Miloslav Horníček

* 1930

  • „Jó, to jsem tam vídával ty lidi, kteří tam jsou. [Volali:] ‚Dejte nám něco, dejte nám něco.‘ Tam se křížily vlaky z Brodu a z Humpolce nebo v Herálci, tak když to tam stálo, a Němci to hlídali, ale přesto tam někdo něco hodil přes plot, aby tam lidi měli něco lepšího.“

  • „Když začali Židy soustřeďovat a odvážet, tak se to odváželo na nákladním autě. Naváželi je tam jako prasata, promiňte, že jsem to tak řekl. Přijížděli s nákladním autem na Horní náměstí ke schodišti do kostela mezi těmi dvěma domy. To bylo příjezdové, dnes je náměstí předělané, že ten náklaďák tam mohl nacouvat. A oni je tam hnali přes tu zadní sajtnu toho vozu a každý si mohl kolem padesáti kilo sám odvézt v kufru.“

  • „Měli [gestapo] lístek, objednávku toho poukazu, nevím, ale dám příklad, deset kilo. Jestli tam bylo o půl kila nebo o kilo méně na dodávce, tak ta německá hospodyně to nekontrolovala. Pro matku to byl přínos, že mohla poskytnout židovským rodinám nějaké to přilepšení.“

  • „Tak se chovali lidi vůči druhým za to, že táta byl poctivý pracovník, bývalý živnostník. A celou dobu poctivě pracoval. Když měl auto, tak s tou „Liduškou“ kabrioletem musel soudruhy vozit po schůzích po nocích. Nebo mu ho taky chtěli sebrat, za nic, za žádné peníze. Takovým způsobem se chovali. Aby si ho udržel, tak radši s nimi jezdil po schůzích. To bylo do dvou do tří do rána někdy. Udržel si tu věc, ale na úkor zase svého vlastního já. Musel sedět v tom autě a čekat, až oni se vykecají na těch schůzích. A ještě ho podezřívali, že se obohacuje v krámě.“

  • „A tam v Podhradu udělali Hitlerjugend, tam byla děvčata do 14 let. To nás odtamtud vystěhovali, to jsme nosili knížky, abychom je schovávali tam na hospodářské škole na Dusilově. Tak nám každému dali knížky a nosili jsme je po staré cestě do hospodářské školy z té měšťanky. To byly takové zážitky, které si člověk pamatuje. Protože auta nebyla, tak se to řešilo námi dětma, aby se zachránily české knížky. V některých, co nám půjčovali, ať to byl třeba katechizmus, i v tom to museli zaškrtávat, tam nemohla být československá výroba. Prostě Böhmen und Mähren, Protektorát Čechy a Morava.“

  • „To bylo v tom třicátém devátém, čtyřicátém roce. Všechny sebrali. Kdo měl manželku árijku, to se myslelo katoličku nebo evangeličku, ti tady zůstávali. Ale kdo byli takový ti pravověrní Židé, ty všechny odváděli pryč. Nakládali je nahoře na náměstí, co je vchod ke kostelu. Tam byl rovný terén a tam byly ty schody a tam najeli náklaďákem, sajtnu položili ke schodům a tam odtud chodili Židé do toho náklaďáku jako dobytčata.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Humpolec, 16.05.2019

    (audio)
    délka: 01:44:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Jihlava, 28.07.2021

    (audio)
    délka: 02:02:00
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jako dobytčata nahnali Židy do náklaďáku

Miloslav Horníček, 1949/1950
Miloslav Horníček, 1949/1950
zdroj: archiv pamětníka

Miloslav Horníček se narodil 28. listopadu 1930 v Humpolci. Rodiče se do města přestěhovali dva roky předtím. Na Dolním náměstí provozovali řeznictví. Během německé okupace potají donášel maso k židovským rodinám. Později se stal očitým svědkem transportů humpoleckých Židů, které probíhaly od kostela sv. Mikuláše v těsné blízkosti jejich bydliště. Několik jeho spolužáků a rodinných známých zahynulo v nacistických vyhlazovacích táborech. Po roce 1948 byla na rodinný podnik uvalena národní správa, rodiče pamětníka zde pracovali nadále jako zaměstnanci. Rodina obývala byt v podnájmu, z něhož byli později příslušným dekretem vystěhováni, a to bez náhrady. Pamětník se vyučil cukrářem, později pracoval ve strojírenství. V době natáčení žil v Humpolci (červenec 2021).