Lubomír Houska

„Ale pamatuji si to, že jsme si večer šli lehnout, tam se spalo v kuchyni, u pece jsem měl takovou pohovku, kde jsem spal, a usnul jsem. Zaklepali tam sousedi a říkali: ‚Housková [na babičku], jde sem posila, na Konětopy, nepůjdete se schovat?‘ A ona říkala: ‚Dědovi je sedmdesát pět let a špatně se mu chodí, já tady mám toho chlapce, já tady zůstanu.‘ Já jsem znovu usnul, najednou mě znovu budí, ale byl to německý voják, který na mě mířil pistolí, a dva stáli s automaty ještě v kuchyni, babička stála u dveří a měla ruce vzhůru. Ptali se: ‚Partyzáni, partyzáni?‘ Když viděli, že jsem dítě, když jsem se probudil, tak odešli. A babička mi řekla, že tedy utečeme, protože začaly hořet baráky, vedle nás hořely tři domy – Vinčlův, Svobodův, tam, kde jsem poznal Rusa Ivana, a pak dál dům Filomenky Brůžkové, přes ulici potom dům Holečkův, dům Slezákův, dalších Slezáků, byly tam dvě rodiny, a dům Brůžkův. Tak jsme se začali oblékat, babička mi samozřejmě na sebe dala všechno oblečení včetně zimníku, a já jsem si ze stěny vzal obrázek, který mi dala máma, když jsem odcházel do Konětop jako dítě, tak mi ho dala s sebou – Staroboleslavskou Pannu Marii. Těžko se mi na to vzpomíná... Tak jsem si ji vzal, dal jsem si ji do zimníku do kapsy. Snažili jsme se utéct, hořela již půlka vesnice.“

„Potom si pamatuji taky, což je věc, kterou jsem do vzpomínek nenapsal, protože jsem se styděl. Nejsem mstivý člověk a vyhnul jsem se tomu, že například hodili moji třídní učitelku, která kolaborovala s Němci, zatkli ji a přivezli do Konětop a hodili ji do rybníka. Za čas tam přivezli i její matku a hodili ji tam taky. Pak je věznili v obecní váze. Lidi tam povykovali, když jsme jí šli dát její mokrý kabát na sběr. Což se mi nesmírně příčilo jako dítěti. Nebo jsem do vzpomínek napsal, že u Čurdova statku stojí dva svázaní Němci a u pomníku padlých z první světové války další tři. Ale nenapsal jsem, protože jsem se styděl, styděl jsem se opravdu, že chytli tři mladý kluky, Němce, byli to vojáci, zřejmě, a mlátili je tam. Ti naříkali a oni je mlátili pažbama. Já jsem se na to nemohl dívat, mně bylo jedenáct a půl roku a já jsem odtud utekl a před domem jsem seděl a brečel jsem.“