"My jsme to potom poslali na Hlas Ameriky, co se tady všechno dělalo ze stran kádrováků, a Hlas Ameriky to odvysílal. A tenkrát si pro mě přijeli do práce v devět hodin dopoledne, odvezli mě na místní oddělení VB v Sušici příslušníci ze Státní bezpečnosti a tam mě vyslýchali asi do pěti hodin do večera, mě a Michala Černegu. Pak nás odvezli do věznice Plzeň Bory a druhý den k výslechu. Mě vyslýchal nějaký doktor Koranda, ale můžu říct, že to byl velice slušný člověk, to byl vyšetřovatel. V té kanceláři seděli dva příslušníci Stb, které jsem velice dobře znal z minulosti, byl to Hranička a Roule, ti mě několikrát zatýkali u nás doma anebo z práce. No, a ten jeden z nich říká: ´Pane Hrach, vaše maminka je hodně nemocná, že jo?´ Já jsem říkal: ´No je,´ ale vůbec jsem nechápal souvislost, proč se na to ptá. No nic, a odešli."
„No a mě potom propustili, po 48 hodinách, a když jsem přišel domů, tak matka mi vyprávěla, že tu první noc, co jsem byl na té osmačtyřicítce na Borech, že někdo o půlnoci zvonil. To bylo krátce potom, co mi zemřel otec. Matka byla fyzicky i duševně hodně nemocná, zvlášť po ztrátě svého manžela, mého otce. O půlnoci zazvonili, tak šla otevřít a tam stáli tihle dva příslušníci Stb, Hranička a Roule. Vstoupili dál do kuchyně, bez povolení k domovní prohlídce s tím, že já je posílám, aby jim moje matka vydala všechny materiály ohledně Charty, že je potřebují k vyšetřování na Borech. Matka už byla stará a naivně řekla - podívejte se, vzala šuplík z nočního stolku a řekla: ´Vždyť on tady žádné materiály nemá, to je jenom korespondence, jeho osobní.´ No a ten Hranička se v tom začal přehrabovat, v těch dopisech. A matka říkala: ´Počkejte, to přece nemůžete, to nečtu ani já!´ A on se nějak rozčílil, Hranička, a strčil do ní. A matka jak padala, tak narazila hlavou o hranu stolu, upadla na zem a zůstala ležet v bezvědomí. Oni se lekli, nechali tam matku ležet bez pomoci a utekli. Jenomže viděl je můj soused, pan Miroslav Běloch, který bydlel o patro níž, na takovém dvorku a tam svítila žárovka, tam byl chodník. Viděl je tam přicházet a během asi dvaceti minut je viděl i odcházet, po půlnoci.“
„Já jsem byl celkem zavřenej šestkrát, z toho pětkrát na Borech a jednou v Ostrově nad Ohří. V drtivé většině to bylo vždycky při příležitosti oslav nějakého výročí. A když jsem 21. srpna nebyl zadržen na 48 hodin, tak jsem se musel každé dvě hodiny hlásit na místním oddělení VB v Sušici. Pak následovala akce ASANACE. Sušice byla, co do počtu obyvatel... žil tam největší počet signatářů Charty 77 hned po Praze. Jenže pak následovaly psychické nátlaky na chartisty, takže někteří to odvolali. To třeba jeden z toho důvodu, že mu pohrozili, že pokud to neodvolá, že se postarají o to, aby byl zavřený v psychiatrické léčebně, a že se horko těžko odtamtud dostane. Nebo na další dva byly takové nátlaky, že je zavolali do Klatov, tam zavolali nějakého vyšetřovatele z Plzně a říkali, že mají ověřeno, že posílají takzvané otrávené dopisy funkcionářům KSĆ. Absurdita samozřejmě nejhoršího zrna. Protože se báli - člověk se nediví - tak Chartu odvolali. Někteří se potom vystěhovali do Rakouska, včetně bratrů Černegů, Václava Luhana, Vladimíra Vrby a dalších. Já jsem se neodstěhoval, i když mi říkali, že mi udělají ze života peklo, abych odvolal. Já jsem říkal: ´Já to neodvolám, já jsem podepsal Chartu, protože s tím souhlasím a já nemám důvod utíkat pryč, já si za tím stojím a stát budu, za každou cenu.´ Ale protože jsem pracoval jako topič, tak mě nemohli vyhodit jako topiče. Nejdřív to zkoušeli přes moje příbuzný, švagrovi zakázali nějaké zahraniční cesty, pracovní. Pak se soustředili na moje známé. Když jsem měl známost, jeli za ní nebo respektive za jejími rodiči a řekli: ´Podívejte, jestlipak víte, s kým ta vaše dcera chodí? A jestli chcete, aby dostudovala nebo aby se dostala na vysokou školu, tak jestli se s ním nerozejde, s tím se můžete rozloučit.´ To bylo několik případů. Můžu ale říct, že nikdy žádná moje přítelkyně nepřišla s tím, že se se mnou rozchází.“
"Pak přišla Charta v sedmdesátém devátém roce, tak jsem ji podepsal, i bratři Černegové, Jiří Marek z Kolince, ještě páter Milan Píša. Tak jsme Chartu podepsali, a tam už vlastně patrně došlo ke kontaktu se Státní bezpečností. To si pamatuji, že jsem přišel domů z práce, někdo zazvonil, matka šla otevřít, a tam stáli dva - a zase klasika - jeden hodnej a jeden špatnej, takovej zlej. To si ještě pamatuji jejich jména – Václavíček a Korál. Následoval první výslech. My jsme řekli, že jsme podepsali Chartu, my jsme to nezapírali, protože to odvysílala i Svobodná Evropa. Série těch výslechů nabírala takovou kadenci. Začalo přibývat podepisování petic, a tak jsme taky podepisovali a v osmdesátém roce jsme udělali - bratři Černegové a já - první petici o navrácení pamětní desky připomínající účast při osvobozování americké armády v Sušici. To podepsalo sto čtyřicet lidí v Sušici. Já ty lidi úplně obdivuju, protože co si pak vytrpěli, to bylo neskutečné. Protože nejdřív nás zavolali na městský národní výbor a tam na naši otázku, jestli budou dělat nějaké perzekuce kvůli signatářům petice, se úplně zděšeně a pohoršeně podívali a říkali: ´Vždyť to je ústavní právo každého občana vyjádřit svobodně svůj názor. Ale desku vracet nebudeme, kvůli agresivní válce Američanů ve Vietnamu...,´která už vlasně skončila před kolika lety. Jenomže pak následovalo, že všechny signatáře téhle petice si zavolali kádrováci a říkali: ´Tak podívej se, jestli to neodvoláš, nedostaneš povolení ke stavbě baráku, nedostaneš dítě do školky, nedostaneš dítě na střední školu, nedostaneš dovolenou v termínu, kterou máš už zaplacenou...´ Tak spousta lidí pod nátlakem to odvolala."
Signatáři Charty 77 a kamarádi - zleva Karel Duda, nespravedlivě obviněný za posílání otrávených dopisů funkcionářům, již nežije. Uprostřed Petr Hrach a vpravo Václav Luhan, který byl v rámci akce Stb ASANACE na přelomu 70. a 80 let donucen odejít z bývalého Ćeskoslovenska do Rakouska.
Petr Hrach strávil převážnou část života v rodné Sušici v Pošumaví, kde se 30. července 1955 narodil. Rád vzpomíná na dětství, kdy kreslil a modeloval zvířata podle knih a ilustrací Zdeňka Buriana. V jeho výtvarném talentu ho v době školních let podporoval ředitel ZŠ František Buchta. V srpnu 1968 zažil okupaci sovětskou armádou. Když Petrův otec na protest proti okupaci vystoupil ze strany, měl mladý pamětník potíže dostat se na střední školu. Nakonec vystudoval Střední zemědělskou školu ve svém rodišti a po třech letech a praxi nastoupil do kotelny v sušické továrně PAP. Narukoval na vojnu, po necelém roce byl vojenské služby ze zdravotních důvodů zproštěn. Od roku 1976 sledoval kapelu The Plastic People of the Universe i soudní proces s jejími členy. V roce 1979 podepsal prohlášení Charty 77, vedle toho podepsal nebo přímo sám inicioval řadu dalších petic. O dění v tehdejším Československu předával informace do rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Absolvoval řadu výslechů na StB, šestkrát byl zadržen. Během jednoho výslechu vnikli dva příslušníci StB do bytu, kde fyzicky napadli jeho matku, která jim nechtěla vydat pamětníkovu osobní korespondenci. Petr Hrach podobně jako další chartisté byl nucen k vystěhování v rámci akce Asanace. V roce 1987 navázal kontakt s disidenty v Praze a na krátkou dobu se do hlavního města přestěhoval. Po rozvodu se vrátil do Sušice a měl problémy sehnat zaměstnání, na protirežimní aktivity ale nerezignoval. Inicioval petici k navrácení pamětní desky připomínající osvobození Sušice americkou armádou, svolal shromáždění na 28. října 1989 v Sušici a účastnil se i místního dění v listopadu 1989. Petr Hrach zemřel 29. ledna roku 2022.
Signatáři Charty 77 a kamarádi - zleva Karel Duda, nespravedlivě obviněný za posílání otrávených dopisů funkcionářům, již nežije. Uprostřed Petr Hrach a vpravo Václav Luhan, který byl v rámci akce Stb ASANACE na přelomu 70. a 80 let donucen odejít z bývalého Ćeskoslovenska do Rakouska.
Signatáři Charty 77 a kamarádi - zleva Karel Duda, nespravedlivě obviněný za posílání otrávených dopisů funkcionářům, již nežije. Uprostřed Petr Hrach a vpravo Václav Luhan, který byl v rámci akce Stb ASANACE na přelomu 70. a 80 let donucen odejít z bývalého Ćeskoslovenska do Rakouska.
Petr Hrach s bývalým ředitelem ZŚ Františkem Buchtou po roce 1990, který měl zásadní podíl na navrácení pamětní desky k osvobození Sušice americkou armádou na průčelí tamního muzea, a také na umístění sochy T. G. Masaryka do parku před školu, která nesla díky Buchtovi Masarykovo jméno.
Petr Hrach s bývalým ředitelem ZŚ Františkem Buchtou po roce 1990, který měl zásadní podíl na navrácení pamětní desky k osvobození Sušice americkou armádou na průčelí tamního muzea, a také na umístění sochy T. G. Masaryka do parku před školu, která nesla díky Buchtovi Masarykovo jméno.
