Josef Hroch

„Jeden gestapák takhle mě vedl za rukáv a postavil mě v místnosti k zamléčenýmu oknu neprůhlednýmu ven. Tak já jsem všechno viděl, co se děje za mnou, jako v zrcadle. ,Tady v pozoru stát, a jak se pohneš, tak dostaneš nářez.‘ Toho Mináře a Drozda postavili někde dál. A teď vedou zas někoho a ten jeden, co tam stál, ten se ohlíd’. Ale to neměl dělat. Ten gestapák přiskočil k němu, nakopal mu, chytl ho za vlasy a mlátil s ním o zeď, až mu krev z nosu stříkala. Tak jsme tam stáli hodně dlouho.“

„Tak tady do Hoštejna pod Drozdovskou pilu těma lesama jsem je vedl. Tam Němci před pár dněma vyházeli sklady. Měli tam srovnaný podél silnice a v lese sklady až na Drozdovskou pilu. Střelivo, náboje, granáty, dynamit. No hrozné munice tam bylo. No a když ustupovali, tak to všechno vyházeli. To se tady třásla chalupa. To jste viděli tady od nás, jak se kotrnijou stromy až u oblak. A můj děda sekal otýpky u špalku a říkal: ,Proboha! Jestlipak bude konec světa. Vždyť se třepe celá zem!‘ Celý vagony dynamitu. A silnice tam byla místama pryč. Ta byla odmetená na louce. Most vyhozený a dál silnice, co byla na té levé straně když se jede k Hoštejnu, tak to byly takový výměty. Malý údolí udělaly ty exploze. To je znát dodnes.“

„Byla to cela pro jednoho a už nás tam bylo plno. Už jsme se nemohli pomalu ani hýbat. Mě nechali ležet na té jedné pryčně. Já jsem ležel na bokách. Na každým chvíli. A to už jsem měl ty ruce tak unavený, že když mně to rozdělali na jídlo, tak jsem tu lžíci nemohl ani udržet. Tak deset minut na jídlo to rozdělali. Pořád jsem je měl. I přes noc. A ne v řetízkách. V těch nyklovejch. Takhle ruky u sebe, tak blízko, vzadu. Takhle jsem měl oteklý ruce. Tady zahnisaný. To se chodilo po cele, zaháčilo se o zeď, železo udělalo škrt a už to bylo utažený a povolit to nešlo. Nebo v noci se na to lehlo – hrozný. Hrozný!“

„Toho Jarmaru pak přinesli v bezvědomí. Hodili ho na podlahu, zamkli a šli pryč. Měl takový vojenský šaty bez výložek. Vycházkový. A tu zadnici, tu měl rozmydlenou s těma kalhotama. Kůže jedna krev. Až v jednom místě mu bylo vidět bílou kost. Ten Trval z Mohelnice měl nedávno návštěvu. Manželka mu přinesla čistý prádlo, ručník a drobet nějakýho jídla. Tak mu tu ránu tím čistým ručníkem a kapesníkama vyčistil. Ten se pak konečně probral a povídá: ,Ten, co byl pro mě, mně seděl na nohách. Položili mě na lavici, spoutali mně ruce pod lavici a ten, co byl pro mě, mně sedal na nohy a jeden mě mlátil. Proto jsem tak rozbitej. Až jsem potom jim konečně musel říct, že jsme s odbojem směřovali na západ, že jsme s východem nebyli.‘ Tak nějak to řekl. Tak se z toho dostal. Zahojilo se mu to.“