Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Martina Hošková (* 1956)

• narozena 21. listopadu 1956 v Praze

• dětství a mládí prožila v Pelléově vile jako třetí z deseti dětí katolické rodiny Kaplanovy

• v letech 1972 – 1979 studovala na Státní konzervatoři v Praze 1 hru na klavír

• v roce 1990 spoluzaložila sdružení křesťanských rodin Ymca Živá rodina

• od roku 1998 pracuje ve školství jako učitelka hudby

• v roce 2000 promovala na Katolické teologické fakultě UK

• v roce 2006 spoluzaložila SIRIRI, o.p.s. (pomoc pro Středoafrickou republiku)

• v době natáčení (2022) učila na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy v Praze 3

Dětství v Pelléově vile

Martina Hošková se narodila 21. listopadu 1956 jako třetí z deseti dětí Marie a Jiřího Kaplanových. Své dětství strávila v Pelléově vile v Praze 6, do které se její rodina dostala úplnou náhodou. Její maminka Marie totiž pocházela z Moravy, a když přišla do Prahy poté, co její otec velkoobchodník emigroval, sháněla místo, kde by mohla bydlet. Když vilu uviděla, řekla si: „Jé, tady je krásnej dům, já zjistím, jestli bych tady nemohla bydlet.“ To bylo v době, kdy podle výnosu lidé, kteří bydleli ve velkých domech, museli nabídnout pronájem i dalším občanům. Tak se stalo, že původní majitelé, a to totiž baron Rieger se svou manželkou, obývali jen část spodního patra a zbytek místností pronajímali. Maminka dostala jeden pokoj a v dalších místnostech bydleli studenti.

V roce 1950 se rodiče vzali, rodina se postupně rozrůstala, studenti se odstěhovávali a nakonec Kaplanovi obývali skoro celé první patro. Až s odstupem času si pamětnice uvědomila, v jakém prostředí vlastně vyrůstala: „Dneska to dokážu vyhodnotit, že to byla krása, ale my jsme to brali jako normálka.“ Vzpomíná, jak jako děti měly dostatek prostoru, velkou zahradu a všude kolem sebe krásné věci. Maminčin otec totiž předtím, než emigroval, vybavil maminku věnem v podobě starého nábytku, obrazů, klavíru a dalších předmětů.

Martina Hošková si také pamatuje, že baronka Riegerová byla srdečná, a ačkoliv sama neměla děti, vždycky když přišla maminka s novým sourozencem z porodnice, vítala ji na schodech s kyticí a říkala, že každý nový život do domu je nová radost. Baron Rieger byl naopak uzavřený a nemluvný.

V suterénních prostorech vily měl svůj ateliér také tehdejší student Akademie výtvarných umění Jan Koblasa. Pamětnice si vybavuje, jak jedno léto začal na zahradu vynášet zaprášené kusy rozloženého barokního oltáře, ze kterého pak společně s Mikulášem Medkem vytvářel nový oltář pro kostel sv. Petra a Pavla v Jedovnicích. Pro děti bylo velkou atrakcí i to, že jim ze Západu vozil žvýkačky. „On nás měl rád, protože dolů do toho ateliéru neměl telefon a pořád mu volali nějaký kámoši, tak vždycky to volali k nám a my jsme pro něj běželi. Pak nám něco zase dal.“ Poté, co v roce 1968 emigroval, si ještě dlouho s rodiči psal a pamětnici ke svatbě poslal jednu svoji grafiku.

Rok 1968

V roce 1968 bylo Martině Hoškové dvanáct let. „To bylo takový období, kdy dítě, které nic neřeší, si najednou uvědomí, že jsou nějaký vážný věci. Kdy i ty rodiče vidíte vyděšený nebo vykolejený a začnete se zajímat o ten svět okolo.“

Ačkoliv v blízkosti vily bylo ministerstvo obrany, kreslili doma plakáty. Pamatuje si na jeden, kde je cesta, která se rozdvojuje – na jednu stranu jde celý národ a na druhou jen pár lidí – kolaborantů. „Bylo to takový prozření z dětských let, kdy si uvědomíte, že ten svět je složitej, že je potřeba o ty věci i bojovat a že ne vždy je ten boj úspěšněj. Ale že to člověk nesmí vzdát.“

V té době se také začali více angažovat rodiče pamětnice. Scházeli se s podobně smýšlejícími lidmi a setkání pořádali i u nich doma. Postupně se také rozšířilo povědomí o tom, že rodiče umí cizí jazyky. Když pak přijel někdo ze Západu, kdo se chtěl setkat s nějakými křesťany, mohl přijít ke Kaplanovým, protože se dorozuměli a nebáli se. Pelléova vila se tak stala takovou „oázou svobody“.

Škola

Oba rodiče měli rádi hudbu, a tak Martina Hošková hrála na klavír. Sice od něj utíkala na zahradu, nicméně klavír jí docela šel, a rodiče ji proto zapsali do hudební školy. Tam měla štěstí na výbornou učitelku a postupně začala jezdit i na různé soutěže. „Tak se nějak přirozeně stalo, že z deváté třídy jsem šla na konzervatoř.“

Důvodem, proč zamířila na konzervatoř, ale bylo i to, že ředitelka základní školy byla přesvědčená komunistka. A protože rodiče byli věřící a ve víře vychovávali i své děti, nebylo lehké se na nějakou školu dostat. Martina Hošková si pamatuje, že téměř všechny děti chodily do Pionýra, ale její rodiče řekli, že do žádného Pionýra nepůjde. „Pamatuju si, že jsem plakala, že chci bejt taky jiskřička, že tomu nerozumím, proč nemůžu.“ Zpětně si ale myslí, že bylo důležité, „že nás rodiče vedli k tomu, že se nesmíme bát vybočit z řady a můžeme být klidně jiní“.

Hned po maturitě se vdávala. Budoucího manžela poznala přes křesťanskou hudbu – hrál v jedné slovenské kapele, která hostovala v Praze. Po svatbě bydleli ještě v Pelléově vile a poté se s ostatními stěhovali do nového domu.

Rok 1977

Ve stejném roce, jako byla zveřejněna Charta 77, se Kaplanovi museli z vily vystěhovat. Když totiž zemřel baron Rieger, padlo rozhodnutí, že se z domu stane mateřská škola a všichni se musí vystěhovat. Ostatní nájemníci dostali byty, ale s Kaplanovými byl problém, protože jich bylo dvanáct. Maminka byla bojovná a třikrát odmítla byt v panelovém domě, až jim nakonec nabídli jiný dům – sice bez topení, ale opět krásný.

Chartu 77 rodiče nepodepsali, protože jim hrozily tvrdé postihy – tatínkovi hrozilo, že přijde o místo, což si s tak velkou rodinou nemohl dovolit riskovat. Nicméně byli v kontaktu s jejími signatáři a s lidmi z disentu. Přátelé v cizině jim posílali zajímavé knížky, které tatínek začal překládat, a zapojili se i do podzemní církve a sítě lidí, kteří vydávali samizdat.

Domovní prohlídka a otcovo zatčení

Na tatínkovu činnost však přišla StB a v září 1979 u Kaplanových zazvonila. „Už šli najisto, protože si to už zřejmě zmapovali, že tatínek je zapojenej tady do toho. A teď začalo, že všechno kontrolovali, zabavili spoustu knih. Maminka tajně venkem ještě rychle vynášela nějaký namnožený věci a dole je brácha pálil v kotli.“ Domovní prohlídka trvala celý den, po jejím skončení s tatínkem odjeli a nikdo nevěděl, kde a na jak dlouho ho drží.

Za Jiřího Kaplana se však postavila spousta přátel v cizině, kteří po jeho zatčení začali psát protestní dopisy Gustávu Husákovi i do Hlasu Ameriky. A tak ho nakonec den před Štědrým dnem v roce 1979 propustili. Sice už ne na vedoucí pozici, ale mohl dál zůstat v Ústavu pro vědecko-technické informace, kde překládal odborné časopisy. A musel také podepsat, že už nebude páchat trestnou činnost, což však nesplnil – i nadále doma pořádali, tedy hlavně maminka, bytové semináře křesťanských teologů a přednášky na křesťanská témata.

Sametová revoluce a 90. léta

V roce 1989 měli manželé Hoškovi malé dítě, a tak na demonstraci vyrazil jen manžel pamětnice. „Loučili jsme se s tím, že jsem ho tam vyslala, že tam musí, ale že se neví, jestli se vrátí.“ O pár dní později byla vyhlášena demonstrace i pro matky s dětmi, které se už Martina Hošková zúčastnila. Říkala si: „Teď je nutný tam jít.“ Vyrobila vlajku, připevnila ji na vařečku, dala ji do ruky malému synovi, vzala děti a vyrazila.

Maminka Marie Kaplanová byla po sametové revoluci dokonce zvolena poslankyní Sněmovny národů Federálního shromáždění.

Rodinný život

Stejně jako její rodiče, i Martina Hošková měla hodně dětí, a to sedm. Po skončení školy se vlastně dalších dvacet let věnovala dětem. Když pak odrostly, řekla si, že se ještě musí vzdělávat. V roce 2000 získala magisterský diplom na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Nyní vyučuje hru na klavír na hudebním gymnáziu.

V současné době ji baví její vnoučata a největším štěstím a radostí pro ni je, když se sejdou všechny děti a vnoučata a mají se spolu dobře. Také má v pěstounské péči chlapce, který chodí do sedmé třídy, a tak se s ním znovu učí matematiku, chemii a všechno, co je potřeba.

V roce 2017 za své rodiče převzala osvědčení účastníků protikomunistického odboje.

Martina Hošková říká, že komunistický režim byl režimem strachu, který lidi nutil k tomu, aby seděli doma a nic nedělali, což vede k hrozné omezenosti. „Je naprosto nutný vážit si svobody a nemyslet jen v dimenzích, že žijeme v České republice.“