„Dvaadvacátého června 1942 jsme utíkali z Pardubic, to datum si pamatuji. To už kolem bylo to zatýkání a všelicos, tak jsme koukali rychle zmizet. (Dcera pana Hovory:) Bylo to pro něj asi náročné, protože táta byl celé to léto v lese. A teta, my jsme jí potom říkali teta, když jsme tam jezdili, tak ona mu to léto nosila jídlo do nějaké skrýše. A až když začaly ty podzimní plískanice, zatím mu připravili takovou kryptičku ve stodole, tak když začala zima, tak se táta přesunul do té krypty do stodoly. A oni byli tak odvážní, že ho nechali i v tom stavení, že byl potom s nimi. (Pan Hovora:) A takhle chodily i prohlídky. Přišli Němci a nejednou pročesávali celou vesnici, tak jsem na ně několikrát koukal, na ty chlapíky.“
„Přes den jsem musel být opatrný, pokud možno jsem ven nechodil. V okolí nebyli zlí lidé, ale byli hrozně zvědaví. (Dcera pana Hovory:) Ono tam bylo obytné stavení a tohle bylo takové to hospodářské. Velký dvůr tam byl a velká vrata, která byla plná. Dozadu se šlo do pole a pak už tam byl les. Pokud nikdo neměl záměr to sledovat, tak to bylo docela ohraničené. Taky měli včely, s nimi táta pomáhal. (Pan Hovora:) Ano dělal jsem ty rámečky. (Dcera pana Hovory:) My jsme tam potom, dokud byli živí, jezdili párkrát za rok. (Pan Hovora:) Pokud jsem mohl, tak jsem takhle v tom hospodářství pomáhal. Za dne jsem nesměl a i potom málo, protože bylo všude vidět.“
„Vyslýchání bylo, chtěli toho moc vědět, ovšem byli to lidi, co s tím neměli vůbec nic společného. (Dcera pana Hovory:) Vyslýchali tě, já si pamatuji jako dítě, že tě třeba odvezli a nic neřekli. Tys tam potom musel jít jako na předvolání, tys to řekl mámě, a nesměls to nikomu říct, a když ses nevracel, tak tam máma tenkrát šla, bylo zle, tak tě tam ještě nechali… Já si pamatuji, že to byla taková tíže, taková hrůza.“
Proti zlu je nutné bojovat, spojil bych se snad i s ďáblem
František Hovora se narodil 7. srpna 1914 v Pardubicích. Vyrůstal nejdříve jen s otcem, protože matka zemřela nedlouho po porodu, otec ji následoval již o čtyři roky později. František proto vyrůstal s bratrem a nevlastní matkou, druhou ženou otce. Od mládí měl rád sport, aktivně se zapojil do Sokola. Studoval obchodní školu. Zaměstnání našel v obchodě s koberci a linoleem a díky tomu se poněkud zlepšila finanční situace celé rodiny. Roku 1936 však musel narukovat na vojnu. Sloužil dva roky na východním Slovensku, ale kvůli dramatickým událostem v době mnichovské krize v roce 1938 nakonec strávil na vojně o půl roku více. Po mobilizaci byla jeho jednotka přesunuta k Bratislavě. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava se zapojil do protinacistického odboje. Navázal spojení se skupinou zaměstnanců místní pojišťovny, kde pracovala jeho nevlastní matka. Další odbojáři se rekrutovali z řad sokolů. V červnu František Hovora 1942 skrýval radiotelegrafistu skupiny Silver A Jiřího Potůčka. Zajišťoval mu jídlo a usnadňoval mu spojení s Londýnem pomocí vysílačky Libuše. Po atentátu na Heydricha a vypálení Lidic se však nad odbojáři stahovala mračna. František Hovora se následující tři roky ukrýval u Míčových - evangelíků žijících v obci Brambory na úpatí Železných hor. Od těchto lidí dříve bral potřebné jídlo i pro výsadkáře Potůčka. V Pardubicích zanechal svou družku. Jeho nevlastní matka byla v souvislosti s heydrichiádou popravena na pardubickém Zámečku. Po válce se František vrátil do vyrabovaného rodného domu v Pardubicích. Náhradou získal místo národního správce obchodního domu s koberci a linoleem v Karlových Varech. Po únoru 1948 však o toto místo přišel. Několikrát byl vyslýchán StB kvůli správcování i kvůli předchozí pomoci „západním“ parašutistům. Poté pracoval v pardubické Tesle jako nákupčí materiálu. Po odchodu do důchodu stále žil ve svém rodném domě v Pardubicích. Zemřel 9. ledna 2011.