Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Horníček (* 1930)

• narozen 28. listopadu 1930 v Humpolci

• rodiče provozovali řeznickou živnost

• za německé okupace potají donášel uzeniny k židovským rodinám

• svědkem transportu humpoleckých Židů

• po roce 1948 zestátněn rodinný podnik, rodina čelila i těžkostem s bydlením

• vyučil se cukrářem

• 20 let pracoval ve strojírnách

Miloslav Horníček se narodil 28. listopadu 1930 v Humpolci, kam se krátce před jeho narozením přistěhovali rodiče Josef a Ludmila Horníčkovi. Oba dva pocházeli z velkých, ale nemajetných rodin a svůj budoucí podnik budovali od nuly. V Humpolci na Dolním náměstí – v budově nynějšího výstavního sálu Muzea dr. Aleše Hrdličky – si manželé Horníčkovi pronajali řeznictví i s inventářem a v domě za prodejnou obývali byt. Tam také přišel na svět Miloslav Horníček, a stejně tak i jeho starší bratr Josef (*1929). Manželé Horníčkovi strávili prací někdy i 16 hodin denně a ruku k dílu časem přikládal i Miloslav. Pro chod takové živnosti bylo potřeba zařídit mnohem víc, než jen prodávat v prodejně. Museli se obstarat koně s povozem, kočího pro převoz masa a zároveň kus půdy, kde by se mohl kůň pást a být ustájen. Dobytek na porážku si museli řezníci shánět sami od okolních sedláků a chovatelů, taktéž bylo nutné zvěř odvést na jatka.

Před nacisty schovávali knížky

Když se z Československé republiky stal Protektorát Čechy a Morava, bylo Miloslavu Horníčkovi necelých devět let. Motorky prvních území zabírajících nacistů potkával ve městě. Vybavuje si velké rychle jedoucí stroje značky Zündapp. V té době navštěvoval místní obecní školu v Hradské ulici, ale s příchodem Němců se výuka razantně proměnila. „To všechno v nás kypělo. Doma se říkalo něco jiného, než nám ve škole říkal kantor. Museli jsme zpívat německé písně a zvedat pravici, tedy hajlovat,“ vypráví pamětník. Z učebnic a knih měly být vyškrtány všechny zmínky o Československu, když pak z budovy školy udělali místo pro Hitlerjugend, knihy potají přenášeli do úschovny v hospodářské škole v Dusilově. V dějepisu a zeměpisu se probírala velkoněmecká říše, učila se pouze německá hymna. Prostory a místa pro vyučování se také v průběhu měnila s tím, jak německá armáda zabírala pro své potřeby veřejné budovy.

Maso židovským rodinám

Za války byly potraviny na příděl a nakupovalo se prostřednictvím potravinových lístků. Místní židovská komunita byla kromě jiného utiskována také nižším přídělem surovin. „Krom toho, že museli nosit šesticípou hvězdu, měli na nákup jenom dvě hodiny a měli omezený počet potravinových lístků. Byli ochuzováni tím, že nedostávali takový příděl potravin. Poněvadž rodiče byli solidární, posílali mě s masem přímo k židovským rodinám, které k nám před válkou chodívaly nakupovat. Byli to například Berkmanovi, Kummermanovi, Lüftschitzovi nebo Turkovi.“

Po roce 1941 začali Němci všechny místní Židy, kteří nebyli v manželském svazku s katolíkem či evangelíkem připravovat k transportu. Sběrné místo bylo u kostela sv. Mikuláše na Horním náměstí, tedy poblíž obchodu Horníčkových. „Nakládali je nahoře na náměstí, tam, co se přichází ke kostelu. Němci nacouvali nákladním autem ke schodům, složili sajtnu a nakládali Židy jako dobytčata. Bylo mi těch lidí líto, protože to byly rodiny, které jsem znal a chodíval k nim,“ dodává Miloslav Horníček. Dojížděl navštěvovat svou babičku v Německém Brodě, po cestě míjel tzv. přeškolovací tábor v obci Lípa. Název byl zavádějící, Židé si v táboře měli zvykat na podmínky v Terezíně. Během války táborem prošlo 1 353 židovských mužů, kteří odtud byli transportováni do Terezína a dalších koncentračních a vyhlazovacích táborů. Mezi nimi například Oldřich Stránský nebo Oto Kolář. „Vídával jsem vězně z vlaku, stáli u plotu a mávali nám. Bylo to nedaleko vlakového nádraží. Přemýšlel jsem nad tím, jak by nám asi bylo, kdybychom na jejich místě a v takové situaci byli my.“

Někteří humpolečtí Židé, které Miloslav Horníček od dětství potkával v obchodě svých rodičů, jako například rodinu místního lékaře Viktora Lüftschitze, už nikdy více neviděl. Drtivá většina z nich zahynula přímo v koncentračních táborech či zanedlouho po návratu zemřela na následky věznění.

Příjezd Rudé armády Miloslav Horníček prostonal, za což byli rádi hlavně rodiče, že jejich syn se nepotlouká ulicemi v revolučních dnech. Navíc jednotky Rudé armády využily průjezdu v domu Horníčkových, kam umístily malý střelný kanón. Když v roce 1946, kdy už se jako mladík učil řemeslu u humpoleckého cukráře pana Kulíka, navštívil Miloslav se svými rodiči Terezín, na některé výjevy vzpomíná dodnes. „To ještě v pevnosti, na místě, kde docházelo k popravám, byly na zdi v rohu k vidění suché krvavé stopy.“

Dvacet let práce smazali

O rodinný podnik přišli Horníčkovi tak jako mnozí další živnostníci po únorovém převratu 1948. Po uvalení národní správy na řeznictví pracovali manželé Horníčkovi v podniku i nadále, ovšem už jako řadoví zaměstnanci. Dvě odpracované dekády v soukromém provozu navíc komunisté nezapočítávali do budoucího důchodu rodičů pana Horníčka. Nepříjemnosti zažila rodina i v souvislosti s bydlením. V domě na Dolním náměstí bydlela rodina v nájmu. „Rodiče opravovali dům na své náklady, financovali vodovod a částečně i kanalizaci. A když přišli komunisti, oznámili nám, že nám dům seberou. Nakonec jsme dostali dekret o vystěhování, protože se tento bytový dům měl demolovat. Náhradní bydlení jsme už ale nedostali,“ vypráví Miloslav Horníček.

Kabriolet za cenu vlastního já

Na Karlovarsku mezi lety 1951 až 1953 absolvoval Miloslav Horníček povinnou vojenskou službu, kterou strávil v pozici kuchaře. Vařil pro 800 až 1200 lidí, na přilepšenou pro vojáky připravoval i cukrářské výrobky. Mezitím zbytek rodiny prožíval v Humpolci krušné chvíle. Když si otec pana Horníčka pořídil vůz Škoda Popular kabriolet, tzv. Lidušku, zdejší komunistická strana mu hrozila jeho zabavením. Aby o kabriolet nepřišel, musel vozit funkcionáře po stranických schůzích, což se často protáhlo až do pozdních nočních hodin. „Táta si auto udržel, ale zase na úkor svého vlastního já. Musel vyčkávat v autě, až se humpolečtí funkcionáři na schůzích vykecají. Benzín mu sice uhradili, ale to čekání mu už nikdo z nich nezaplatil.“  

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy do města v srpnu 1968 pozoroval Miloslav Horníček ze střechy svého domu, který pořídil v soudní dražbě. Zrovna opravovali s několika pomocníky střechu. „Najednou na mě kluci volali: ‚Hele, Rusáci jedou…‘ Okamžitě jsme seběhli dolů. Měli v mapě tu starou cestu a jeli po té samé trase, kterou prchali Němci. Tady se postavili pod nás a čekali, až budou mít další povolení ku Praze,“ zakončuje své vyprávění Miloslav Horníček.

Cukrářskou profesi vyměnil v roce 1957 za práci v místních strojírnách, kde pracoval 20 let. V roce 1975 stál u zahájení provozu čistírny odpadních vod. V roce 2019 žil se svou manželkou v Humpolci, stále v tom samém domě, z jehož střechy pozoroval v roce 1968 první den okupace Československa.