Milena Hrozná, roz. Machníková

„To měl člověk takovej boj o život, že nějak tak koukal jak proklouznout.“ (tazatel) Že to bylo jako zachránit si holou kůži. A to člověk přemýšlí asi úplně jinak… „Ne, jako že já abych se nažrala a druhej ať umře, to ne, ale zaměstnávalo to člověka absolutně! Já jsem například byla s třema západníma cizíma jazykama, oni tvořili tady nějaký ty výsadní společnosti, takovej ten mezinárodní obchod a neměli vůbec do toho lidi. A když jsem někam přišla s třema západníma jazykama, tak by mně bývali utrhli ruce, ale pak jsem okamžitě už měla doma dopis, že mají plnej stav. Takže já jsem se nakonec s velkou protekcí ocitla ve stavebnictví v kanceláři a tam jsem zase nějakou chvíli ťukala do stroje. Potom mi řekl nějakej šéf, moc milej teda, v Žitný ulici – bývala tam Barva, potom Stavby silnic a železnic, tak řekl: ‚Holka, já tě tady neudržím, nezlob se, já tě mám moc rád, ale já si s tebou nebudu kazit kádrovej profil. Já tě dám támhle pod Stalina, máš blízko domů a tam si holt budeš chvíli házet písek a ono se tam pro tebe něco najde.‘ Takový existenční… Já jsem teda ten písek moc dlouho neházela. Ti, co házeli písek, měli většinou diplom, to tam teda byla společnost dobrá. Dostala jsem se do kanceláře a byla jsem pak v rozhlasu (podnikovém).“

„Otec říkal, že tyhlety pověsti, jako třeba že jsem vyvezla miliony do Švýcar nebo že maminka je sestra Konráda Henleina, to byly takovýhle… Otec říkal, že to šířej Němci, že tak lidi rozeštvávají. Jistě, asi jo, protože tohle by asi nikdo jinej nevymyslel. Ale měli teda úspěch.“ (tazatel) To byly takové záměrné dezinformace, které se vždycky chytnou.

„Tak jsem jela domů, mně tady byla strašná zima, ty válečný zimy byly strašně studený. Tak jsem jela domů, kde bylo ústřední topení a koupelna. Chodila jsem někam do šití, ale neměla jsem pracovní knížku. To se rozdávaly nějaký ty Arbeitsbuchy, a já jsem ji neměla a potom i ta další skupina lidí, to bylo tak čtyři nebo pět slečen z klatovských rodin, a jak jsem chodila do šití, tak taky nějaký ty švadleny, který šily na černo, to byli taky slušný lidi, ale většinou se to týkalo prostitutek. A dostaly jsme to předvolání někam ke Drážďanům do fabriky. A teď jsme měly jet s těma prostitutkama, my takový z těch nóbl rodin. Takže překotně se některý vdávaly, asi tři se vdaly urychleně, takže se jich to netýkalo. A mě z toho vysekal nějakej doktor s fingovanou nemocí – zánět trojklanýho nervu, ten prý se nedá dokázat, přišla na mě potom gestapácká revize.“

„A teďka říkal šoférovi, to mi potom řekl ten šofér: ‚Co já mám udělat?‘ Ono se tehdá říkalo milostivá paní: ‚Milostivá paní mě pozvala na tu chatu a já mám zápas!‘ A šofér mu řekl: ‚Ale tak pane generále, tak se omluvte…‘ A on řekl: ‚To nemůžu udělat, když mě pozvala na tu chatu…‘ No, chata mu byla šumafuk, když mu utekl v Praze nějakej fotbal! Takže o Vobrátílkovi vím, že byl dobrej přítel a že byl zuřivej fotbalista…“