Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Halyna Ustymivna Hordienko (* 1929)

• narozena 17. října 1929 v obci Žornyšče ve Vinnické oblasti v tehdejším Sovětském svazu

• rodiče se často stěhovali za prací

• roku 1941 se rodina ukryla před příchodem fronty

• v letech 1941–1944 pamětnice prožila nacistickou okupaci Vinnické oblasti

• v roce 1944 otec narukoval do Rudé armády, zůstal nezvěstný

• v Rudé armádě působil také bratr Taras

• po válce pamětnice vystudovala matematický institut ve Vinnici

• odjela do Dubenského okresu a pracovala ve zdejším pedagogickém učilišti

• v současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině

Halyna Ustymivna Hordienko, rozená Nikov, se narodila 17. října 1929 v obci Žornyšče ve Vinnické oblasti v tehdejším Sovětském svazu. V dokumentech má však napsáno 22. října 1929, což může být dáno nedostatečností matrik anebo válečným chaosem, který se na území Vinnické oblasti projevoval hlavně v období let 1941 až 1944. V obci Žornyšče žily různé národnosti a také židovská komunita. „Ale já jsem v obci Žornyšče nežila dlouho. Byly mně dva roky, když rodiče odjeli do města llinci, kde pracovali. I potom dále cestovali po Vinnické oblasti. Válku jsem zažila převážně v Illincích,“ vypráví pamětnice. 

Halyna Ustymivna ráda vzpomíná na své dětství. Ještě před začátkem války absolvovala tři třídy školy, učila se hrát na piano a zajímala se o kulturu. Poté s rodiči odjela do obce Ulanov: „Čtvrtou třídu jsem absolvovala v Ulanově. Jakmile jsem ji dokončila, tak začala válka. Tehdy už bylo rádio, tak jsme všechno hned slyšeli. Ulanov je ve Vinnické oblasti a nějak tak prošly řeči, že jakmile začala válka, tak naši mají jít proti Němcům. Tak jsme stáli na silnicích a dívali jsme, jak naši pochodují.“

Nezvěstný otec

Nacistické Německo napadlo Sovětský svaz dne 22. června 1941, ale obyvatelé ve Vinnické oblasti – která se nenacházela v těsné blízkosti hranic s tehdejším Generálním gouvernementem (nacisty obsazeným Polskem) – měli ještě určitý čas, než přijdou Němci. Otec Ustym měl určité dokumenty,[1] a tak nebyl ihned vzat do Rudé armády, ačkoliv by ho mobilizace pravděpodobně stejně čekala. Nicméně, po prvních zprávách o nacistickém postupu do vnitrozemí Sovětského svazu se sám rozhodl, že svou rodinu ukryje na vesnici, aby v poklidu přežila přechod fronty, a sám vstoupil do Rudé armády.

„Dovezli nás koně. Máma chtěla z našeho domu všechno vzít, ale otec řekl: ‚Ne, vezmi jenom nutné věci a všechno ostatní tam necháme.‘ Tak jsme to tam nechali a přijeli jsme do obce. A otec hned vstoupil do armády. Šel dobrovolně. Bylo takové hlášení, že lidé, jací mohou, ať jdou.“

Otec během bojů zahynul, respektive zůstal nezvěstný a nikdo dodnes neví, co se s ním stalo. Halynu Ustymivnu však utěšovali: „Manžel jedné sousedky byl také v armádě. Ona někam večer chodila, a protože měla dceru, tak šla sama a já jsem s tím děvčátkem byla doma. Ona se vrátila, objímala mě i to děvčátko a říkala: ‚Děvečky, vaši otcové se vrátí.‘ To znamená, že někde poslouchali rádio. Tehdy nebylo možné poslouchat rádio, ale ona to někde uslyšela. Můj otec se nevrátil, ale nevím, jestli se vrátil otec toho děvčátka.“

V armádě působil také bratr pamětnice Taras: „On se učil na průmyslové škole a Sověti celou mládež ze školy přesunuli na budování okopů. Pak už ho to nebavilo, a tak si připsal rok a šel do armády. Prošel celou válku, od roku 1941 až do konce. Po válce přišel k nám a my jsme v to ani nedoufali. Byl raněný, kolem srdce mu prošla kulka a vyletěla někde tady.“

Já viděl Hitlera! Já viděla Stalina!

Za německé okupace museli místní dodávat nucené odvody: „Němci všechno hledali. U někoho bylo nějaké kuře nebo prase, tak je zabili a porcovali. Třeba jsme i jen tak seděli, oni zabili kuřata a chtěli po mámě a ještě po jedné ženě, aby je oškubaly. Ony škubají, povídají si a jeden voják na ně mával prstem, aby mlčely. My jsme jim nemohli odporovat. Němci také u nás doma nocovali, když šli ještě vpřed a neustupovali.“

Halyna Ustymivna se setkala s jedním Němcem, který byl přímo z Berlína: „On se chlubil, že k nim před válkou přijel Hitler do továrny. Já jsem byla ještě mladá, co můžu říkat? Tak mu odpovídám: ‚Já jsem viděla Stalina!‘ Já jsem ho ale neviděla. Viděla jsem ho pouze na fotografii ve školách a podobně. Ale pro nás to byl hrdina, co vám mám o něm říkat. Když umřel, tak to byly slzy a tak dále.“

Halyna Ustymivna si nevzpomíná, že by Němci někoho brali do nacistických koncentračních táborů nebo na nucené práce do srdce tehdejší nacistického říše. Nicméně na Němce vzpomíná dobře v tom smyslu, že prý byli pořádní a organizovaní.

Smrt za vraždění Židů

V kraji se vyskytovali také partyzáni, kteří zřizovali vlastní pořádek: „Jeden soused byl takový normální člověk. Dokonce to byl přítel naší rodiny. Otec šel na frontu, soused stál u vrat a otec mu říkal: ‚Makare, já tu nechávám svou ženu a dítě. Pokud bude potřeba, tak jim pomůžeš.‘ – ‚Ano, ano.‘ Potom vraždili Židy, my jsme stáli, bylo nás tam hodně lidí, a oni Židy vezli na povozech na smrt. Židé plakali a křičeli. Věděli, že je vezou na smrt. Pak je hodili do jámy, ale ty jámy nevykopali správně a oni tam ti Židé zůstali živí a začali se hýbat. Ale proč to říkám... Němci tam nebyli, dělali to naši lidé. Dělali to místní a Makar byl jedním z nejhlavnějších, který to vedl. A jak se říká – psům psí smrt. Přišli partyzáni a pověsili ho na hřbitově.“

Halyna Ustymivna také vzpomíná na odchod nacistických vojsk. Uvádí, že tehdy byly strašné mrazy a sníh: „V centru obce byla silnice, ale dál už bylo jenom bláto. Tanky to všechno nemohly projet, a vojáci tak vyháněli lidi, aby lidé cestu pro tanky opravili. Němci tak chodili a říkali, aby z každého domu šel jeden člověk. Já jsem to vyřešila tak, že půjdu já. Dali mi lopatu a já jsem šla. A chci ukázat, že všelijací byli Němci. Jeden ke mně přišel a říká: ‚Stůj. Ať oni pracují. Oni jsou dospělí, a ty kleine. Seď.‘ Vyndal nějaký bonbon, já jsem ho cucala a byla jsem za to ráda.“

Studium a zaměstnání po válce

Po válce maminka chtěla, aby se Halyna Ustymivna stala lékařkou. Pátou třídu ukončila v Illincích a šestou a sedmou třídu absolvovala ve své rodné obci Žornyšče: „Měli jsme ředitele školy, který se vrátil z války jako invalida. Chodil o holi a žil daleko od školy i od nás. Jakmile skončila válka, tak vyšel v noci na ulici a začal střílet. Tak jsme věděli, že už je po válce.“

Pamětnice se poté odebrala na studium do Lvovské oblasti, aby splnila matčino přání. Vzpomíná, že nebyla jediná. Spíše naopak – po válce mnoho studentů z její školy odjelo na západní Ukrajinu, do Lvova. Halyna Ustymivna se však nakonec odebrala se svou kamarádkou do města Drohobyč na lékařské učiliště: „Ale jak jsem pochopila, tak medicína nebyla pro mě. Já jsem chtěla skončit a prosila jsem, aby mě pustili. Ale bylo patrné, že mě nechtějí pustit.“

Nastoupila tak na studium matematiky na pedagogické fakultě Kramatorské univerzity. Vzpomíná, že přijetí na univerzitu proběhlo v poválečné době velice nestandardně – přišla ke komisi, ukázala známky a komise jí doporučila matematické zaměření.

Po studiích pracovala rok v Kramatorsku, poté se vdala a s manželem se odstěhovala na západní Ukrajinu do Rivnenské oblasti. Nejprve pracovala v Myrohošči, poté ve městě Dubno ve třetí škole a nakonec na pedagogickém učilišti. Zde pracovala téměř celý život: „Hned mi dali skupinu studentů, která se společně učila dva roky. Já jsem byla ještě mladá, tak jsem pro ně udělala exkurzi do Kyjeva. Ale nejeli všichni, jenom dvanáct lidí z celkových sedmnácti.“  

Bratr Taras se stal po válce ředitelem kolchozu ve Vinnické oblasti a poté v Dubně: „Byt v Dubně jim hned nedali, tak se musel usídlit v Myrohošči a poté šel sem. Jeho manželka měla také vyšší vzdělání, takové vesnicko-hospodářské vzdělání. Měli společně dvě děti. Bratr zemřel tady v Dubně a je pochován v Myrohošči. I kvůli svému válečnému zranění zemřel velice mladý. Bylo mu čtyřicet pět let.“

Halyna Ustymivna srovnává situaci za Sovětského svazu a na dnešní Ukrajině: „Já vám neřeknu, že se teď špatně žije, ale morálně řečeno – tehdy jsem si žila lépe. Možná to bylo jenom kvůli tomu, že jsem byla mladá. Možná kvůli tomu, že jsem se zajímala o všechno. I do Leningradu jsem se podívala. Do muzeí jsem jezdila. V Kramatorsku také. Na všechno jsem se dívala, koukala jsem, četla jsem a tehdy to pro mě nebylo špatné. Akorát třeba telefony a podobně, to jsem nikdy neměla.“

Pamětnice nyní žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti.

 

[1] Pamětnici přesně nerozumím, ale má na mysli dokumenty, které otce osvobozovaly od vstupu do armády.