Aby se té naděje mohli chopit i jiní
Jan Hrabina se narodil 1. ledna 1954 v Praze. Jeho rodiče byli zaměstnáni v podniku zahraničního obchodu se specializací na průmyslový porcelán. Mezi léty 1958 a 1960 proto rodina žila v Damašku. Období od roku 1966 do roku 1970 pak Hrabinovi strávili kvůli pracovnímu angažmá matky a otce v Budapešti. Po politických a společenských změnách započatých invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa pracovní pozice rodičů obsadili jiní, novým poměrům loajálnější zaměstnanci. Jan od počátku 70. let vyrůstal opět v Praze, kde o něco později odmaturoval. Ve stejné době se v hospodě seznámil s partou z okruhu Evangelické teologické fakulty, mezi kterými byli mimo jiné Vratislav Brabenec, Svatopluk Karásek a Aleš Březina. Jan našel cestu do organizace evangelické mládeže a o něco později také do baptistického sboru Na Topolce. Během 70. let se živil třeba jako hlídač dětského hřiště, pracovník čistírny odpadních vod, nebo lepič plakátů. V roce 1977 připojil svůj podpis pod prohlášení Charty. Opakovaně se také hlásil na studium teologie, čímž oddaloval nástup na vojnu. Na přelomu 70. a 80. let si odsloužil devatenáct měsíců civilní služby v ČKD, avšak povolávací rozkaz, který jej vyzýval k následujícím pěti měsícům pobytu u armádního útvaru, opakovaně ignoroval. Na základě toho byl 4. května 1981 zatčen a v červnu odsouzen ke dvěma a půl letům odnětí svobody. Mezi prosincem a lednem roku 1982 si trest odpykával ve vězení na Borech, kde se mimo jiné seznámil s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem a Dominikem Dukou. Po podmínečném propuštění nastoupil na zbývajících pět měsíců vojny k jednotce sídlící ve Strašicích u Plzně. Později se kromě jiných disidentských aktivit věnoval distribuci samizdatových tiskovin jako Infoch (Informace o Chartě 77) a Zpravodaj VONS. Na konci 80. let měl ve svém bytě cyklostyl, na kterém tiskl stránky samizdatového časopisu SPORT. Během sametové revoluce se podílel na chodu Nezávislého tiskového střediska. V následujících dvou letech pak působil jako první provozní ředitel časopisu Respekt. Roku 1995 byl rehabilitován a v roce 2017 mu byl přiznán status účastníka odboje a odporu proti komunismu.