„V noci nás [bratr] vzbudil, abychom si pustili rádio, že je okupace. Tak jsme poslouchali do rána. Šla jsem do práce, nějak jsme to ještě neřešili, a vím, že jsme se dívali z okna muzea v prvním patře, které je při hlavní silnici, jak jeli Rusové na Prahu pod těmi okny. A já v takovém nadšení, v takovém odporu jsem napsala velký nápis na muzeum ,Iditě domoj!‘ Už si nepamatuji, co to bylo, a vyvěsili jsme to na to muzeum. Začali jsme sbírat noviny, ale pak přišli z okresního výboru, jak začala normalizace. Nasbírali jsme to po městě, takové ty ručně psané plakátky, asi čtyři archivní krabice jsem měla, a potom, jak začala normalizace, jsem také sehnala Bílou knihu, ale museli jsme vše odevzdat na OV KSČ.“
„Když tam, myslím ve dvaapadesátém roce, přišel nový správce Zbyněk Zbyslav Stránský, což byl potom v muzejním světě pojem, on dělal vrchního muzejního teoretika v Brně na Masarykově univerzitě. Ale začínal v Poděbradech, byl vystudovaný hudební teoretik nebo hudební historik a tam udělal takovou revoluci v muzeu, že to začala být politická ideologická záležitost. Z muzea se dělaly ideologické nástroje. Všechny staré sbírky, ty, co tam byly, ty se stěhovaly pryč, a místo toho se dělaly takové angažované výstavy, lety do vesmíru, vývoj člověka nebo pěstování kukuřice po sovětském způsobu, Sovětský svaz – náš vzor. Takže tohle on tam zaváděl a záhy se muzeum vyšvihlo mezi přední muzea, alespoň ve Středočeském kraji, dokonce se stalo krajským muzeem v té době. Asi dva roky to fungovalo, on pak šel na vyšší post a muzeum zase spadlo z krajského na městské muzeum.“
„Pak mi to došlo, že Němci potřebovali spousty lidí do zbrojního průmyslu, jak se válka vyvíjela, tak se jim hodil kdekdo jako pracovní síla. A protože v té době byl zákaz spolčování a poslechu zahraničního rozhlasu a stalo se, že [rodiče] chodili na Rybníček k rodině té tety, a tam se našla domovnice, se kterou se teta pohádala v prádelně nebo jak to tak vykládali, a ta je udala, že se tam spolčují. Proto si pro tátu došli. Já jsem se narodila devátého dubna a šestadvacátého zatkli tátu a řadu těch z okruhu, kteří chodili do bytu tety. A potom si pro mámu a její sestru přijeli do Poděbrad, to bylo čtvrtého září. Odvezli je s sebou sem na gestapo, potom po soudu je poslali do Drážďan a nakonec skončili všichni pohromadě. To byla jak teta, mámina sestra, tak jejich teta a nevěsta budoucí. Drželi se celou dobu pohromadě a většinu času strávili v káznici ve Waldheimu, to je tady nedaleko Drážďan. Byli nasazeni na práci a dělali ve zbrojním průmyslu.“
Jana Hrabětová se narodila 9. dubna 1943 v Praze. V srpnu téhož roku zatklo otce Jana Plachého gestapo a brzy nato i maminku Jarmilu. Rodiče byli do konce války v káznici ve Waldheimu, malá Jana zůstala u prarodičů Kundrtových v Poděbradech. Po válce se zde usadila celá rodina. Jana Hrabětová maturovala v roce 1961 na Střední všeobecně vzdělávací škole a po krátkém působení v České spořitelně nastoupila v roce 1963 do Polabského muzea v Poděbradech jako dokumentátorka. Postupně si doplnila kvalifikaci. Vystudovala národopis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde v roce 1983 promovala. V zaměstnání se účastnila řady významných událostí spojených s muzeem, včetně budování skanzenu v Přerově nad Labem. Tam byla také po nástupu nové ředitelky v 80. letech přesunuta a stala se jeho vedoucí. Je autorkou článků a odborných publikací zaměřených zejména na národopis a osobnosti středního Polabí. Jana Hrabětová v Poděbradech žije celý život, v roce 2017 se zde stala čestnou občankou. V době natáčení v roce 2021 stále pracovala v Polabském národopisném muzeu.
