Petr Hrabalik

"Když jsem na podzim 1976 nastoupil na gymnázium, tak v lednu 1977 přišla Charta 77. Pamatuji si, že do třídy přišel Kačur, což byl ředitel a mlel, že musíme cosi podepsat proti něčemu. Moc jsem to nechápal, ale jak jsem byl slušně vychován, přihlásil jsem se, proti čemu to máme podepsat. Řekl, že vznikl text, který je protisocialistickej a tak dále. Říkal jsem, že ale nemůžu přeci podepsat něco, co jsem nečetl a jestli nám to může přečíst. Začal blekotat a mám pocit, že ani text Charty tam neměli. A on mě ani nijak neokřikl, ale prostě ze třídy... nic se nepodepisovalo, myslím si že ne. Mám pocit, že oni taky hovno věděli a byli zmatený. Kdežto v březnu, když tam nastoupili svazáci, ty byli ostrý a ty už věděli. A říkali: 'Kdo nevstoupí do SSM, letí z gymplu.'"

„V srpnu 1968 sem přijeli Rusáci a já viděl na rodičích a na všech, jak se změnila atmosféra. Ten malej človíček pociťoval strach, z těch jejich očí to šlo. Vím, že když vlastně na podzim 1968 jsem začal chodit do první třídy, matka mě tam vodila, protože měla strach. Vím, že otec roznášel letáky ‚Idi domoj‘ a měl pak nějaké potíže v Sázavě. Myslím, že ho o jedno místo šoupli dolů. Jemu to ale nevadilo, protože teď musel dělat s ledničkami a to ho bavilo. Když dělal vedoucího, tak musel dělat něco v kanclu. V té době se ještě v sobotu dopoledne pracovalo, takže dopoledne chodil do práce, a protože matka prodávala, tak si mě vzal s sebou. Vím, že v létě 1969 přijel příbuzný z Bánova, který se jmenoval Tonda Kočica, v bílý škodovce, to si pamatuji. Kočicovi měli strýce Bohouše, který po roce 1948 emigroval do New Yorku, a že jede za Bohoušem, že tady to bude špatný, že jede za hranice. A jestli nechceme jet s ním. Pamatuji si, že celou tu noc, nikdy jsem nebyl tak dlouho vzhůru, se debatovalo, jestli s s Tondou Kočicou odjedeme pryč z republiky. Pravděpodobně se rozhodlo, že jak otec i matka by museli odjet bez svých rodičů a jen s námi, eventuelně se strýcem Frantou. Nechtěli je tam ale nechat. K ránu se rozhodlo a Tonda Kočica odjel přes hranice, skončil v New Yorku a my zůstali v Havlíčkově Brodě.“

„Takže to bylo třetího září osmdesát osm, to byla ta akce v tom Osvračíně a na Lipnici byla Folková Lipnice, kde vystoupil ten Havel. No, což byl jeden z důvodů vzniku Havlíčkovy mládeže, jen tak mimochodem. Protože samozřejmě na tý Lipnici se podílel klub mládeže Havlíčkův Brod, kde dělal dramaturga Pavel Šimon a vedl ho ňák ten Honza Hamr, myslím. A oni se na tom podíleli asi dramaturgicky nebo ňák zajišťovali organizačně nebo todlencto. No jo, ale disident číslo jedna jim tam prostě proklouzl a byl oficiální rozhovor před, já nevím, tam možná mohlo být takových sedm osm tisíc lidí.“

„A pak jsem tam byl ještě ve čtvrtek, když byla ta největší mlátírna, a to jsem tam byl ještě s holkou, já blbec, ty vole. Samozřejmě že jsem si vzal svůj protiobuškový svetr, tlustej, a měl jsem koženou bundu a byl jsem vycpanej, protože jsem věděl, že to bude průser, jako jo. No nicméně my jsme se dostali vlastně až skoro nahoru ke kinu Blaník, kde stáli ty bílí melouni (Veřejná bezpečnost, Lidové milice). Já jsem jim říkal bílí melouni, páč měli bílý přilby. A jak vlastně začal ten útok, jak vlastně od toho Václava hnali ty lidi dolů, tak vlastně spousta lidí se namáčkla na nás, k tomu kinu Blaník. A teď tam bylo sklo, tam byla skleněná výplň. Tak já jsem si poprvé uvědomil, co je to smrt z rozmačkání davem, protože to byl takovej tlak. Teď jsem si říkal, jestli já prolítnu tady tím sklem, tak jsem mrtvej. Teď tam byla ještě ta holka… naštěstí ten nápor trval jenom prostě chvilku. To byla záležitost minuty, než prostě se to zase… jak oni popoběhli dál, tak ty lidi se zase trošku rozptýlili. Takže tam se to řezalo a já si říkal, jsem tady s holkou... jo, a vlastně přišli ke mně fízlové a tam mě prolustrovali.“

„No, a tak mě jako vyzvali, abych vytáh všecky věci z kapes, no tak jsem všecko vytahal a oni se ptali: ‚Jestli je to všecko?‘ A já říkam: ‚No jo, asi jo, já věděl prd, že jo.‘ ‚Za každou věc, kterou ti tam najdem, tak dostaneš ránu,‘ řekli fízlové. Takže šáhnul mi do kapsy, vytáh zavírací špendlík. Buum. A už jsem ji měl. Šáhnul do druhý kapsy, vytáh ňákej papírek, kterej tam zůstal. Švich. Další. Ale mlátili mě chytře, nic do obličeje, spíš do hlavy, tak aby netekla krev. Ale pecky to byly jako slušný. Pak mi sebrali všecky prachy, který jsem měl. S tím, že to je jako pokuta. Když jsem chtěl po nich stvrzenku, tak jsem dostal ještě ránu a ponaučení. ‚Takovým feťáckým hajzlům, jako seš ty, žádnou stvrzenku nedáváme,‘ dodali. No a teď si rozdělili ty prachy a všecko to vyházeli a teď táhni. Tak jsem posbíral doklady a potácel jsem se vlastně tou Náplavkou, a jak jsem byl nalitej, tak jsem prostě nějak zakop, a nebylo to z těch ran, ale spíš z toho, že jsem byl nalitej. No tak jsem zakop a spadnul. A tak jsem se snažil vstát a najednou, ty vole, cejtim, že ke mně někdo běží. A oni na mě pustili normálně psa bez náhubku, kterej se mi zakous do boku.“

„Takže akce na Baráčku proběhla, tam jsi viděl tu fotku, to bylo v prosinci osmdesát čtyři, kde teda to jako nakonec bylo docela zajímavý. Je hrozná škoda, že se to nenahrávalo, že se tam prostě improvizovalo, hledaly se různý zvuky. Já jsem tam různě vyhledával ňáký zvuky, protože jsem tam měl půjčenej od ‚Jerryho Novotnýho‘ takovýho toho… tu kopii Maršála ňákou nebo co to bylo. Marta tam brumlal něco. A vlastně tam přijeli i lidi z Prahy. Lubor Maťa tam byl třeba jako nakladatel, od tý doby se známe vlastně. Přijely tam prostě máničky z Prahy a jeden z nich tam vlastně bubnoval na krabice jako by do tý improvizace, což byl Michal Strenk. Michal Strenk tam bubnoval jako na nějaký krabice a todlencto a přidala se ještě houslistka Šura Mejstříková, která… jsme jí říkali Šura. Já nevím jak… Šárka, Šárka, Šura Mejstříková, která hrála na housle a s kterou tehdy chodil Martin Šmíd, takže to byla taková improvizace a vím, že Jarda Těsnohlídek tam pouštěl svý filmy, osem milimetrový, který vyráběl. Štěpán tam přines vlastně záběry The Primitiv Groups a Plastic People, na osmimilimetru bez hudby, to jsme pustili jenom z magneťáku jako podkres a prostě to byl takovej ten… jóó záběry prostě Primitiv Grups a Plastic People, tak jsme koukali na Plastic People, nádhera. Takže ta akce byla velmi vydařená, to byl ostrov svobody. “

„Až někdy, když už vlastně všechny ty kapely, měly dohráno víceméně, tak já jsem tam chytnul ještě nějakýho bacila, takže jsem se tam klepal. Klepal jsem zimnici prostě a byl jsem tam zabalenej. Ale pravděpodobně si nějaká osamělá policejní hlídka v Havl. Brodě všimla, že část lidí neodchází na Lipnici, ale úplně jiným směrem, jako jo. No jo, ale všichni byli na Lipnici, že jo, ty policajti prostě na těch cestách a oni tam byli sami. Tak prostě spunktovali všecky možný síly, který tam byly v Brodě, což bylo jedno auto policajtů, jedno auto tajnejch a jedno auto osožáků, což bylo ňáká ochrana železnic, nebo něco takovýho, jako jo. A s touhle kavalerií těch tří aut tam přijeli, a teď tam dvě stě padesát mániček, tyjo, tak se vyděsili úplně totálně, protože prostě všimli si, že choděj do toho lomu, tak tam přijeli. A teď to hrozilo, že dostanou přes tlamu, jako jo. No tak jako zmizeli a pravděpodobně teda alarmovali policejní síly, jenomže to už my jsme jako věděli, kudy bije, tak jsme okamžitě uklidili aparát.“