Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Houf (* 1933)

• narozen 15. června 1933 v Brně

• v lednu 1945 odešel na statek do Jehnic

• v únor 1945 ho s dalšími obyvateli vyhnali němečtí vojáci ze vsi

• v květnu 1945 se vrátil do Brna

• vystudoval UMPRUM

• pracoval pro Československou televizi jako scénograf

• v roce 2024 žil v Praze

V každém rohu svatební hostiny byl jeden esesák

Ivo Houf se narodil 15. června 1933 v Brně jako nejmladší z pěti dětí. „Jelikož moje sestra Marie si někde přečetla pohádku, kde byl princ Ivo, tak ukecala naši maminku a já jsem se jmenoval Ivo.“ Jeho otec pracoval jako soudní revident a byl natolik prozíravý, že si zajistil, aby šel v roce 1939 do důchodu. „Ti, co tam zůstali, tak museli sloužit Německu a byli zavřený po válce, a ti, co nechtěli sloužit, tak je zavřeli a popravili Němci.“

V roce 1942 se vdávala sestra Marie. „Strašně těžce jsem to nesl, měl jsem ji tak rád, že jsem nebyl bez ní vůbec schopen ničeho.“ Na sestřinu svatbu si Ivo Houf vzpomíná přesně, protože v ten den byl v Praze spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Nejprve to vypadalo, že svatba kvůli tomu vůbec neproběhne, ale nakonec se uskutečnila, i když za nepříjemných podmínek. „To bylo teda úděsné, protože během té svatební hostiny seděl v každém rohu jeden esesák a hlídali, aby nedošlo k nějaký provokaci.“

Sněžilo a celý den jsem stál u zdi v trenýrkách a tílku

Ke konci války sílilo bombardování Brna spojeneckými armádami, a rodina se proto rozhodla, že Ivo Houf by měl jít do bezpečí mimo město. V lednu 1945 se tedy odstěhoval ke známým, kteří měli velkostatek ve vsi Jehnice. Bombardování Brna se Ivo Houf vyhnul, ale i Jehnice začátkem roku 1945 ostřelovaly granáty. Všichni se běželi schovat do sklepa, kde se skladovaly brambory a řepa. „Jak spadly ty granáty, tak to bylo nějak propojené kanalizací s tím sklepem a okolo mě začaly lítat ty brambory.“

Ve vsi Jehnice prožil hezký klidný měsíc, kdy pomáhal s prací na statku. Jeho bezpečný úkryt se však jednoho dne změnil v hrůzu. „Jeden den v únoru najednou strašná střelba, otevřely se dveře a: ,Všichni ven!‘ Vyhnali nás. Sněžilo a já jsem byl v posteli a měl jsem jen trenýrky a tílko a skoro celej den jsme prostáli u zdi se zdviženejma rukama.“

Ivo Houf později zjistil, že někdo ve vesnici zastřelil německého vojáka, a všichni obyvatelé Jehnic tak museli být deportováni. Ivo Houf s dalšími lidmi ze statku strávil mnoho hodin u zdi s rukama za hlavou. Vzpomíná, že jeden muž si uvědomil, že v domě nechal peněženku, a chtěl si pro ni doběhnout. Vojáci ho na místě zastřelili.  „To byl můj nejstrašnější zážitek.“

Koukal jsem, jak nade mnou létají americká letadla

Všichni dostali příkaz k odjezdu. Statkářovi Němci povolili vzít si s sebou žebřiňák, na který ve spěchu naložili, co se vešlo. „Večer jsme šli, tak jak jsme byli, já v těch trenýrkách, až za Tišnov, to je dálka, to je kilometrů!“ Ivo Houf vzpomíná, že cesta trvala několik dnů a přespávali na seně u jiných statkářů. Takto došel s ostatními až do vsi Veselíčko. Tam měl štěstí, protože se ho ujal místní starosta Čupr. „Ten starosta byl tak milostivej, že řekl, že budu spát u nich. Měli manželskou postel, vedle dal slámu a tam jsem spal řadu týdnů na té slámě.“

Ve Veselíčku zůstal Ivo Houf několik měsíců, do konce války. Přes den chodil pást kozy lidem ze vsi a vyhnul se bombardování Brna, které se Veselíčka nijak nedotklo. „Vždycky jsem vzal kozy na pastvu a ležel jsem tam a koukal jsem, jak nade mnou prolítají americká letadla.“ Na čas strávený ve Veselíčku vzpomíná Ivo Houf moc rád. Oproti městu, kde se jídlo vydávalo na potravinové lístky a bylo ho velice málo, na vsi bylo potravin dostatek. „Když jsem se pak dostal na ten venkov, tak jsem si přišel jak v jiným světě. Odevzdal jsem kozy a někdo mi ukrojil obrovský krajíc chleba s máslem a medem a druhý mi dal chleba s vajíčkama.“

 

Zbraně jsem vyhazoval z okna na zahradu

Když Veselíčko osvobodila Rudá armáda, tak se Ivo Houf vydal pěšky na dlouhou cestu do Brna k rodině. „Zaklepal jsem doma a najednou strašné řinčení skla. Moje sestra hlavou prorazila dvě okenní tabulky a křičela: ,Ty žiješ!‘ Za celou válku jsme neměli rozbitá okna, až moje sestra je rozbila.“

Po odcházející německé armádě zůstala všude spousta zbraní. S kamarády je sbírali a schovávali si je. „Za postel jsem si začal skládat zbraně, měl jsem i malý minomet.“ Ivo Houf chodil za město střílet ze samopalu. Jeden samopal dal kamarádovi, který s ním ale začal střílet na chodbě ústavu, kam docházel kvůli zdravotnímu postižení.

Za Ivem kvůli tomu přišla policie do školy, on zbraně doma zapřel a policie později přišla i k Houfovým domů a ptala se jeho otce, jestli jeho syn vlastní zbraně. Ten o tom neměl tušení, a tak to vyvrátil. „Zatímco on se bavil s těma lidma z té kriminálky, tak jsem všechny ty zbraně vyhazoval z okna na zahradu. Pak po letech mi moji bratři říkali, že se tam nedá rejpnout do země, že jsou tam všude rezavý kulomety.“ Nakonec z toho Ivo Houf vyvázl jen s dvojkou z mravů.

 

Profesor na FAMU byl truhlář a komunisti z něj udělali kameramana

Po válce dochodil základní školu a nastoupil na výtvarnou střední školu. Po maturitě se rozhodl nastoupit na FAMU, protože ho v tu dobu velmi bavilo fotografovat. V Brně v tu dobu vzniklo studio na vědecko-populární film u Krátkého filmu a tam pracoval jako asistent kamery. Na vysoké škole se seznámil i se svou budoucí ženou. Její tatínek vlastnil u Zlína velkou továrnu na nábytek, tu mu však komunisté znárodnili a jeho zavřeli do vězení na jedenáct let. Tam sdílel celu s budoucím prezidentem Československa Gustávem Husákem. „Husák mu pak, když ho pustili, napsal, že si může udělat v Praze nějakou živnost.“

Žena Iva Houfa byla kvůli otcovu věznění z vysoké školy za normalizace propuštěna. Ivo Houf strávil na FAMU rok a pak se rozhodl odejít kvůli komunistické propagandě.  „Můj profesor Václav Huňka byl kameraman a pak jsem zjistil, že to byl na Barrandově truhlář a oni z něj udělali kameramana. On nám každý týden promítal film Zítra se bude tančit všude. Mně z toho bylo úplně špatně.“

 

Když se natáčelo, tak jsem byl ve studiu a vůbec jsem nespal

Odešel studovat na UMPRUM, kde se začal věnovat filmovým dekoracím a hodily se mu kontakty ze studia na FAMU. Už když končil školu, tak chystal na Barrandově dekorace pro film Radúz a Mahulena. „Najednou všichni, které jsem znal z FAMU, tak za mnou chodili, co by potřebovali udělat za dekorace. Začal jsem dělat filmy s kamarádama z FAMU.“

Celý život pamětník pracoval v Československé (posléze České)  televizi, chystal dekorace, vyráběl loutky a měl na starosti scénografii pohádek. Práce ho velmi bavila, ale byla také neuvěřitelně časově náročná. „Třeba dva týdny jsem spal jednu hodinu v noci. Bylo to strašně práce. Když se začalo natáčet, tak já jsem třeba tři dny byl ve studiu a nespal jsem ani jednu noc.“

Všechno dělejte s plným nasazením

Ivo Houf pracoval především na pohádkách, spolupracoval například se slavným režisérem Františkem Filipem. Časem mu začala pomáhat s prací manželka, která mimo jiné třeba pletla svetry na loutky. „Bez manželky bych to vůbec nebyl schopen udělat, hodně mě i organizovala časově, co je dokdy potřeba udělat a tak.“

V televizi pracoval Ivo Houf až do roku 2000. Od té doby se věnuje především ilustracím do knížek, kreslil například Včelí medvídky. Historické milníky, jako byl srpen 1968 a listopad 1989, Ivo Houf podle svých slov příliš nevnímal. „Žil jsem jenom svojí prací, možná je to zvláštní, ale mám pocit, že to lidem dalo víc, než kdybych šel do politiky.“ V roce 2024 žil v Praze.