Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk se nemá bát otevřít svůj dům a své srdce
narozena 21. listopadu 1956 v Praze
dětství a mládí prožila v Pelléově vile jako třetí z deseti dětí katolické rodiny Kaplanovy
v letech 1972 – 1979 studovala na Státní konzervatoři v Praze 1 hru na klavír
v roce 1990 spoluzaložila sdružení křesťanských rodin Ymca Živá rodina
od roku 1998 pracuje ve školství jako učitelka hudby
v roce 2000 promovala na Katolické teologické fakultě UK
v roce 2006 spoluzaložila SIRIRI, o.p.s. (pomoc pro Středoafrickou republiku)
v době natáčení (2022) učila na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy v Praze 3
Martina Hošková vyrostla ve velké katolické rodině, což v době vlády jedné strany, která náboženství považovala za buržoazní přežitek, znamenalo zcela vystoupit z řady. Znamenalo to také osvojit si hodnoty, za které je třeba se postavit i za cenu vlastního omezení. Snažit se pomáhat těm, kteří to potřebují. Stejné hodnoty vyznává dodnes, vedla k nim svých sedm dětí a vede k nim i své studenty. Její život je spojený s mnoha dalšími životy, s příběhy, které stojí za to vyprávět a uchovat.
Narodila se 21. listopadu 1956 v Praze jako třetí nejstarší z deseti dětí manželů Kaplanových. Maminka Marie rozená Svobodová pocházela z rodiny, ve které bylo vzdělání vysoce ceněno. Babička Amálie byla doktorkou filozofie a spisovatelkou. Sama byla velice zbožná, což se ale promítlo do její tvorby do takové míry, že je pro dnešního čtenáře již těžko přijatelná. Mamince se dostalo výborného vzdělání a v roce 1948 měla pokračovat ve studiu v Anglii; tam se ale už nedostala. Dědeček v té době emigroval do USA a babička Amálie byla uvězněna. Matka si našla zaměstnání v Praze a nakonec i podnájem ve vile Pellé, jejíž původní majitelé, baron a baronka Riegrovi, byli povinni nadměrné metry poskytnout k ubytování. Tady našla zázemí pro svoji budoucí velkou rodinu, kterou si snad i chtěla vynahradit to, co jí v té původní chybělo, tedy vřelost a oporu. Dědečka Martina nikdy nepoznala a babička občas rodinu navštěvovala, ale s dětmi to moc neuměla. Když bylo potřeba dítě přebalit, vedla přednášku z historie.
Martiny otec Jiří Kaplan pocházel ze zcela jiných poměrů. Dědeček Bohumil byl přednosta železniční stanice v Užhorodu, kde se seznámil s babičkou Annou a kde se jim narodily tři děti. Dědeček měl vřelý vztah k hudbě a vedl k ní i své děti; všechny také vystudovaly vysokou školu. Z Užhorodu nakonec otcova rodina z obav před válkou odešla do skromného dědečkova rodiště v Radhošti. Babička Anna byla velmi laskavá a později svými vnoučaty milovaná. Pečovala, vařila, ale také hodně četla, přestože neměla žádné vzdělání. A tak si syn Jiří ze své zdánlivě prosté rodiny odnesl nejen lásku k hudbě, ale i k literatuře. Za války byl totálně nasazený a po jejím skončení začal studovat na vysoké škole matematiku a fyziku; toužil být učitelem, ale vzhledem k tomu, že pod vlivem své snoubenky vystoupil z komunistické strany, do které v mladické naivitě vstoupil, neměl ve školství perspektivu. Pracoval v Ústavu pro vědecké a technické informace a překládal odbornou literaturu z několika jazyků. Martina na tatínka vzpomíná jako na velmi laskavého a klidného člověka, který tvořil protiváhu dynamické maminky.
Rodiče se seznámili na koncertě v Rudolfinu a vzali se v roce 1950, kdy byl otec na vojně. Pelléova vila se stala jejich domovem po řadu dalších let. S přibývajícími dětmi si pronajímali stále větší prostory a život se odehrával nejen v domě, ale i na prostorné terase a zahradě. Z dnešního pohledu to byl život velmi skromný, ale pamětnice vzpomíná na neochvějný pocit pevného domova, kde autorita rodičů byla nezpochybnitelná. Postupně také začínala chápat, že se její rodina odlišuje od rodin kamarádek: „Člověk se učil i to, že jdeme proti proudu, věříme v Boha, moc se o tom nemluví, ale my si za tím stojíme, je to pro nás důležité. Museli jsme ustát i to, že jsme jiní a že jsme na to svým způsobem hrdí.“
Víra život rodiny zásadně formovala a sami rodiče si hledali svoji cestu. Martina Hošková vzpomíná na návštěvy kostelů, zpívání ve sboru v kostele i na atmosféru domácích koncertů. Důležitým zážitkem a pobídkou k dalšímu vnitřnímu hledání pro ni bylo v devíti letech biřmování. Byla druhá polovina šedesátých let, doba naděje a mnoha aktivit. Pamětnice si vybavuje i obnovení Junáka a hlavně mnohá setkání, která probíhala doma i v kostele. Rok 1968 byla doba velkého vzepětí a historik Václav Vaško se ve své knize zmiňuje o tom, jak se u Kaplanů lidé setkávali, vzniklo tam např. Dílo koncilové obnovy. „Potkali se tam lidé, kteří promýšleli myšlenky koncilu a vytvořili laickou skupinu, která tyto myšlenky uváděla v život. Moji rodiče byli u zrodu takových věcí.“
V té době se Kaplanovi také sblížili s rodinou Němcových a společně navštěvovali kostel sv. Ignáce. Přijížděly k nim i návštěvy ze zahraničí, například italští studenti z hnutí Communione e liberazione. Rodiče měli blízké přátele také v NDR, takže některé prázdniny trávili v charitním domě pro věřící rodiny u Berlína. Později Martina jezdila do německých rodin na prázdniny, aby se naučila německy. Na jaře 1968 také rodina získala chalupu na Šumavě. Ta ale byla v havarijním stavu, veřejnou dopravou nedostupná, vzdálená od zásobování: „Byl to šílený nápad, tehdy měli rodiče osm malých dětí, jinak neměli nic. Ale maminka se rozhlédla, vzdychla a řekla: ,Jiří, tady to vybudujeme.‘ A opravdu se tak stalo.“ Chalupa v Horním Kochánově se postupně stala místem intenzivního prožívání křesťanského života, kde se scházela nejen rodina, ale široká křesťanská komunita. V roce 1968 také navštívil rodinu P. Heribert Heyberg a vyvinula se dlouhodobá spolupráce. Tento kněz navázal kontakty s bohoslovci a biskupem Štěpánem Trochtou a později významně podporoval naši církev zasíláním literatury a finančními prostředky. Vysílal jako prostředníky laiky ze své farnosti a v NSR vytvořil strukturu pomocníků.
Tomu ale předcházelo léto 1968, kdy příjezd okupačních vojsk udělal s odvážnými nadějemi rázný konec. I když byla Martina ještě dítě, na tu noc si dobře pamatuje: „V tom srpnu jsme se sestrou přespávaly na terase, měly jsme tam lehátka a moc nás to bavilo. A tehdy se mi pořád zdálo, že něco hučí a najednou vidím v noci tatínka v pyžamu, jak se na terase kouká na nebe a je takový ustaraný a říkám: ,Tati, co je, proč nespíš?‘ A on jenom tak vzdychnul a řekl: ,No, holčičko, jen aby nebyla válka.‘ A hned brzy ráno nás vyslal do obchodu, protože lidi okamžitě začali všechno vykupovat, ještě si pamatovali, co to znamená válka a hlad.“
V roce 1968 také přijel do Československa první bratr z ekumenické komunity Taizé ve Francii. Tuto komunitu založil duchovní Rogers Schütz s ideou o sblížení všech křesťanů. Oba rodiče se pro tuto cestu brzy nadchli; otec začal deníky a texty bratra Rogera překládat. A Martina dokonce díky tomu přišla za tatínkem s přáním, že by se chtěla učit francouzsky. To se jí splnilo a opravdu využila francouzštinu ještě před pádem železné opony, kdy se jí podařilo odjet do Francie a Taizé navštívit. Život rodiny samozřejmě zásadně ovlivňovalo i to, že se neustále rozrůstala. To, že Martina patřila ke starším sourozencům, jí přineslo větší pozornost rodičů, ale také mnoho úkolů a povinností. Zpětně chápe, že rodiče usilovali o obraz vzorné katolické rodiny, i když se později ukázalo, že to nelze beze zbytku naplnit: „Studium bylo prioritou, rodiče vyžadovali vzorný prospěch a nezpochybnitelné výsledky.“ Martina se navíc věnovala hře na klavír a to vše ji od spolužáků spíše oddalovalo. Lépe se cítila později na konzervatoři, kam se kupodivu dostala bez potíží. Mnohem bližší vztahy ale měla se svými katolickými přáteli, kteří se v polovině sedmdesátých let soustředili kolem kostela Sv. Havla, a společně jezdili o prázdninách i o víkendech na Žatecko, aby oživili život na faře pátera Jaroslava Sallera. Často chtěli pomáhat lidé z ciziny, a to i potomci sudetských Němců. Další přátelství vznikla ve společenství mladých intelektuálů kolem kostela sv. Jana Nepomuckého, kde Martinu zaujal páter Josef Mixa. V neděli tam začala chodit celá rodina a některá přátelství vydržela dodnes. Páter Mixa ji později i oddával. Důležitým mezníkem byla pro Martinu cesta do Itálie v roce 1973. Jela ještě se svými dvěma sourozenci, staraly se o ně dva manželské páry a vzaly je do významných měst. Na jedné straně to byl nezapomenutelný zážitek, na straně druhé přišlo jisté rozčarování z praktikování spirituality. „Pro nás to bylo zjevení. Také jsme byli velmi naivní, žili ve svých představách, a tak jsme zažili náraz z prožívání religiozity tak, jak tam probíhala. Kostel byl narvaný, ale oddrmolená mše trvala dvacet minut a my jsme z toho byli vnitřně pohoršení.“
Sedmdesátá a osmdesátá léta přinesla do rodiny Kaplanů i osobní problémy. Maminku oslovila mystika a zapojila se do skupiny se sektářskými rysy, jejíž členové se nakonec scházeli v domě. Martina jako maminčina důvěrnice toto její nadšení zpočátku také sdílela, ale tatínek tomu nebyl nakloněn a často raději s menšími dětmi odjížděl na chalupu. Navíc maminka byla ochotná kdykoli pomáhat každému, kdo to potřeboval, starala se například po určitou dobu ještě o dva sirotky, v domě se stále objevovali další lidé a z rodinného života se vytrácela intimita. To velmi nepříznivě doléhalo hlavně na tři nejmladší sourozence.
Martina se ale v té době již začala osamostatňovat a brzy se provdala za Mariána Hoška. Marián pocházel z Bratislavy, kde studoval lékařskou fakultu. Se svojí budoucí ženou se ale seznámil díky hudbě. Sám hrál s přáteli v křesťanské kapele, stejně jako Martiny bratr Jiří. A právě díky tomu došlo v Praze k jejich setkání. Brzy potom, v roce 1976, následovala „svatba století“ v zahradě Pelléovy vily za hlídkování Státní bezpečnosti kolem plotu. Když se manželům narodila první dcera, bydleli u rodičů, Martina studovala a manžel byl na vojně. V roce 1978, kdy už měli dcerky dvě, přišel po smrti původních majitelů vily příkaz k vystěhování celé rodiny. Maminka se ale nenechala odbýt panelákovými byty a opět našla prázdný dům, kde mohli žít všichni společně. Ten se podařilo i díky pomoci přátel odkoupit a rekonstruovat, protože byl samozřejmě ve velmi špatném stavu. Začátky tak byly složité, ale nakonec se podařilo a rodina Martiny Hoškové zůstala ještě nějaký čas bydlet s rodiči.
A právě v tomto domě nakonec došlo i na domovní prohlídku, při níž byl Jiří Kaplan zatčen. Hoškovi u toho nebyli, dozvěděli se to 1. září 1979 při návratu z dovolené v NDR: „Když jsme vystupovali z metra, s bagáží a dětmi, šla proti mně jedna moje známá a říkala: ,Víš o tom, že u vás byli policajti, že tátu zavřeli?‘ Nechápala jsem to: ,Co? To není možné, vždyť teď jsme byli jenom týden pryč.‘ Ale opravdu to tak bylo. Z vyprávění jsme se pak dozvěděli, že v pět ráno někdo zazvonil, maminka v pyžamu přiběhla do ložnice a tátovi řekla: ,Tak už jsou tady.‘ Oni samozřejmě věděli, že se to může stát. Kontrolovali všechno, zabavili spoustu knih. Maminka při tom tajně venkem vynášela nějaké namnožené věci a dole je brácha pálil v kotli.“
Že byla rodina dlouhodobě v hledáčku Státní bezpečnosti, nebylo samozřejmě žádné tajemství. Vědělo se, že se tu setkávají nežádoucí osoby, ale byla tu i další nebezpečná činnost: otec překládal teologickou literaturu, články o světovém dění v církvi, texty pro skupinu kněze Oty Mádra, které se do Čech dostávaly z Německa, a v neposlední řadě texty z Taizé. Jiří Kaplan byl nakonec obviněn z maření dozoru nad církvemi a nedovoleného podnikání. Současně probíhaly prohlídky u dalších přátel, např. u rodiny Adámkovy v Brně. Dům byl dál hlídaný. Po otcově zatčení se objevila velká vlna solidarity nejen u nás, ale i v zahraničí; velký význam měla podpora ze strany Amnesty International. Nakonec množství podpisů a žádostí pravděpodobně ovlivnilo, že otec byl po třech měsících vazby propuštěn bez uzavření případu. Samozřejmě byl dál intenzivně sledován. Sama pamětnice přímé konfrontaci unikla, ale manžel byl také u výslechu. Jiří Kaplan musel odejít z vedoucí pozice, ale dál mohl zůstat v Ústavu pro vědecko-technické informace, kde překládal odborné časopisy. Podepsal, že už nebude páchat „trestnou činnost“, ale nikdy to nesplnil. Doma se nadále pořádaly bytové semináře i přednášky křesťanských teologů. Dál překládal i šířil náboženskou literaturu.
I v osmdesátých letech udržovala rodina úzké styky s komunitou Taizé. Inspirovali se jejich modlitbou s krásnými zpěvy, a tak probíhaly v domě tzv. páteční modlitby u kříže, na kterých bylo někdy až 50 lidí. Podle programu týdenních setkání v Taizé se pořádala na šumavské chalupě setkání pro mladé. Vedení se ujal španělský kněz Carlos, kterého vyslali bratři z Taizé. Přes veškeré riziko se tato setkání stala velmi oblíbená a probíhala každý rok až do sametové revoluce: „Vím, že rozjímání nad Písmem a reflexe jeho poselství do osobního života formovalo takto mnoho mladých křesťanů.“ Život v rodině ale již nebyl tak bezproblémový jako dříve. Jeden ze synů, Jakub, narozený v roce 1967, měl na rozdíl od svých starších sourozenců velké problémy ve škole, což maminka těžko přijímala. Nakonec našel v dospívání oporu v drogách. Léčení bylo v osmdesátých letech obestřeno předsudky a matka pomoc odmítla, byla přesvědčená, že si jako rodina pomohou sami. Martina již měla v té době děti a nemohla do situace zasahovat. Fakticky tak Jakuba dostal na starost jeho o dva roky mladší bratr Jáchym, který se nakonec dostal do závislosti také, stejně jako nejmladší sestra Monika.
Martina Hošková si v té době s manželem hledali v životě vlastní směr, i když se nadále pohybovali v křesťanském prostředí. V roce 1982 získala rodina díky faráři Adolfu Pintířovi, který působil na Táborsku, možnost jezdit na prázdnou faru v Dražicích u Tábora. Oblast byla velmi ateistická, přesto se i zda dařilo dělat setkání podobně smýšlejících, a rodina sem jezdí dodnes. I když byla osmdesátá léta dobou, kdy se mladá rodina rozrůstala a péče o děti vyžadovala mnoho času, vzpomíná pamětnice na několik zásadních událostí z té doby. V roce 1985 to byla pouť na Velehrad, které se sice nemohla účastnit, ale silně vše prožívala. Příležitostně také navštěvovala bytové semináře s Václavem Malým a Václavem Bendou: „Bylo to vždycky doma u nějakých přátel a člověk samozřejmě přesně věděl, ke komu jde, a moc o tom nemluvil.“ Dalším důležitým milníkem byla petice Augustina Navrátila, se kterým se přátelili, a matka s peticí objížděla celou republiku; podařilo se jí tak získat velké množství podpisů. Zcela zásadní pak bylo pro celou křesťanskou komunitu vyhlášení Desetiletí duchovní obnovy národa v roce 1987. Tehdy se Martina sama vydala do katedrály sv. Víta: „V katedrále měla být velká mše. Vědělo se, že se tam lidé chystají přijít a přístupové cesty byly uzavřené. Já jsem šla pěšky, brala jsem to pro sebe jako mimořádnou věc, kdy děti nechám doma a udělám si takovou osobní vnitřní pouť. A teď jsem tam viděla hlídkující příslušníky VB, kteří zastavovali auta, a říkala jsem si: ‚Mě nic nezastaví.‘ Myslím si, že už to byla předzvěst toho, že se národ nějakým způsobem probudil. Také jsme měli domluveno, že v katedrále začneme zpívat jeden zpěv z Taizé, který už měl česká slova: ,Každý den Pán mi sílu dává, píseň má je můj Pán, když kráčím s ním, nemusím se bát.‘ Myslím, že ta slova měla v té situaci a v té době ještě hlubší význam.“
V listopadu 1989 se daly události do pohybu. Plánovanému svatořečení Anežky České bezprostředně předcházel pád Berlínské zdi. Martina to jako maminka tehdy již šesti dětí sledovala zpovzdálí, ale o to pečlivěji. Vpodvečer 17. listopadu nechyběla na pátečních modlitbách v domě rodičů. Postupně se od příchozích dozvídali o tom, co se dělo ve městě: „Samozřejmě, když se to stalo, lidi se okamžitě domluvili a šli demonstrovat. A to byl moment, kdy se nevědělo, jestli nebudou střílet, kdy se to mohlo všechno ještě zvrtnout. Ale můj muž mi říkal: ,Já tam musím jít.‘ Pamatuji si, že jsem mu dělala křížek na čelo a že jsme oba věděli, že se třeba už nemusíme vidět, že nevíme, jak to skončí. A potom byla vyhlášená demonstrace na Staroměstském náměstí pro rodiny nebo pro matky, pro ženy a děti, a to si pamatuji, že jsem sebrala všechny děti, toho malého jsem si dala na krk. Vyrobila jsem mu českou vlajku, nalepila jsem to na vařečku a on s tím tak mával. Doteď mi říká, že si to pamatuje, že samozřejmě nevěděl, co se děje, ale že si to pamatuje. A tam to celé řídila paní Rut Kolínská, vyskočila na Husův pomník a měla projev, velmi jsem ji obdivovala.“
V revolučních dnech se dům rodičů stal centrálou, kam přijížděly zahraniční návštěvy i štáby. Vědělo se, že maminka je skvěle jazykově vybavená a má organizační schopnosti. Následně se stala poslankyní a měla na starosti odbor pro mezinárodní vztahy. Také zakládala Křesťansko-demokratickou stranu. Manžel byl zvolen mluvčím Občanského fóra na poliklinice, kde pracoval jako zubní lékař. Bylo to i díky tomu, že v minulosti odmítl vstup do strany, čímž si tehdy zavřel dveře k atestaci a dělal ji až v revolučních dnech. Brzy se stal členem Zastupitelstva hl. m. Prahy a zároveň si otevřel soukromou ordinaci. Pro Martinu Hoškovou to znamenalo ještě větší nasazení pro rodinu než dříve. V roce 1991 se narodilo sedmé dítě, s manželem rekonstruovali dům. Přesto touha udělat něco i pro druhé přetrvávala. A tak Hoškovi stáli za vznikem Sdružení křesťanských rodin Ymca - Živá rodina. Manžel se stal prvním předsedou, zakládajícím jádrem bylo společenství od sv. Havla. V rámci sdružení začali pořádat i letní tábory pro rodiny. Sdružení funguje dodnes.
V roce 1993 přišla pro rodinu velká rána, když Martiny bratr Jakub zemřel. Dnes si Martina uvědomuje, že maminčino přesvědčení, že všechny problémy zvládne s vírou, bylo naivní. Otřásl se tak mýtus vzorné početné katolické rodiny. Matka se se synovou smrtí vyrovnávala po svém; založila protidrogovou léčebnu Magdalena, pro kterou se jí podařilo získat pozemky bývalého vojenského prostoru. Hoškovi se později rozhodli pokračovat v tradici setkání na šumavské chalupě a začali organizovat setkávání mladých podle vzoru komunity v Taizé, tentokrát už pro své dospívající děti a jejich vrstevníky. Od roku 1996 proběhlo nejméně osm „Týdnů s Biblí“: „Když jsme měli mši na louce v přírodě, bylo to velice hezké. Jednou jsme vedli nekonečnou diskuzi o tom, co je to církev, ale pro mě osobně byla odpověď právě tam: je to živé společenství kolem jednoho stolu, které naslouchá slovům Písma; společenství, kde jsou lidé rádi shromážděni okolo Krista.“
Každodenní život byl ale náročný. Manžel vstoupil do Lidové strany a politice věnoval mnoho času. Zvládat střetávání světu politiky a křesťanských hodnot mu pomáhalo pevné rodinné zázemí a naplňování smyslu, které nalézal ve formování rodinné politiky. Pamětnice ale prožívala okolo čtyřicátého pátého roku životní krizi, kdy už cítila velký tlak z dlouhodobé péče o rodinu a toužila i po vlastním rozvoji. Nakonec vystudovala teologickou fakultu a postupně začala pracovat jako učitelka hry na klavír. Učitelství se jí stalo důležitou náplní života a dnes prožívá velkou vděčnost: „Můj život byl provázen velkým obdarováním a děkuji Pánu Bohu za vše, čeho se mi dostalo, co jsem mohla prožít.“ Dnes svůj život dělí mezi své studenty, početnou rodinu, jejíž součástí je i synovec v pěstounské péči, a samozřejmě nezapomíná ani na pomoc potřebným. Nyní, v době války na Ukrajině, s manželem vlastně pokračují v pomoci, která začala již v roce 1992, kdy začali do Čech zvát ukrajinské děti. Od té doby drželi ochrannou ruku nad holčičkou Táňou, které později pomohli v Čechách začít nový život. V posledních dnech vzali domů ukrajinskou maminku s dětmi. A pod dojmem současných událostí Martina Hošková uzavírá i své vyprávění: „Člověk se nemá bát něco ztratit nebo dát, protože dostane mnohem více. Když dokážete otevřít svůj dům a své srdce, je to trochu krok do tmy, ale stojí to za to.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Monika Hodáčová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Terezie Vavroušková)