla to nějaká buď politická ekonomie, nebo něco takového. Takže nedokončil studia vysokoškolský, byl propuštěn z práce, musel se starat o dvě děti jako vdovec.“

  • „Protože jsem zvládával dobře matiku, byl jsem dobrý v matice, tak jsem chtěl po tátovi jít na střední školu stavební. A na tu jsem se nedostal s tím, že tátovi řekli, že to bylo kvůli němu. Musel jsem zůstat dál, protože tenkrát končily osmiletý, začaly devítiletý školy, takže jsem zůstal na devítiletce. Potom už jako návazně jsem se dostal na střední všeobecně vzdělávací škola, která byla tříletá. Byla to vlastně desátá až dvanáctá. Před tím byly jedenáctiletky a pak byly dvanáctiletky. Já jsem musel, protože jsem se nedostal na tu stavební, tak jsem ještě rok zůstal v tý devátý třídě. Pak na to gymnázium bylo jednodušší se dostat než na tu stavební. Ale podle informace táty, tak na tu stavební prej jsem se nedostal kvůli tomu škraloupu táty.“

  • „A ty příčiny, když se hledaly, tak to bylo v toleranci a svobodomyslnosti německých organizátorů zvládnout olympijský hry v takový mírový atmosféře, přátelský. A nechtěli omezovat sportovce v tom směru, že by jim připomínali olympiádu v Berlíně v roce 36. Takže ta olympiáda byla z hlediska bezpečnosti na poměrně horší úrovni, než byly třeba některé olympiády před tím, jako bylo Mexiko, Tokio a tak dále. My třeba, konkrétní příklad, tak tady je legitimace nebo průkazka do olympijské vesnice, která nemá žádnej kód, že byste poznali, jestli to je falšovaný, nebo není. Prostě jste to měli takhle a prošli jste. Když vás třeba zastavili, tak jste měli ukázat takovýhle průkaz, kde vlastně se dala změnit fotografie bez problémů. Na dalších olympiádách všechno to bylo zalitý, byly tam kódy a tak dále.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    FTVS Praha, 07.11.2017

    (audio)
    délka: 01:01:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sport není o soupeření, je to o porovnávání

Josef Horčic se narodil 25. května 1945 v Českých Budějovicích. Jeho otec byl jedním ze studentů zatčených za protinacistické demonstrace na podzim 1939 a byl poslán do koncentračního tábora. Josef byl odmala velmi sportovně aktivní, věnoval se především plavání a atletice. Když nastupoval na Fakultu tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity v Praze, byl už rozhodnut věnovat se atletice profesionálně. V roce 1972 se zúčastnil olympijských her v Mnichově, na kterých byli uneseni a následně zavražděni izraelští sportovci. Po konci aktivní kariéry trénoval sportovce a od roku 1992 působí na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK v laboratoři sportovní motoriky.