Ivo Houf

„Tak já jsem se pak vracel od toho Tišnova bosej, v těch trenýrkách jsem se vracel do Brna, do Králova Pole, kde jsme měli rodinnej domek. A já jsem šel, zazvonil jsem, a abych viděl na okna, tak jsem musel ustoupit na ulici, abych viděl na okna, kde bydleli rodiče. Najednou se ozvalo strašný řinčení skel, ale strašný, a já jsem se lekl. Moje sestra, kdy jsme za války okna rozbitý neměli, tak ona dvě tabulky, co byly za sebou, tak prorazila čelem a křičela na mě: ,Ty, bože, ty žiješ!‘ Tak byla tak překvapená, že hlavou rozbila dvě okenní tabulky, aby radostí mohla na mě volat.“

„Jeden den v únoru najednou strašná střelba. Otevřely se dveře a: ,Všichni ven!‘ Vyhnali nás, takhle sněžilo jak teď. Já jsem byl bosej, měl jsem trenýrky a jenom tílko a skoro celej den jsme prostáli všichni u zdi se zdviženýma rukama, poněvadž někdo tam zastřelil nějakýho německýho vojáka v tý vesnici, v těch Jehnicích. A tím pádem všichni lidi museli být evakuovaný z tý vesnice. Povolili pak tomu statkáři, že si může vzít žebřiňák, vůz, a že si může tam dát něco a pak že odjedeme. Takže k večeru jsme pak všichni, takhle, jak jsme byli, já bosej a v trenýrkách, jsme šli až za Tišnov. To je dálka, to je kilometrů!“