„Němci všechno hledali a zabíjeli. U koho bylo nějaké kuře nebo prase, tak ho sami zabíjeli. Jak jenom chtěli. My jsme, jak se to říká, nemohli odporovat. Potom byly dokonce takové případy, že Němci u nás nocovali. Tehdy to ještě bylo, když neustupovali, když šli vpřed.“
„Nelze říct, že bychom jeli autem. Jeli jsme s obyčejnými koňmi. Máma všechno vynosila, chtěla všechno vzít z domu, ale otec řekl: ‚Ne, jenom to, co je nutné. Všechno ostatní tu necháme.‘ Tak jsme to nechali. Přijeli jsme do obce, a jak jsme tam žili? Zimní oblečení jsem neměla. Otec hned šel [do Rudé armády].“
„Hned, jak jsem ukončila třídu, tak začala válka. To bylo v roce 1941. Tehdy bylo rádio, bylo všechno, a my jsme to uslyšeli hned. Ulaniv je postavený tak, že je ve Vinnické oblasti, ale ta silnice nějak šla, že jak začala válka, tak naši šli bojovat proti Němcům.“
Děvečky, vaši otcové se hned vrátí. Ten můj se ale nevrátil
Halyna Ustymivna Hordienko, rozená Nikov, se narodila 17. října 1929 v obci Žornyšče ve Vinnické oblasti na Ukrajině v tehdejším Sovětském svazu. Měla jednoho bratra a společně se často stěhovali kvůli práci rodičů. Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a rodina – kromě otce – se schovala v jedné vesnici před příchodem fronty. Otec vstoupil do Rudé armády a z frontových bojů se již nikdy nevrátil. Do Rudé armády vstoupil také bratr Taras, který se svými spolubojovníky prožil celé období bojů na východní frontě (od roku 1941 až do roku 1945). Během své vojenské účasti byl těžce raněn do oblasti srdce, ale přežil a poté se vrátil do Vinnické oblasti. Halyna Ustymivna ještě před válkou chodila do školy a po válce vystudovala matematický institut ve Vinnici. Následně odjela do Myrohošči a poté do Dubna v Rivnenské oblasti, kde pracovala v místním pedagogickém učilišti. V současnosti žije ve městě Dubno v Rivnenské oblasti a vzhledem ke ztrátě otce má status veterána války.