„Pak mě poslali do čekárny čekat na ortel a přišel za mnou důstojník a říká: 'Vy máte divné papíry, tam je něco nenormálního. Vy jste jako desátník absolvent začal, a skončil jste jako desátník. To je samo sebou divné, že jste nebyl povýšen, vy jste byl celou dobu jen velitel družstva a to je divné.' Mimochodem jsem byl velitelem fiktivního družstva, nikdy jsem členy svého družstva neviděl. Říkám: 'Heleďte, já jsem tam byl na práci, a ne na velení.' - 'No nic, přijďte do kanceláře číslo 153.' Šel jsem tam a sepsali se mnou z vojenské knížky, co jsem, kdo jsem a pak se nějaký čas nic nedělo. A přišla mi obálka s pruhem z městské vojenské správy. Jsem se vyděsil, že po mně zase jdou. Přišel jsem na městskou vojenskou správu s vojenskou knížkou, musel jsem ji odevzdat. Bylo tam divadelní uspořádání, křesla, vepředu pult. Když to shrnu, byli tam se mnou hrdinové od Tobruku, letci z Británie. Tuším, že tam byli i pozůstalí od Heliodora Píky a pak tam byl jeden osmašedesátník a já. Naprosto absurdní situace, já jsem se styděl, mezi nimi byli lidi, co jsem o nich četl knížky, jak bojovali za druhé války. Tak se nám tam omluvili za příkoří, co nám komunisti způsobili. A pak nás mimořádně povýšili podle nějakých kategorií, nižší důstojníky na vyšší důstojníky až po ty nejmenší, co jsem byl já. Tak jsem se během dvou hodin stal díky rehabilitačnímu zákonu nadporučíkem z desátníka.“
„Pracovali jsme ručními vidlemi devítizubými, byly to rakouské vidle, takzvané RV 9. My jsme měli rakouské vidle za totáče v roce 1984, rakouské vidle na kydání štěrku. Nevím, jak se do Československa dostaly, koho to napadlo je dovézt. Dělali jsme konečnou úpravu kolejového svršku, pak ještě opravy kolejového svršku na hlavní trati. Tam mám jeden opravdu drsný zážitek. Za plného provozu jsme kydali štěrk na hlavní trati a stáli jsme pět deset metrů od sebe. Kydali jsme štěrk, byla to dvoukolejná trať, kde je zásada, že koukáte proti protijedoucímu vlaku, kdyby někdo něco vyhodil nebo něco vyletělo, tak abyste to viděli. Jednou se nám stalo, že jsme koukali na protijedoucí vlak a za zády nám jel jiný vlak. V hluku protijedoucího vlaku jsme neslyšeli, co jede za námi. Pamatuji si, jak kluk, co stál za mnou, jen zařval a skočil. Já taky zařval a skočil. Kluk přede mnou zařval a taky skočil. Vidle jsem nechal v trati, byly na třísky. Pamatuji si, jak strojvedoucí seděl v lokomotivě s vytřeštěnýma očima a chlapi mu po pěti deseti metrech uskakovali z tratě. Asi hodinu jsme nedělali, takhle jsme se třásli a kouřili cigáro. Byli jsme hotoví. Ale vyskákali jsme z trati všichni a nikomu se nic nestalo.“
„Ono se pracovalo v trati za běžného provozu, pokud se nestavěla nová trať nebo se nedělala úprava trati, tak v druhé koleji jezdily vlaky. Občas se to stalo neopatrností vojáka, že vlezl do tratě, když jelo něco okolo. Pak si pamatuju případ, že jeřábník přišel o život. Dostal rozkaz zvednout těžké břemeno, on nechtěl a jeřáb se s ním převrátil. Takže takovéhle případy tam byly. Různá zranění, zlomeniny. Při takovéhle těžké manuální práci a občas dost nebezpečné práci se dalo k úrazům přijít. To jsem zažil i během své vojny.“
„Slyšel jsem vyprávět extrémní historky z jiných útvarů, ale my jsme u nás mimořádku neměli. Samozřejmě že mladí vojáci oddřeli všechno. To, že se jim vysypala skříňka a nechalo se jim to přerovnat. Nebo že se plazili pod postelí, to byl standard u každého útvaru. Vím, že tam byl jeden kluk, pamatuju si, že byl sirotek a horník. Ten tam přišel na dva roky, byl takový houžvička a u něj bylo hrozné, že se neuměl bránit. Jako absolventi jsme se dostali do situace, kdy jsme bránili jeho. Všechno zlo směřovalo na něj od mazáků, byl pro ně snadná oběť. Jako sirotek nebo kluk z dětského domova se ocitnul před vojnou v brigádě socialistické práce na Ostravsku. Chlapi se o něj starali, stal se jejich dítětem a starší horníci se o něj starali. Najednou se ocitnul bez jejich ochrany a to byly nepříjemné situace.“
„Tak jsem si vzpomněl na jednu veselou historku, takové hezké vyjádření důstojníka na vojenské katedře. Měl dotaz, jakým nábojem nabijete tank. No, tříštivým, a vystřelíte a musíte vystřelit včas, jinak vystřelí ten imperialista a udělá vám z tanku kabriolet a my vás z něj vystříkáme hadicí. Tak nám zhruba podávali, jak máme střílet z tanku. Jinak tam byly takové zvěsti, které asi nejsou pravda. Všichni, co jsme to tam prošli, si to pamatujeme. Jak se tam vyprávělo o nějakém důstojníkovi, že sestřelil letadlo, protože rozuměl místo 'Letí Agrostroj' 'Letí agresor'. A sestřelil Čmeláka.“
Petr Hošťálek se narodil 18. prosince 1958 v Praze. Otec byl veterinář, maminka učitelka. Okupaci v srpnu 1968 prožil v Krušných horách a u dědečka v Žatci, kudy jezdily sovětské tanky. V roce 1969 emigroval jeho strýc do Rakouska, později žil v Jihoafrické republice, Kanadě a USA. Rodině v Československu strýc pošramotil kádrový profil. Petr Hošťálek vystudoval gymnázium v letech 1974 – 1978 a po něm Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, absolvoval v roce 1982. Během vysokoškolského studia se z recese oženil, jeho manželka vzápětí emigrovala do Itálie. Po vysoké škole nastoupil na vojnu k železničnímu vojsku, i když na vysoké škole chodil na vojenskou katedru se specializací pro tankové vojsko. Místo toho, aby byl na vojně jako absolvent vysoké školy velitelem, dělal jako politicky nespolehlivý těžkou ruční práci, jež neodpovídala jeho univerzitnímu vzdělání (uměl plynně anglicky, německy a rusky), ani snížené zdravotní klasifikaci. Vojenská kontrarozvědka na něj vedla svazek. Při výstavbě a opravách železnic zažil u své jednotky těžké úrazy i řadu nebezpečných situací. Služba u železničního vojska mu připomínala dřinu, kterou prošli v 50. letech 20. století vojáci v Pomocných technických praporech. Po skončení vojny pracoval v zahraničním obchodě. Po sametové revoluci ho armáda rehabilitovala a z desátníka povýšila na nadporučíka. V roce 2020 pracoval na Ministerstvu zahraničních věcí a žil v Praze.
