Zdeněk Hovorka

* 1963

  • „Přišel rok 1989. Ten jsem prožil tak nějak… Tím, jak jsem dělal na ty směny – ranní, odpolední, noční, – [tak to bylo] fyzicky docela náročné. Byl jsem mimo Plzeň, mimo své kamarády, nekoukal jsem na televizi, nekupoval jsem si Rudé právo, nebyl jsem ve styku s žádnou svojí komunitou, nějakým undergroundem nebo kapelou. Jezdil jsem na ty vandry. [Díky tomu všemu] jsem vlastně ani nepostřehl, že je listopad 89, že se něco děje. Vlastně jsem si toho všiml až na šachtě, až když si nás svolali, ten [František] Bejvl a tyhleti komunisti z toho ústředního výboru, kde taky ten Bejvl byl. Ale on nebyl špatný člověk, on byl prostě jenom komunista. A teď nám začali dávat školení: ‚To je všechno špatně! A vy musíte…' Protože se začalo mluvit o stávkách a oni měli zájem, abychom nešli do ulic, aby ti horníci – a mezi námi, oni ti horníci jsou takoví jednodušší, kdopak jde dneska na horníka… Ti lidi prostě měli peníze, měli byty, byli spokojení, takže tam ti komunisti neměli problém je zmanipulovat a říct: ‚Heleďte, to je jenom kontrarevoluce. Vzpomeňte si na osmašedesátý [rok], pak sem vlítnou a budete mít problémy. Držte hubu a krok.' Takže tam bylo padesát, šedesát komunistů na těch dolech, na těch pracovištích. A ti komunisti, ti starší, to byli v podstatě mí kamarádi, říkali: ‚To je blbost. Máš se dobře? Máš.' Takže já jsem byl jakoby v takovém informačním vakuu. Nevěděl jsem nic. Pak jsem přišel do Plzně za mámou. No, ta seděla doma, [oči měla] na šťopkách, [seděla] přilepená u televize. Úplně mi všechno líčila, jak chodí po Plzni… Teď jsem to začal poslouchat a nemohl jsem uvěřit, že je něco takového možné.“

  • „Táta říkal, že chtěli začít tisknout letáky, prostě něco proti tomu [komunistickému režimu] dělat. Dostal se do té skupiny, která… Ten okruh lidí na vojně byl větší, asi deset lidí. Tak se tam dostal nějaký Hlavatý [Hlásenský, pozn. red.], pokud se nepletu. A to byl agent nasazený [StB], provokatér. Komunistická moc prostě chtěla odhalovat již potenciální pachatele. Takže oni jako by se snažili vyprovokovat nebo zorganizovat nějaký trestný čin, aby rychle, aniž by došlo k nějaké škodě, se ti budoucí potenciální pachatelé rychle našli a mohli je rychle odsoudit. To se taky stalo. Ten Hlásenský to samozřejmě zorganizoval, dal tomu nějakou kulturu a pak je tedy samozřejmě všechny udal. Všichni se dostali do vazby. A ten okruh… Začaly výslechy. Samozřejmě to jsou ty výslechy, které jsou známé, to mlácení… Oni na to měli své metody. Táta mluvil hlavně o metodách: slaná polévka a bez vody, nemožnost se napít. A hlavně – nedostatek spánku, prostě ruce na deku, a jakmile vidí, že má někdo zavřené oči, hned v noci každých deset minut budili. Když člověk usnul, tak ho nutili chodit. A ono když člověk nespí tři, čtyři dny, tak řekne, podepíše cokoliv. To byly prostě metody implementované z Ruska. To mlácení tam určitě bylo taky, ale nikdy o tom táta nechtěl mluvit, nikdy o tom moc podrobně nevyprávěl. Asi kvůli mně, protože bych to jako kluk vykládal ve škole a měli bychom průšvih všichni.“

  • „Táta byl [totálně nasazený, ale mám o tom jen] neověřené informace. Byl snad v Bordeaux ve Francii totálně nasazený jako potápěč. Tam byl totiž velký ponorkový přístav a spojenci ho bombardovali. Ty betonové bloky pod vodou se rozvalily a on se prý potápěl v takové té měděné kukle, v tom obleku. A vysvětloval mi při našich toulkách přírodou, jak se vrtá beton pod vodou. Že se to nevrtá vrtačkou, že se to vrtá lešenářskou trubkou, do které se vhání kyslík, a ono to vlastně prohoří ten beton. Tak takové věci si pamatuju. I tam částečně ohluchl, on byl hluchý docela dost, měl s bubínky, s ušima pořád problém. Celý život říkal, že to má z toho potápění. Pak se dostal snad – taky taková informace z jeho vyprávění – do Mnichova nebo nějakého takového bavorského města, které bylo bombardované. Byl v nějakém komandu, které mělo za úkol vynášet mrtvé lidi z rozbitých domů. A říkal: ‚Za čtrnáct dní ti to ani nepřijde, to je práce jako každá jiná. Odklízíš trosky domů, vynášíš na nosítkách mrtvé, roztrhané lidi…' Byl v totálním nasazení a byl vlastně pod dohledem Němců, takže se tomu nemohl nějak bránit. A hlavně chtěl přežít, což chce asi každý civilista.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 08.08.2022

    (audio)
    délka: 02:10:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 12.08.2022

    (audio)
    délka: 02:46:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta dostal ve třiadvaceti letech trest smrti a věděl, že to není nějaký film nebo divadlo, protože ty hlavy kolem opravdu padaly

Šestnáctiletý Zdeněk Hovorka
Šestnáctiletý Zdeněk Hovorka
zdroj: Archiv pamětníka

Zdeněk Hovorka se narodil 29. března 1963 v Plzni manželům Marii Hovorkové, dívčím jménem Belzové, a Miroslavu Hovorkovi. Maminčin bratr Robert Belza získal jako úspěšný vzpěrač řadu ocenění. Pradědeček Johann Hovorka si za službu v c. a k. armádě vysloužil první nejnižší šlechtický titul. Matka byla za války totálně nasazena ve výrobě v Kiefersfeldenu, otec jako potápěč v Bordeaux, základně italského a německého ponorkového loďstva. Poté zřejmě v Mnichově vynášel mrtvé z domů zničených po náletech. Tatínek 1. října 1947 narukoval na vojnu do Tábora, kde spolu s duchovním Robertem Bednaříkem vytvořil skupinu protikomunisticky smýšlejících mužů, do níž se infiltroval Klemen Hlásenský, agent provokatér nasazený StB a spojený s případem P. Josefa Pojara. Miroslav Hovorka byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vojenskou zradu na devatenáct let těžkého žaláře. Od 13. dubna 1948 byl vězněn v Domečku na Hradčanech, poté na Pankráci, v Plzni na Borech a v Nápravně pracovním táboře v Opavě, kde fáral na šachtě. Propuštěn byl na amnestii 12. dubna 1956 po osmi letech vězení. Zdeněk Hovorka se v Plzni vyučil elektrikářem a začal pracovat u Vodních staveb. V roce 1983 absolvoval nástavbu na Středním odborném učilišti Škoda ve Skvrňanech, studia na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni nedokončil. Z důvodu vyhnout se vojně nastoupil do dolu Dobré štěstí u Dobřan, kde v roce 1991 končil jako střelmistr. V roce 1985 přece jen musel narukovat na vojnu do Plzně na Slovany. V roce 1989 podepsal petici Několik vět. Dne 3. února 1990 se zúčastnil pochodu do Bavorské Železné Rudy. V letech 1991 až 1994 pracoval ve firmě Elektrizace železnic Praha, která ho vyslala na montáže do Německa i Francie. Dne 13. února 1996 se na Floridě oženil s Ivetou Krausovou z Plzně, později spolu vychovali dvě děti. Zdeněk Hovorka od roku 2020 učí na Středním odborném elektrotechnickém učilišti v Plzni. V době natáčení (2022) žil s rodinou ve Vejprnicích.