PhDr. Vladimíra Hradecká

* 1949

  • „Přišel Bašta, přijel z Plzně, chtěl být u toho. My jsme se zrovna oblékali, že se půjdeme podívat. V Bartolomějské byla zaparkovaná vodní děla a takovéhle věci, tak jsme si to šli prohlédnout. Teď se tam srocovali lidi, na Národní třídě už byli lidi. Věděli jsme, kde se to stalo a tak. Spontánně se začal tvořit průvod a šel Národní třídou nahoru na Václavák. V čele byli mladí lidé. Z chodníku opatrně pokukovali starší a nikdo nevěděl. My jsme se z Bartolomějské… z Perštýna připojili a šli jsme v průvodu vzadu. Povídali jsme si, vzadu, říkali jsme: ‚Tohle je konec. Tohle už neustojej.‘ Ale ještě jsme si říkali: ‚Snad se nic nestane. Snad sem zase znovu nevlítnou.‘ I toho jsme se báli. Doufali jsme, že za Gorbačova se to nestane, že už to za téhle situace není možné. Došli jsme do tří čtvrtin Václaváku a dál to nešlo, bylo tam muzeum a socha svatého Václava. Průvod asi nevěděl, co dělat, tak se otočil a šel zpátky a my jsme se dostali úplně dopředu, skoro do první řady. To byl pro mě šíleně silný zážitek, protože jsem si uvědomila, že to zase vzniklo díky studentům a za náma je masa mladých lidí. Tihle kluci, kteří byli zavření jako studentští vůdcové, po dvaceti letech jsou zase v první řadě a ti za námi je vůbec neznají. Vůbec nevědí, kdo to je, kdo to tady za starší pány střední generace jde, v té první řadě. Byl to strašně silný zážitek. Říkala jsem to Honzovi a on mi řekl: ‚To bylo kouzlo nechtěného.‘ Řekla jsem mu: ‚Hochu, třebas to tak neviděl, ale já jsem si to strašně uvědomila.‘ Jak jsou ty dějiny zvláštní, mrchy jedny. Můj muž jednou pronesl: ‚Dostat se do dějin, to nebyl problém, to byla skoro až blbost. Ale jak z nich ven?‘ Ten pocit já nezapomenu. Byla jsem z toho dojatá, úplně jsem se klepala, byla jsem šíleně pyšná, a jak jsem tam šla, tak jsem si říkala, že už jinam nepůjdu, už si nebudu ani dávat žádnýho majzla! Ono pak už ani nebylo potřeba, ale to jsme v tý chvíli nevěděli. Ty vodní děla tam byly, ale oni si netroufli. Já nevim, proč si vlastně netroufli.“

  • „Ivan Dejmal se kdysi vyjádřil: ‚Jan Frolík byl mistr konspirace.‘ Takže my jsme se prostě zakonspirovali. A mně se to docela líbilo. Řekl mi: ‚Z tohohle musíš ven, já tě znám a nedovolím ti, aby ses pro mě obětovala.‘ On byl fakt frajer. Řekla jsem: ‚Takhle už to dál nejde.‘ ‚Ne, musíme se z toho nějak dostat.‘ A tehdy mi navrhl, a taky jsme to udělali, že jsme se takzvaně potopili. Já jsem jim (StB – pozn. ed.) řekla, že jsem si to rozmyslela, že moje práce mi stojí nade všechno a že ty kontakty ruším. Že to byl stejně spíš přátelský vztah. A stýkali jsme se tak, aby na to nepřišli. Přestali jsme se stýkat mezi ostatními lidmi, protože jsme nevěděli, kdo to prásk. Stýkali jsme se tak, že jsme se někde sešli, pokaždý v nějaké jiné hospodě, řekli jsme si, kde se sejdeme příště, a když se něco měnilo, tak jsme měli několik lidí, kteří to věděli a telefonovali nám jménem našich koček. Tehdy jsme měli kočky Matýska a Matyldu. Kamarádka třeba volala: ‚Prosim tě, potkala jsem Matěje s Matyldou a říkali, že to neplatí, že ten sraz bude…‘ A řekla mi to nové. Vždycky jsme šli každý zvlášť. Takhle jsme strávili dva roky.“

  • „Když můj muž budoval Archiv ministerstva vnitra, dnešní gros Archivu bezpečnostních složek, tak ho vezl nějaký řidič a ten mu řekl: ‚Víte, pane řediteli, já se vám musím omluvit. Já vás už znám, ale já jsem tehdy nevěděl, o co jde. Já byl prostě řidič.‘ Honza řekl: ‚Já vím, já vám vůbec nic nevyčítám, taková doba byla. Vy jste byl někde, já jsem byl někde. Tak to prostě bylo.‘ Řekl: ‚Já jsem na vás tehdy dostal sledovačku, takže jsme vás s vaší přítelkyní sledovali…‘ Prostě toho mého tráboše, jehož číslo věděli, sledovali až do motorestu nad křižovatkou na Kařízek. My jsme se tam stavili na oběd a šli jsme pak ven kolem výčepního pultu, kde měli chladicí box, ve kterém měli borůvkové koláče nebo knedlíky. Něco borůvkového. Řekla jsem: ‚Ježiš, já bych si ještě dala kafe a ten borůvkovej koláč.‘ Tak jsme si sedli k jinýmu stolu a tohle jsme si objednali. To je moje verze, víc nevím. A jim se stalo, že jak šli před náma, když viděli, jak se zvedáme, počkali v té neoznačené volze na parkovišti a chytli se nějakého trabanta a jeli za ním až do Holoubkova nebo kam, kde se natolik přiblížili, aby zjistili, že je to jiná espézetka a že to nejsme my. Jenže já jsem mezitím slupla ten koláč a na křižovatce jsme zahnuli hned na Hořovice, to se jen sjelo z kopce. Takže když se vrátili, tak my už jsme byli pryč. Prej se mu několik let posmívali, že ztratil trabanta ve volze. Měl z toho nepříjemnost. Pak se Frolíkovi omlouval, že vůbec nevěděl proč, že si mohl myslet, že jsme nějací zloději nebo cokoli. To jim neřekli. Prej. Nevim. Prej. Možná že jezdil pro Státní bezpečnost, ale já myslím, že ne. To by neprošel prověrkama. A to je rozkošná historka. To jsem tehdy samozřejmě nevěděla, ale zpětně z ní mám takovou radost!“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, domácnost pamětnice, 25.11.2016

    (audio)
    délka: 05:20:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem si našla mužského, který mě dostal do větších problémů, než do kterých bych se dostala sama

Portrétní fotografie pamětnice; Praha; cca 1980
Portrétní fotografie pamětnice; Praha; cca 1980
zdroj: archiv pamětnice

Vladimíra Hradecká, dívčím jménem Hrubešová, se narodila 1. dubna 1949 v Ústí nad Labem Vladimírovi a Dagmaře Hrubešovým. Vystudovala archivnictví a pomocné vědy historické na FF UK v Praze, ale protože její první manžel (jehož jméno dodnes nosí) měl kádrový škraloup, nemohla vykonávat práci v oboru. Po rozvodu získala práci v SOA v Praze. Následně se stala partnerkou Jana Frolíka a pohybovala se v šedé zóně okolo disentu, což zapříčinilo její sledování StB a řadu výslechů. Po sametové revoluci zastávala vedoucí funkci ve Státním oblastním archivu v Praze, byla členkou zastupitelstva České archivní společnosti, stála u zrodu Asociace archivních společností při Mezinárodní archivní radě a věnovala se přednáškové a osvětové činnosti v oboru archivnictví. Roku 1999 s Janem Frolíkem uzavřeli manželství. Roku 2016 ovdověla.