Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Horníček (* 1930)

• narozen 28. listopadu 1930 v Humpolci

• rodiče provozovali řeznickou živnost

• za německé okupace potají donášel uzeniny k židovským rodinám

• svědkem transportu humpoleckých Židů

• po roce 1948 zestátněn rodinný podnik, rodina čelila i těžkostem s bydlením

• vyučil se cukrářem

• 20 let pracoval ve strojírnách

Rodiče pana Horníčka, Josef a Ludmila, přijeli do Humpolce roku 1928 a pan Horníček se narodil 28. listopadu 1930. „Měli pouze ruce a rozum. A pracovní elán. Oba pocházeli z velkých rodin, matka měla deset sourozenců, otec devět. O rodinný majetek se opřít nemohli, svůj budoucí podnik museli vybudovat od nuly. Ani postele neměli. Akorát si přivezli s sebou kilo kafe, nemletýho, černýho, a bochník chleba, a to byla jejich svatební cesta.“

V Humpolci na Horním náměstí – v budově, kde nyní sídlí muzeum – si Horníčkovi pronajali řeznictví i s inventářem, za obchodem měli byt. Tam také přišel na svět Miloslav Horníček a jeho bratr. Rodiče pracovali někdy i 16 hodin denně. Bylo navíc nutné obstarat si koně s povozem a kočího pro převoz masa, zároveň taky kus půdy, kde by se mohl kůň pást a být ustájen. Řezníci si museli zvířata na porážku shánět sami od okolních sedláků a chovatelů. „Tady byly jatky, co je dnešní Penny market.“ V pondělí se přivádělo a hned v úterý zabíjelo. „Já už v šesti letech jsem musel na jatky chodit taky pomáhat sem tam něco. A nějak mi nevadilo, nebyl jsem stresový, jestli to dobytče krvácí, nebo padne k zemi. Prostě to byla součást toho života.“ Vzpomíná také, jak pomáhal profukovat a čistit střívka před plněním. 

Pan Horníček chodil do školy do měšťanky, kde je učili téměř jen němčinu, německou hymnu a hajlování. „A pak jsme se dostali na měšťanku, tam jsme byli zase asi do dvaačtyřicátýho roku a tam nás zase odtud vyhnali, páč tam dělaly Hitlerjugend děvčata. A hlavně nás učili němčinu, ve válce, od roku čtyřicet do roku pětačtyřicet. Přednostně byla němčina a pak teprve čeština. Byl akorát protektorát Böhmen und Mähren. A učili nás německý hymny, českou hymnu nás neučili. No, a to všechno v nás jako taky kypělo.“

Židé byli během druhé světové války transportováni i z Humpolce. „Nakládali je nahoře na náměstí, co je vchod ke kostelu, to bylo rovný, to byl rovnej terén a tam byly ty schody, tak tam najeli náklaďákem, a aby nemuseli žebřík, tak tu sajtnu takhle položili k těm schodům a tam odtud chodili ty Židi do toho náklaďáku jako dobytčata.“

„Když přijížděli Sověti, tak Němci prchali z Humpolce a v zápalu boje rozbili zdejší budovu. No, a u nemocnice, tam se postavili ke hřbitovu na tu cestu, taky s takovým furíkem, ti Rusáci, a těm Vošickejm naproti rozbili tu budovu. Normálně se netrefili, říkali: ‚Teď jedou, teď jedou, pal!‘ No, a jak pálil, tak se netrefil, a shodou okolností bylo někdy dobře, že to potom ty Němce tady nerozstříleli.“

O rodinný podnik přišli Horníčkovi tak jako mnozí po únorovém převratu. „Po děvětačtyřicátém roce to sebrali soudruzi, a to, co si nabudovali za těch 20 let, jim všechno chtěli sebrat.“ Nepříjemnosti zažila rodina i s bydlením. V domě na Horním náměstí byla v nájmu. „Dům opravovali na své náklady, financovali vodovod a částečně kanalizaci. A přišli pak komunisti a mysleli si, že je barák náš, že nám ho seberou. Máma povídala: ‚To můžete, klidně, ale to naše není.‘ To byl rok 1949.“

Příjezd vojsk Varšavské smlouvy do města v srpnu 1968 pozoroval Miloslav Horníček ze střechy svého domu, kterou zrovna opravoval s několika pomocníky. „Najednou kluci: ‚Hele, Rusáci jedou...‘ A my jsme byli na střeše a Rusáci nevěděli, jestli budeme nebo nebudeme schopni střílet, rozebraná chalupa, já povídám: ‚Kluci, musíte dolů, aby nás taky neoddělali.“ Nikdo ale nevystřelil. „Měli v mapě tu starou cestu a jeli po té samé trase jako ti Němci. Tady se postavili pod nás a čekali, až budou mít další povolení ku Praze,“ ukončuje své vyprávění pan Horníček. Cukrářskou profesi vyměnil za strojírny a v roce 1975 stál u zahájení provozu čistírny odpadních vod. V roce 2019 žil se svou manželkou v Humpolci, stále v tom samém domě, z jehož střechy pozoroval v roce 1968 začátek okupace Československa.