Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hrad (* 1937)

• podle chyby v matrice narozen 15. května 1937 v Bílenicích u Sušice, ale ve skutečnosti o den později

• otec Tomáš Hrad byl nuceně nasazen na práci v nacistickém Německu, pro nemoc přesunut do zbrojovky ve Strakonicích

• pamatuje si na hloubkaře nalétávající ke konci války na vlaky na trati ze Sušic do Horažďovic

• vítal americké vojáky v Pošumaví, viděl generála Pattona při odhalení památníku Jindřicha Šimona Baara na Výhledech

• po válce rodina bydlela v dnes už zaniklé vesnici Konobrže na Mostecku

• studoval na Biskupském gymnáziu v Bohosudově až do Akce K

• ve studiu pokračoval na měšťance v dnes již zaniklých Kopistech, pak v Žihobcích

• s cejchem „panáčka“ se vyučil v oboru zedník-omítkář v Plzni

• spolu se spolužáky nahnán do průvodu na podporu režimu v rámci měnové reformy 1. června 1953

• po vyučení vystudoval večerní průmyslovou školu stavební, pracoval jako úkolář u Pozemních staveb

• po vojně se v roce 1960 oženil s Lenkou Angelevskou, řeckou uprchlicí před občanskou válkou z roku 1947

• pracoval jako stavbyvedoucí u řady významných projektů v Plzni a okolí

• poté pracoval u Lesů ČR, u Okresního stavebního podniku Plzeň-sever a pak zpátky u Lesů ČR

• po ochodu do důchodu roku 1997 průvodcem v Západočeském muzeu

• žije v Plzni, má syna Jana a dceru Ludmilu

Příběh Jana Hrada je příběhem chlapce, který zažil válku, osvobození, kolektivizaci i měnovou reformu. Býval ministrantem a toužil se naučit hrát na varhany. Jeho studia na Biskupském gymnáziu v Bohosudově však ukončila tvrdou rukou totalitní moc. Z „panáčka“, jak mu říkali, se stal zedníkem. Snažil se z toho vykřesat, co to jen šlo. Díky svým schopnostem a poctivému řemeslu stál jako stavbyvedoucí za řadou významných projektů v Plzni a okolí.

Jan Hrad se narodil 16. května 1937 v Bílenicích u Sušice. V křestním listu má však uvedeno datum narození o den dříve. „Později jsem se od maminky dozvěděl, že to farář do matriky zapsal chybně,“ uvádí své vyprávění Jan Hrad, který proto stejné datum narození uvádí i v dalších oficiálních listinách. Maminka Marie, dívčím jménem Táborová, se narodila v Krejnicích, malebné vesničce v podhůří Šumavy. Pocházela ze sedmi dětí a vyrůstala na největším hospodářství v Pošumaví, které mělo kolem dvaceti hektarů. „Smutné je, že když se z Krejnic stavěla silnice, jeden z jejích bratrů na ni navážel kámen a při tom ho zabil kůň.“

Snění o cizích krajích a těžká práce na statku

Z Pošumaví pocházel i tatínek Tomáš Hrad, který se narodil do muzikantské rodiny a své mládí prožil v Bílenicích u Sušice. Byl také ze sedmi dětí. „Jeden jeho sourozenec zemřel na souchotě.“ Janův strýc František jezdíval celý svůj život po světě s cirkusem jako muzikant a také jako tenťák. „Když přijel s cirkusem do Plzně, vyprávěl mi o svých cestách a já jsem pak usínal u něj v maringotce. S trombonem projezdil snad celý svět, kromě Austrálie.“ Muzicíroval i Janův dědeček. „Po první světové válce s tím ale přestal, poněvadž rodina získala pozemky ze zbytkového statku v Bílenicích, a tak se z muzikanta stal hospodářem,“ vysvětluje Jan Hrad. Uživit rodinu o sedmi dětech nebylo jednoduché, jedinou pomocnou silou mu byly dvě kravky. „Jenže když s nimi oral, nebylo zase mléko, jak byly utahané.“ Jelikož malý statek nepřinášel velkou obživu, musel Janův tatínek do učení. Vyučil se tesařem v Pohorsku a byl velice šikovný. Celé dny pracoval mimo domov, kam se dostal jen o sobotách a nedělích.

Svatba rodičů a totální nasazení

Vesnice v Pošumaví, odkud Janovi rodiče pocházeli, byly nedaleko od sebe, a tak není divu, že se životy dvou mladých lidí spojily. Mariin tatínek jako největší sedlák v kraji zpočátku sňatku nepřál. „Ale nakonec byl rád, že dceru provdal a nemusel už živit tolik dětí.“ Manželům se zhruba dva roky před začátkem druhé světové války narodil Jan. Byť byl ještě malým chlapcem, pamatuje si, že jeho tatínek byl nuceně nasazen na práci v nacistickém Německu. Musel ji absolvovat bez ohledu na vleklou nemoc. „Zachránil ho německý lékař, který zjistil, že má žaludeční vředy. Řekl mu, aby se toho nebál, že má žaludek jako váček na tabák. A tak ho z toho Německa propustili a byl nasazen ve Strakonicích ve zbrojovce,“ vypráví Jan Hrad. Zbrojovka byla od místa jeho bydliště vzdálená dvacet tři kilometrů a on tam za války denně jezdil na kole. Jelikož chtěl do domácnosti přinášet více peněz, pořídil si obrovské nebozezy a jezdil po hospodářských usedlostech a sedlákům, kteří potřebovali vodu, vrtal dřevěné pumpy. „Vozil mě s sebou a učil mě, jak se to dělá.“ Maminka pracovala za války v papírně PAP v Sušici, kde se vyráběly nápojové kelímky z impregnovaného papíru.

Málem do adopce k tatínkově sestře

Jak je patrné, oba rodiče se snažili zabezpečit rodinu, jak jen to bylo možné. Malého Jana a jeho sourozence tak měla na starosti především teta Anna, tatínkova sestra. Když se provdala, nemohli mít s manželem děti. Napadlo je, že by si malého Jana vzali za svého a ulehčili tak rodině o tolika hladových krcích. „To nás bylo pět a později se rodičům ještě narodila dvojčata.“ Když si ho chtěla teta osvojit, byl v předškolním věku. „Ale maminka o tom nechtěla ani slyšet. Byl jsem její, ale i tatínkův prvorozený mazánek,“ říká s úsměvem Jan Hrad. Chomutov postihly v průběhu dějin četné epidemie tyfu a při jedné z nich v roce 1953 bohužel zemřela i teta Anna.

Za války premiantem v němčině

Jan Hrad navštěvoval jednotřídku v obecné škole v Bílenicích. Boty mít nesměli, museli chodit v dřevácích. Punčochy měl podšité králičí kůží, kterou vydělával jeho tatínek. Ve škole psali na břidlicové tabulky. „Za války jsme pana řídícího museli zdravit zdviženou rukou, museli jsme hajlovat. Nevadilo mi učit se německy, jazyk mi hodně šel. Když k nám přišla inspekce, zkoušela učitelka především mě a uměl jsem to tak, že mě inspektor dokonce pohladil. Ke konci války nás ale ze školy vyhnali, protože tam ubytovali národní hosty – německé matky s dětmi ustupující před Rudou armádou.“

Dědeček v koloně německé armády a trenýrky s hakenkreuzy

V té době byl velký nedostatek krmení pro dobytek. Jakmile se tedy dědeček dozvěděl, že někdo u Soběšic prodává seno, zapřáhl kravky a vydal se pro něj. Když se ale vracel, připletl se s povozem do kolony ustupující německé armády. Měl štěstí, že z hlavní cesty včas odbočil do Bílenic. „Po chvíli totiž přiletěli hloubkaři a tu kolonu rozstříleli. Můj kamarád, který u toho byl, mi pak vyprávěl, že nalétávali tak nízko, že bylo vidět, že jsou to černoši. Byl to prý hrozný masakr…“  Jan Hrad si pamatuje také na to, jak místní muži procházeli lesy. „Hledali esesáky a banderovce. Chytali je a odzbrojovali. Přitom jedinou zbraní ve vsi byla pistole, kterou měl náš soused starosta. Některé se jim podařilo zajmout. Umisťovali je v takové boudě, v mlékárně, která sloužila jako šatlava.“ Hloubkaře nalétávající ke konci války na vlaky na trati ze Sušice do Horažďovic viděl i sám Jan Hrad, když Na drahách, jak se místu říkalo, pásával krávy. Tehdy se ve vsi objevil asi dvanáctiletý sovětský zajatec, který tam byl zřejmě přiveden na pomoc sedlákům. „A protože neměl pořádně nic na sebe, tak mu místní ženy ušily ze stržené vlajky s hákovým křížem trenýrky,“ vzpomíná s úsměvem Jan Hrad. Chlapci se zalíbily vojenské boty jednoho ze zajatých esesáků. Když na něj dotíral, ať mu je dá, starosta ho pokáral. Lidé mu řekli, že to by si pro ty boty musel zajít do Sušice na velitelství americké armády. „A pamatuju si, že on s nimi do té Sušice šel pěšky, protože ta eskorta je odváděla pěšky, to žádné dopravní prostředky nebyly. Šel s nimi a opravdu se s těmi botami vrátil, dostal je.“

Vítání amerických vojáků v Pošumaví

Když válka skončila a vesnice v Pošumaví osvobodila americká armáda, vydal se Jan Hrad se svou tetou vítat americké vojáky. Seděli v lese u silnice pod hradem Rabí. „Čekali jsme, až pojedou kolony tanků a obrněných polopásových transportérů, které táhly na Plzeň.“ Když se pak vraceli domů, po cestě je míjelo další z vozidel. Jeden z amerických vojáků z něj vystrčil hlavu a hodil jim balíček. „A zavolal česky: ‚Pro chlapce!‘“ Skočil jsem po tom, jenže tam byly chesterfieldky, cigarety,“ vzpomíná s úsměvem Jan Hrad, který doufal, že dostane čokoládu. Sladké měl totiž moc rád, ale do té doby znal akorát cukr, který brával mamince z kredence. Když přišli do vsi, byli tam už nastěhovaní američtí vojáci. „V tom jsem uviděl Džímsu[1], nákladní auto, a za ním zapřažený vlečňák, takový dvoukolový vozík. A kolem něj byly rozházené barevné bonbony, které vypadaly jako lentilky. Já jako osmiletý kluk jsem z toho byl úplně nadšený. Koukl jsem doleva, doprava – nikde nikdo… Naklonil jsem se přes korbu a začal jsem si ty bonbony cpát za košili. A najednou mě někdo chytil zezadu za límec a postavil mě. Já jsem se podíval a on to byl černoch! Na to leknutí nezapomenu. Já jsem si myslel, že je to ďábel. Zuby mu svítily, jak se na mě smál.“ Vzal malého Honzíka za ruku a vedl ho k jedné z chalup, ve které byl ubytován. Tam mu, zcela vyděšenému z toho, že poprvé v životě vidí černocha, nacpal za košili čokolády a konzervy a poslal ho domů. A protože celou válku se zábavy konat nemohly, tak večer ve vsi, která byla plná muzikantů, konečně mohlo být veselo. Muzikanti z řad místních i Američanů vyhrávali a ve vsi panovala dobrá nálada. Muzicírovalo se v hospodském sále, ve kterém se Jan předtím učil. „Dívali jsme se z okna a já jsem poprvé slyšel jazz.“

Rád vzpomíná i na chvíle, kdy ho američtí vojáci v džípu vozili chytat ryby, ze kterých si pak v hospodě smažili řízky, které měli moc rádi. „Také milovali buchty. A jednou se mamince vloupali do kredence a sebrali jí všechna vejce. Když přišla domů, měla tam místo nich kupu čokolády,“ vypráví s úsměvem Jan Hrad. K jeho vzpomínkám patří i znovuodhalení památníku spisovatele Jindřicha Šimona Baara na Výhledech u Klenčí pod Čerchovem, kterého se zúčastnil spolu s tatínkem. „A tam jsem viděl i generála Pattona, který ten pomník odhaloval.“ Tatínek dokonce dostal od jednoho z amerických vojáků na památku pozlacenou pistoli, válečnou kořist, a také plnicí pero.

Cestou z rozbombardované vesnice k jezuitům

Jan Hrad byl svými rodiči velice milován. Vždy, když měl tatínek nějakou práci po venku, vozil ho s sebou a učil ho lásce ke stavařině. Tatínek pak začal pracovat v tehdejších Stalinových závodech v Záluží u Mostu, které byly známé pod názvem Hydrák.[2] „Pracoval tam v rámci poválečné obnovy, stavěli tam dřevěné chladicí věže. Komunisti tam tatínkovi vnutili stranickou knížku. Když ji maminka našla, hodila ji do kamen.“ Rodina se za tatínkem přistěhovala. „Bydleli jsme ve vesničce Konobrže,[3] která byla po válce rozbombardovaná. Dnes už neexistuje, zatopilo ji Mostecké jezero. Nejprve jsme měli malý pronajatý byt a pak jsme mohli bydlet v části jednoho z tamějších statků. Tatínek se dokonce zmohl na rádio, které jsem moc rád poslouchal. A v Kopistech, které už dnes také nejsou, jsem chodil do školy, a to až do čtvrté třídy. Tam jsem také v roce 1947 začal ministrovat.“

Jelikož jeho maminka byla silně věřící katoličkou, vyjednala svému synovi místo v Biskupském gymnáziu v Bohosudově. Chtěla, aby z něj byl kněz. „Zatímco tatínek si přál, abych studoval dál a stal se ze mě právník, já sám jsem si představoval, že bych šel po vystudování jako misionář do ciziny. Četl jsem knihy jako Lovci orchidejí od Františka Flose a obdobnou klukovskou četbu…“ Biskupské gymnázium bylo obnoveno v roce 1947 jako českojazyčné a z Prahy se do něj přestěhovalo bývalé Arcibiskupské gymnázium. Při hodinách panoval přísný režim, zásadní hodnotou byla morálka. Jednou tam přišel varhaník z kostela v Kopistech, který měl Jana učit hře na varhany. Ten se na to velmi těšil. V Žihobcích sice chodil do houslí, ale to ho moc nebavilo. „Jenže pár dní po jeho první návštěvě, kdy mě s těmi varhanami seznamoval, přišli estébáci. Bylo to v noci. Vzbudili nás a vyhnali. Stačil jsem si tkalounem svázat peřinu, hodil jsem ji na záda a jel jsem vlakem do Mostu a odtamtud domů do Konobrž.“ Na jezuitském gymnáziu tak strávil jenom tři čtvrtě roku. V roce 1950 komunistický režim gymnázium opět zrušil a zřídil v něm internační tábor pro řeholníky. Akce K, v jejímž rámci došlo k nezákonné násilné likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, ukončila sny mladého chlapce o vysněném povolání.

Z „panáčka“ zedníkem

Ve studiu pokračoval na měšťance v Kopistech a opět ministroval v kostele. „Jenže v té době vyšel zákon, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje. A tatínek předtím v Bílenicích pronajal náš dům a pole kamarádovi.“ Maminka měla strach, že o všechno přijdou, a tak se přestěhovali zpět do Bílenic. Tatínek tam zatím zůstal, protože ho bylo v práci potřeba a vydělával slušné peníze. Jan Hrad pro změnu nastoupil do měšťanky v Žihobcích. „Tam se to už se mnou táhlo, že jsem panáček. Stal jsem se terčem posměchu různých činovníků z té školy.“ Možnosti, kam pokračovat dál, měl tedy značně omezené. Jelikož žil na Šumavě, kde bylo plno lesů, chtěl se věnovat lesnictví. „V úvahu ale přicházelo hornictví, Škodovka nebo stavebnictví… Do šachty jsem nechtěl, a tak mi tatínek navrhl, že bych mohl být zedníkem,“ dodává Jan Hrad.

Dva roky učebního oboru zedník-omítkář absolvoval v Plzni na stavebním učilišti, kde si našel řadu kamarádů. Byl nadšený z toho, jak se tam o ně starali. Z předchozích škol vlastně takový přístup nepoznal. I díky tomu se jeho vůbec prvním koníčkem stala stavařina. „Na učilišti byl jako vychovatel například tatínek Jaroslava Kopejtka z Českého rozhlasu, v učení se mnou byli Jan Kuneš, Jan Kabát a další.“ Když přišla 1. června 1953 měnová reforma, byl spolu se spolužáky nahnán do průvodu na podporu režimu. „Příčilo se mi to. Šli jsme třídou 1. máje a lidé po nás plivali. A když jsem pak šel za tátou, jestli mi dá peníze, abych dorovnal částku na výměnu, také neměl nic. Jako by nestačilo, že jsme přišli o ta pole, co připadla JZD…“ Jednou za čtrnáct dní pamětník jezdíval domů navštívit rodiče. Tam panoval klid, pokud se ovšem neřešila politika. „Tatínek volil komunisty, já s maminkou stranu lidovou.“ Právě maminka do velké míry ovlivňovala Janovo politické smýšlení. První prací učedníků bylo stavění domů v ulici Zikmunda Wintera. „Jako pomocní dělníci tam s námi pracovali doktoři práv. Nezapomenu, jak jsem stál u výtahu a křičel: ‚Doktore, maltu!‘“

Nežli úkolářem, to raději na vojnu

Jan Hrad po vyučení nastoupil do večerní průmyslové školy stavební v Plzni na Chodském náměstí, kterou po dvou letech absolvoval. Poté nastoupil k Pozemním stavbám jako úkolář. V důsledku nedostatku uhlí se v té době stavěla ústřední jáma na šachtě v Chomli u Radnic. Chuť do práce mu však brali zaměstnaní Romové, jejichž pracovní morálka byla špatná. „Měl jsem tu smůlu, že jsem jim dával výplaty. Jednou mě přepadli, naštěstí mi kamarád přišel na pomoc,“ vypráví Jan Hrad, který, už když se incidenty vršily, nechtěl na tomto místě zůstávat. Dobrovolně se proto upsal, že půjde na vojnu. To už měl vážnou známost s Lenkou Angelevskou, řeckou dívkou, která ze své domoviny utekla v roce 1947 před občanskou válkou do Československa. Seznámili se na čajích v Pekle. Když nastoupil na vojnu, hodilo se mu, že už byl vycepovaný z Biskupského gymnázia v Bohosudově. „Ta vojna byla oproti tomu úplná selanka.“ Nastoupil k ženijnímu praporu do Chomutova. „A protože ženijní vojsko má blízko ke stavařině, měl jsem i tady úspěchy,“ dodává pamětník. Po dvou letech šel do civilu jako četař. „Velký důraz byl kladen na politické školení mužstva, což byla slušná vymejvárna mozků, ale my s kamarádem Karlem Kučerou jsme v tom uměli chodit,“ říká úsměvem Jan Hrad.

Od stavařiny konečně blíže k lesu

Po vojně v roce 1960 se Jan Hrad se svou dívkou Lenkou oženil a v roce 1961 se jim narodil syn Jan a později ještě dcera Ludmila. Nastoupit měl jako úkolář zpátky k Pozemním stavbám, tehdy bylo ve výstavbě sídliště na Slovanech. „To jsem ale dělat nechtěl a na kádrovém oddělení mi řekli, že pro mě jiné místo nemají.“ Ještě ten den potkal na čajích v Měšťanské besedě bývalého spolužáka z průmyslovky, který byl zaměstnán ve Stříbře u okresního stavebního podniku. Jan Hrad tak brzy nato nastoupil jako přípravář k OSP Stříbro a pracoval zde asi dva roky, stavěl například farmu za Stříbrem. Jenže býval často pryč, což se manželce nelíbilo. Přes dalšího kamaráda se tedy dostal k práci v podniku Lesy České republiky. Pracoval u Lesostaveb, které měly sídlo v Plzni na Jateční třídě. Zde pracoval i v době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Vzpomíná na ni slovy: „Byl to hrozný zážitek. Bydleli jsme tehdy u náměstí a ruský tank mířil přímo na náš dům…“ Ze strachu o rodinu vzal manželku a děti a odvezl je k sestře do Chrástu. Paradoxně však tehdy v Chrástu bylo víc tanků než v Plzni, protože tam vedl železniční koridor na Prahu. Na železnici tam vykládali všechny tanky. Děti mezi nimi pobíhaly, protože jim se to svým způsobem líbilo. „Když jsem jel z Chrástu zpátky, tanky už byly všude. Bál jsem se, aby mě neumačkaly.“ Když byl Jan Hrad zaměstnán u Lesů ČR, narazil na zajímavou souhru náhod. „Dělali jsme Pohorskou silnici a přitom jsme odkryli kus vrtaného vodovodu z borového dřeva, který dělal ještě můj táta. A vím, že když už byl v důchodu, dělal dokonce šindelovou střechu na Kašperku.“

Je libo dovolená na Kubě?

Zejména kvůli platu přešel od Lesů ČR k OSP Plzeň-sever. Pracoval například jako stavbyvedoucí polikliniky pro Plzeň-sever ve Skrétově ulici. „V rámci toho se rekonstruoval i dům po nějaké židovské rodině, která se nevrátila.“ Dodává: „Byli spokojení, postavili jsme to v rekordním čase. A za to mi chtěli dát členství v komunistické straně. Hlavně můj mistr mě k tomu přemlouval. Byl to komunista, ale rozumný a hodný chlap. Špatný řemeslník, ale dobrý organizátor.“ Jan Hrad však členství v komunistické straně odmítl. Další odměnou bylo, že měl jet pracovně na Kubu, z čehož ale nakonec sešlo, protože se báli, že by emigroval. Díky dobře odvedené práci pak jako stavbyvedoucí dostával další nabídky na rekonstrukce objektů pro zdravotnictví, například Purkyňova pavilonu. Později dělal také rekonstrukci jednoho domu pro ROH. „Nacházel se naproti Masným krámům a měl ve výloze medvěda.“ Další odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát jí byla dovolená v Sovětském svazu. Chtěl se tam podívat, a tak musel narychlo vstoupit do Svazu československo-sovětského přátelství. „Do strany jsem ale nikdy nevstoupil. Jenom jsem byl pak přemluven, abych šel jako nestraník do zastupitelstva v Plzni na Slovanech. Jenže tam jsem byl jako páté kolo u vozu, vždycky mě přehlasovali. Druhé volební období už jsem tam nebyl, protože si to podmínili vstupem do strany.“ Z OSP Plzeň-sever pamětník přešel zpátky k Lesům ČR, kde už se zlepšily platové podmínky. Zde pracoval jako stavbyvedoucí až do svého odchodu do důchodu v roce 1997. Doma se však nudil, a tak alespoň rekonstruoval chalupu a dělal i další melouchy po okolí. A aby toho nebylo málo, pracoval ještě čtyři hodiny denně jako průvodce v Západočeském muzeu, kde byla zaměstnána i jeho manželka.

Konečně svobodné ovzduší

Pád režimu s radostí uvítal. „Václavu Havlovi jsem fandil. Nebyl to typický politik, byl jiný než politici, které jsme do té doby znali. Líbilo se mi, že se nebál říct, co bylo v té době důležité.“ Jan Hrad chodil snad na všechny plzeňské demonstrace. Nebral ohled na to, že je obcházel ředitel OSP Plzeň-sever a zaznamenával si jména svých podřízených, které tam viděl. Již měl v práci tak nepostradatelné postavení, že se nebál, že by přišel o místo. „A největší radost jsem měl z toho, že jsem konečně mohl komukoliv kolem sebe říct, co si myslím.“

Život plný koníčků a kamarádů

Jan Hrad stále žije v Plzni. Nadále se stýká se svými příbuznými z Krejnic, kde prožil dětství. Scházejí se pravidelně ve Strakonicích. K jeho koníčkům pořád patří stavařina, myslivost a fotografování. „Fotím už od časů na učilišti. A nejraději krajinky, rodinu, příběhy z rodiny… S kamarádem, který mi dal první fotoaparát, jsme měli psíky a chodili jsme ještě jako kluci pytlačit, chytali jsme koroptve,“ vzpomíná zasněně Jan Hrad, který rád tráví čas na chatě v Rabštejně, kterou stavěl ještě s tatínkem. Jeho lásku k přírodě podědil i syn Jan Hrad ml., který ji zúročil v jezdectví. Také jeho příběh, jenž zprostředkovává i příběh jeho maminky, uchovává sbírka Paměti národa.

 

[1] Legendární GMC CCKW, plně-pohonný nákladní automobil s nosností 2,5 tuny v terénu s jednoduchou a robustní konstrukcí.

[2] „Název ‚Hydrák‘ vznikl na základě toho, že chemička v Záluží byla známa jako Hydrierwerke Brüx neboli Hydrogenační závod Most. Posléze se jí ale začalo říkat také Staliňák, protože po válce byla nejprve přejmenována na Československou továrnu na motorová paliva a následně dne 7. 3. 1946 na Stalinovy závody, n. p. Další změna názvu je pak z 24. 2. 1962, kdy se ze Staliňáku stávají Chemické závody Československo-sovětského přátelství a od zpracování hnědého uhlí se přechází ke zpracování ropy.“ (https://www.petrol.cz/aktuality/pohnute-osudy-jedne-chemicky-6183)

[3] „Obec byla zlikvidována v letech 1976 až 1979 kvůli postupu těžby k. p. Doly Ležáky.“ (http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1437421)