Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hrabalik (* 1962)

• narozen 17. ledna 1962 v Havlíčkově Brodě

• v letech 1983 - 1986 pracoval v uranových dolech v Křižanech u Liberce

• v letech 1984 - 1985 pořádal undergroundové koncerty v Havlíčkově Brodě na Baráčku

• roku 1988 založil kapelu Našrot

• iniciátorem hnutí Havlíčkova mládež

• členem Hnutí za občanskou svobodu

• v letech 1995 - 2000 spolupracoval na seriálu Bigbít

• byl jedním ze spoluzakladatelů pražského Popmusea (1998)

Petr Hrabalik patřil v 80. letech k jádru undergroundového společenství nejen na Českomoravské vrchovině a mimo hudební aktivity byl zakládajícím členem nezávislého hnutí Havlíčkova mládež. V létě 1989 prožil nepříjemný incident s pražskou Veřejnou bezpečností. Příslušníci ho v ranních hodinách zadrželi na ulici a následně odvezli na Náplavku, kde ho okradli, několikrát silou udeřili a nakonec na něho vypustili policejního psa bez náhubku, který se mu zahryzl do boku. Dopotácel se na nejbližší pohotovost, aby ho ošetřili. Lékaři však odmítli celou záležitost uvést v lékařské zprávě tak, jak se skutečně stala.  

„Snažil jsem se doktorce vysvětlit, že mě chytli policajti, vysadili na Náplavce a dostal od nich nářez. Podívala se na mě a řekla, že tohle do zprávy uvést nemůže. Přišel jinej, žoviální lékař, že zprávu se mnou sepíše místo doktorky. Znovu jsem zopakoval, že se do mě zakousl policejní pes a chci, aby to bylo uvedené v záznamu. Odmítl mě se slovy, že mě ošetřili, a teď ať koukám vypadnout. Druhej den mi došlo, že kdyby mě ty fízlové odkrouhli a hodili do Vltavy, najdou mě možná někde v Německu a nikdo o tom nebude vědět,“ popisuje Petr Hrabalik.

Z barevného dětství do šedi dospělých

Když se Petr Hrabalik narodil 17. ledna 1962 v Havlíčkově Brodě, s otevřenou náručí ho na svět přivítali nejen rodiče, ale i jeho dědeček František, bývalý politický vězeň, který se těšil ze svého návratu z komunistického vězení. V roce ho 1952 odsoudili na sedmnáct let ve vykonstruovaném procesu Včela za protistátní činnost. Amnestie prezidenta Novotného mu však umožnila vrátit se v roce 1960 domů k rodině, do Havlíčkova Brodu.

„Dětství prozářené barvami. Motýli, kytky a roční období měli jasné kontrasty. Zima byla tak úžasně bílá a léto božsky prosvícené,“ popisuje své vzpomínky na dětství Petr Hrabalik, který se retrospekcí vrací do šedesátých let. Brzy však barvy vybledly a smích se proměnil v ustarané výrazy, vrásky ve tvářích. „Po srpnu 1968 jsem nastoupil do první třídy. Bylo to, jako když mávneš. Nevěděl jsem, co to je, ale cítil jsem, že se něco děje. Poznal jsem, že je zle, protože po Havlíčkově Brodě začaly proudit tanky s ruskými vojáky. Všeobjímající pocit nebezpečí a strachu, který vyzařoval z dospělých, byl pro mě nepřehlédnutelným. Vždy, když mě ráno matka vodila do školy přes park, tak nad hokejovým stadiónem jsem musel odběhnout do keře,“ vzpomíná.

Na základní škole začal čutat do fotbalového míče a brzy vstoupil do místního fotbalového klubu Slovan Havlíčkův Brod. S čímž se začaly odehrávat i fotbalové bitvy brodských čtvrtí Vagónky a Kokořína. Hudební zájem byl ještě stále v nedohlednu. Vyhledával si spíše své oblíbené fotbalové hráče, kluby, reprezentační tým náš a Argentiny, byl věrným posluchačem humoristů Šimka a Grossmana a také milovníkem knih. Sám je Mauglím v obrovské džungli a jeho doprovodnou smečkou vlků se stali angličtí fotbalisté z klubu Wolverhampton Wanderers.

The Beatles mě poslali znovu do prváku

Ve třinácti letech v životě Petra Hrabalika propuklo pubertální období, s ním i první hudební záchvěv, který se stal věčným. Deska Rubber Soul od skupiny The Beatles byl ten iniciační moment, který rozvibroval tělo mladého „Hraboše“. Od Ládi Žáka si přepsal jejich veškeré anglické texty „Brouků“, a to i přesto, že jim vůbec nerozuměl. V roce 1976 začal studovat na havlíčkobrodském gymnáziu. Zahoření po The Beatles, Led Zeppelin a rocku vůbec se stalo tak silným, že vše ostatní šlo stranou. Tudíž i studium. A tak se z „Hraboše“ stal propadlík - repetent, který si ročník musel zopakovat. Ve stejném období přišel i impuls pokusit se na něco hrát. „Neuměl jsem hrát na žádnej nástroj. Věděl jsem, že mám silnej hlas, takže jsem si začal zpívat texty The Beatles. Hudební sluch jsem asi neměl, přesto mě učitel Havlena chtěl do školního sboru Vysočina, ale to jsem fakt nešel. Takže jsem zpíval s těma The Beatles. Později jsem začal hrát na baskytaru, protože mými velkými oblíbenci se stali Paul McCartney a John Paul Jones,“ vybavuje si Petr Hrabalik.

V roce 1980 byl u založení prvního hudebního souboru, který skončil ještě mnohem dříve, než začal. „Bubeník se po přechodu nikdy netrefil na první dobu, za bicí si sedl Láďa Rázl, kterej na bubny nikdy předtím nehrál. Zahrál rytmus, udělal přechod a trefil se přesně na první dobu. Bubeník se pak urazil, bicí nám nechtěl půjčit ani prodat a řekl, že kapelu rozpouští,“ vypráví Petr Hrabalik. Později z některých jejích členů vznikla kapela Oxygen (Láďa Rázl, Petr Kopp, Petr Hrabalik, Petr Korbela).

Zabodnuté kružítko v Hradci Králové a skok do undergroundu

Studijní výsledky Petra Hrabalika nebyly v maturitním ročníku nijak valné, a tak ze strany otce došlo na zákaz fotbalu. S odřenýma ušima pak skládal maturitní zkoušku a bylo jasné, že na vysokou školu nepůjde. Zároveň mu hrozila povinná dvouletá vojenská služba, které se chtěl za každou cenu vyhnout. Nabízela se mu varianta dvouletého nástavbového studia, a tak neváhal. O výběru dalšího působiště rozhodl mistrovský hod kružítkem na papírový seznam s přehledem nástavbového studia. Švih. Hrot kružítka se zabodl do Hradce Králové, kam v roce 1981 i odešel. Z „Hraboše“ se po dokončení druhého ročníku stal rentgenový laborant.

Během studia narazil na hudební souputníky Pepu Horáčka a horolezce Tondu Šnajdra. Díky novým přátelům poznal například kapelu Dr. Feelgood a novou vlnu britského punku. Obzvlášť významnou kapelou se pro něj stala česká alternativní kapela Extempore. Osudné setkání a vtáhnutí do světa neoficiálního bigbeatu se odehrálo v druhé polovině roku 1982 na koncertě Jasné Páky v Babicích na Vysočině, zde poznal proplešatělou máničku „Karlose“ Karla Nováka (napojen na Jazzovou sekci) a poté spolu s Josefem „Pepinem“ Fričem založili hudební uskupení Maama. V tomhle trojúhelníku mániček se jel underground na plný pecky. Vyměňovaly se nahrávky Plastic People a dalších androšských nebo alternativních kapel, které byly takzvaně „zakázané“.

Havlíčkův Brod jako víkendový průsečík

Osmdesátá léta byla na Havlíčkobrodsku nakopnuta k obrovskému tempu. V příběhu Petra Hrabalika se jednalo zřejmě o nejživější desetiletí. Vznikly kapely Gumovej knedlík nebo Křečový žíly. Proběhl i první podivuhodný koncert Křečovejch žil v jednom z činžovních domů v kočárkárně. „Byli tam kámoši z fotbalu i z hokeje. Celý to vystoupení byl hudební happening. Šílený kostýmy s maskami, hluk, zmatek a bordel. Vtipný texty jako ‚Holka-oběšenka‘. Byla to paráda. Všem nám najednou došlo, že můžeme mít svoje undergroundový akce. ‚Žvatla‘ alias Petr Novotný (Křečový žíly) pak přišel s tím, že jeho teta má na kraji Havlíčkova Brodu prázdnej baráček, tak Křečový žíly začaly zkoušet tam,“ vzpomíná Petr Hrabalik.

Raději šel do uranových dolů než na vojnu

A přesně tak se i stalo. Po studiích v Hradci Králové Petrovi hrozil odvod na vojnu, což nepřipadalo v úvahu. „Zjistil jsem, že když děláš nějakou těžkou práci, třeba v dolech, tak je možný odpracovat si devatenáct měsíců a pak jít na pět měsíců na vojnu. Takže se mi podařilo dostat se do uranových dolů na sever, speciálně u Křižan. Dva roky vojny, to byl kriminál, kde se tě akorát snažili srážet, abys byl poslušná součástka soustrojí zvanýho socialismus. V uranových dolech jsi sice makal, ale měl jsi svobodu a peníze,“ vysvětluje své rozhodnutí Petr Hrabalik.

Podzim roku 1983 strávil na ubytovně ve Stráži pod Ralskem. „To byl ‚klondajk‘ – zlatokopecký městečko se vším všudy. Tam platily úplně jiný zákony. Pamatuji si ‚engé‘ (‚NO-GO‘) zóny, kam se i policajti báli. V dolech se potkali zkrachovalí inženýři, spousta chlapů ze Slovenska, ale i kriminálníci a různý podivný existence. Do toho samozřejmě i my, kteří jsme se vyhýbali vojně,“ líčí Petr Hrabalik.

I v dolech ale natrefil příznivce undergroundu. Knírek, brejličky, vlasy na krátko střižené a na sobě připnutou placku Rock In Opposition. To byl popis „Mouchy“, pravým jménem Milan Rossman, s kterým alespoň jednou do týdne zajel do Liberce. Dělo se tak většinou na knižní čtvrtky. Hrabošovi se ale brzy podařilo vyjednat byt v Liberci, ve čtvrti Perštýn, kam se před Vánoci roku 1983 přestěhoval, a tak se otevřela další životní epizoda.

Liberecká bohéma se ‚slejzala‘ v Plzeňce

Život se začal dělit na tři dějství – uranové doly, liberecké knajpy a víkendové otočky v Havlíčkově Brodě. Rozhodně to ale nebyl stereotyp. K již zmíněnému přátelství s „Mouchou“ se přidávali další liberečtí kumpáni, jako Petr „Sandro“ Štajner, Roman Vogl, Zdeněk „Buky“ Bukáček nebo Ivan „Robin“ Zeh. Restaurace Plzeňka se stala útočištěm i domovem takzvané liberecké bohémy, jíž vládl hospodský filosof Olda Oliva. Hraboš tou dobou dával dohromady také své blues-folkové portfolio, z kterého v Plzeňce i dalších hospodách zazněla spousta písní, většinou v doprovodu houslisty „Sandra“. Víkendové návraty na rodnou havlíčkobrodskou hroudu měly také svůj jistý středobod. Restaurace U Hnáta jakožto hlavní dějiště i líheň nápadů. Právě tady totiž vznikla myšlenka na první undergroundové akce na Baráčku.

V květnu 1984 se tak odehrál premiérový koncert Křečových žil na Paloučku (palouček u Baráčku), zvaný Pod tou strážní věží, který nesl jméno podle skladby Boba Dylana – All Along the Watchtower. Pod strážní věží je přece největší tma, a právě v ní se odehrály nejrozzářenější svobodné chvíle. Přes léto se koncerty na Paloučku ještě dvakrát opakovaly a Hraboš se o něco později stal kytaristou kapely Křečový žíly. V té tehdy působili Jiří „Shef“ Přibyl, Petr „Žvatla“ Novotný, Jiří „Martha“ Dvořák a Jiří „Bruno“ Wiche, později se připojil i člen Gumového knedlíku Josef „Jouza“ Bárta. Poslední akce toho roku na Baráčku proběhla v prosinci.

V roce 1985 hrály Křečový žíly na chatě v Ostrově nad Oslavou, u Hrabaliků doma v jedné vyklizené místnosti v suterénu, a v dubnu pak opět na Baráčku – z té akce existuje nahrávka „Live In Baráček… In Intoxication“. Následně chlapci objevili nedaleko řeky Šlapanky lom, takže o dalším místě koncertu bylo rozhodnuto. „Počkali jsme na festival Haškova Lipnice, kterej se konal v červnu, a bylo jasný, že všichni fízlové budou tam. Koncert v lomu byl výbornej, zahrál Gumovej knedlík, Divize MV a Křečový žíly. Po vydařený premiéře následovalo pokračování, které proběhlo v září. Tentokrát jsme se schovali za festival Folková Lipnice,“ říká Petr Hrabalik.

Jenže tyhle povedené hudební večírky se kvůli šeptandě rozkřikly, a tak místo očekávaných osmdesáti mániček dorazilo na zářijovou akci na dvě stě padesát příslušníků undergroundu. Po tomhle koncertu se Státní bezpečnost činila a začala vyslýchat Petra „Žvatlu“ Novotného i Pepína Friče. S podzimem přišel i odchod některých členů Křečovejch žil na vojnu a kapela v březnu 1986 v oslabené sestavě natočila poslední nahrávku s názvem „Křečový Žíly. EP 1986“. Hraboše pak čekaly poslední měsíce v uranových dolech a v říjnu narukoval do vojenských řad v Jičíně, aby absolvoval povinnou pětiměsíční vojenskou službu.

Pětiměsíční vojenská služba mu prospěla. Drezuru, před kterou se jen mírně přikrčil, uvítal. Zhubl patnáct kilo, hrál fotbal na buzeráku, psal poezii i nové písně. Také absolvoval hudební vojenskou soutěžní přehlídku v Písku, kde reprezentoval jičínský vojenský útvar. Neuspěl. Skladba „Den poté“ o následcích atomového výbuchu vymodelovala tváře poroty do kamenných ksichtů a verdikt byl jasný – tohle ani náhodou. Postup do finále soutěže sice nevyšel, zato měl kapsy mundúru napěchované šlohnutými cenami pro vítěze – čokoládami, které vezl i pro kamarády do kasáren. Za účast pak dostal ještě opušťák, který využil ke zkoušce s kapelou Experiment, s kterou po svém návratu z vojny začal vystupovat.

Máničky i pankáči byli v údivu

Po splnění vojenské služby zela peněženka Petra Hrabalika prázdnotou – rozpůjčené peníze kamarádům se nevracely. Psalo se jaro 1987 a Petr Hrabalik začal shánět práci i bydlení v Praze. Kdosi mu poradil, aby nastoupil k Okresnímu podniku bytového hospodářství v oboru doprava jako závozník, což se i stalo. Natrefil tu například na Petra Votavu (budoucí DJ Tráva) nebo Roberta Nebřenského (sklepácký herec a člen Vltavy). Začal navštěvovat hospody, kde se to hemžilo „podvratnými živly“, jako Klamovka (pondělky), Na domově ve Střešovicích (úterky) nebo U Jirásků na Vinohradech (čtvrtky) či U Zpěváčků (kdykoliv).

Na výzvu Charty 77 demonstrovalo v prosinci 1987 na Staroměstském náměstí v Praze u příležitosti Dne lidských práv asi dva tisíce demonstrantů. Jednoho z prvních veřejných protestů se tehdy účastnil i Petr Hrabalik. „Samozřejmě jsme tam šli, na Staromáku bylo asi pět set, možná šest set lidí, kde se protestně chodilo dokola. Nepamatuju si, jestli fízlové někoho zbili, ale určitě někoho sbalili,“ vzpomíná.

Následně dění z Prahy pak popisoval před půlnocí do mikrofonu na zábavě v Dolním Městě, kde vystupoval tou dobou s kapelou Experiment. Bohužel jak se zdá, na vesnické tancovačce se zřejmě objevil nějaký mocenský orgán nebo kdosi z okresního kulturního střediska a celou záležitost následně nahlásil. Kapela Experiment se musela přejmenovat a vyhodit Petra Hrabalika, který dostal zákaz veřejně vystupovat. Ovšem „Hrabošovi“ to bylo putna, nezatěžoval se tím. Už předtím k němu doputovaly nahrávky kapely Dead Kennedys ve stylu hardcore a hned měl jasno, že přesně takovou rychlou, tvrdou a nekompromisní muziku musí hrát.

V březnu 1988 se proto sešel s baskytaristou „Marthou“ Jiřím Dvořákem (ex-Křečový žíly) v restauraci U Černého orla, kde mu popsal svoji vizi. „‚Kapela se bude jmenovat Šrot a budeme hrát šíleně rychlý a krátký věci s českejma textama.‘ – ‚Tak platí,‘ odpověděl Martha. – ‚Připijme si teda na… na… na… na Šrot.‘ Já jsem pak ty dvě slova spojil do jednoho a takhle vzniknul název Našrot,“ připomíná začátky kapely Petr Hrabalik. V květnu se k nim připojil bubeník „Jouza“ Josef Bárta a poté vystoupili na svém prvním koncertu v Hořicích. „Místo Křečovejch žil dnes zahrají vagabundi Našrot,“ opravil tak Hraboš chybu uvaděče, který je představil jako Křečový žíly.

Vytáhli límce svých hnědých kožených bund, udeřili do nástrojů a spustili dvanáctiminutovou salvu, na jejímž konci se máničky i pankáči nestačili divit, co je to za šílenou hudbu.

Poprvé jsem pochopil, co je to smrt z rozmačkání

Neshody mezi místním Socialistickým svazem mládeže (SSM) a brodskou mládeží vyústily v listopadu 1988 založením iniciativy Havlíčkova mládež, jejíž jádro tvořili Pavel Šimon „Šurdilovič“, Petr Novotný „Žvatla“, Vladimír Dolejš a Petr Hrabalik „Hraboš“. „Dohodli jsme se, že budeme vytvářet činnost, která bude výsměchem Socialistického svazu mládeže. Budeme chodit na brigády, uklízet v parku nebo občas uděláme nějakou nezávislou výstavu. Zkrátka budeme dělat to, co by svazáci dělat měli, a nedělaj. Mým hlavním úkolem bylo nosit zprávy z Prahy,“ popisuje Hraboš.

Mezitím se v Praze stal členem Hnutí za občanskou svobodu, kapela Našrot se nakrátko rozpadla a v lednu 1989 si Petr Hrabalik prožil Palachův týden na vlastní kůži. „Čtvrtek byla ta největší mlátírna, viděl jsem, že to bude průser. Byl jsem davem namáčknutej na skleněnou výlohu u kina Blaník a poprvé si uvědomil, co je to smrt z rozmačkání. Tam mě pak policajti prolustrovali.“ Po příjezdu do Havlíčkova Brodu ho příslušníci Státní bezpečnosti odvezli k výslechu. Vyptávali se na Palachův týden nebo kapelu Našrot a zavedli na něj signální svazek.

Našrot se dali hned v březnu 1989 zpátky do pohybu. Činila se i Havlíčkova mládež, ta pořádala v parku Budoucnost výstavu obrazů a na červen se připravoval pochod do Havlíčkovy Borové, který patřil k největším počinům nezávislého hnutí a současně i k nejsledovanějším ze strany bezpečnostních složek. Pochodu se zúčastnilo více než sto mániček a sympatizantů Havlíčkovy mládeže.

Našrot v říjnu 1989 zahrál na Punkedenu, velké punk-hardcorové akci na pražském Žofíně, která byla pořádaná Svazem socialistické mládeže. Mohly tu totiž veřejně vystoupit i kapely bez povolení. Bylo nevyhnutelné mít alespoň nějakej „demáč“ na posouzení, a tak Hraboš svolal mužstvo a začalo se natáčet, a v září vznikla demonahrávka s názvem „Totálně našrot“.

Listopadové protesty 17. listopadu 1989 Petr prožil na Vysočině, kde nikdo neměl tušení o tom, co se mezitím v Praze na Národní třídě odehrávalo. Onen páteční večer odjel do Havlíčkova Brodu, na druhý den proběhla zkouška kapely a večer si u dalšího „podvratného živla“ Ivánka Bačiny s partou promítali Miloše Jakeše a jeho blábolení na Červeném Hrádku. Zrovna se mu zplna hrdla posmívali, když se v silně podroušeném stavu v bytě objevil lesní muž „Švéd“ Jiří Špicl, od kterého se po chvíli dozvěděli o tom, co se v pátek večer událo v pražských ulicích. Hraboš hned druhý den vyjel do Prahy, aby zjistil situaci. Sepsali za Havlíčkovu mládež prohlášení a Petr Hrabalik se celý týden mezi Prahou a Havlíčkovým Brodem nezastavil. O týden později vystupoval za Havlíčkovu mládež na brodském náměstí a promlouval k lidu.

Devadesátky? Kdo si je pamatuje, ten je neprožil!

Pouta spadla a velká část lidí z undergroundu si otevřela vlastní kluby, hospody, prodejny s CD nosiči nebo knihami, někteří vycestovali za hranice. Jedinou ambicí kapely Našrot bylo koncertovat. „Devadesátá léta byla pro Našrot tou nejlepší érou,“ vzpomíná frontman kapely Petr Hrabalik. „Přešlo se na angličtinu, protože ‚Žvatla‘ Petr Novotný nám dělal manažera a měl kontakty do zahraničí. Jezdili jsme hrát do Švýcarska nebo Rakouska.“

Roku 1991 vyšla i Hrabošova první sbírka poezie – Bujaré výlety perverzní pomazánky, kterou vydalo nakladatelství Divizna. Následovala alba s Našrotem („Destructive Tour“, „Brain Investigator“, „Cornered Animal“, „The Guide To The Wild Years“, „The Mirror & The Mask“) a veselé a vskutku bujaré návštěvy pražských klubů či náleven, jimž vévodily Velryba a vinárna U Sudu. Zejména druhá jmenovaná stala se pak oblíbeným centrem pařeb a sledování fotbalových MS a ME včetně Ligy mistrů. Hrabošovými kumpány v tomto počínaní stali se moravský Kanaďan, bubeník a žurnalista Jiří Komínek „Komín“, stavitel Robert Čermák „Had“, zpěvák punkové kapely Plexis Petr Hošek „Mucho“ a později ještě historik a hudební publicista časopisu Rock&Popu Radek Diestler „-rdd-“.

V lednu roku 1995 se Petr Hrabalik při cestě na pohovor do knihkupectví zastavil spolu s kamarádem „Komínem“ v oblíbeném podniku Velryba, kde tou dobou seděl režisér Zdeněk Suchý zvaný „Sucháč“. Ten pozdvihl hlavu a pronesl: „Tebe sháním.“ A tak se „Hraboš“ dostal k dokumentárnímu cyklu České televize – Bigbít. Pro Petra Hrabalika bylo vždy nejdůležitější dělat to, co ho baví. Jít zkrátka svou cestou, i kdyby si ji měl v dole vykutat nebo prohrabat.