Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Hrudníková (* 1943)

• narozena 21. září 1943 v Senici na Hané

• rodiče Josef a Marie Tobiášovi pocházeli ze zemědělských rodinných

• strýc Josef Heřman Tyl, premonstrátský duchovní, byl pronásledován a vězněn nacistickým i komunistickým režimem, stal se opatem kláštera v Teplé

• rodina přišla v rámci kolektivizace o majetek, roku 1957 vstoupili do JZD

• vystudovala jedenáctiletou školu v Litovli, poté dvouletou ekonomickou nástavbu v Mohelnici

• roku 1966 sňatek s Vojtěchem Hrudníkem, vychovali tři dcery

• celý život pracovala jako účetní

• roku 1973 se s rodinou přestěhovali do Olomouce

• v roce 2020 žila ve Velkém Týnci

Marie Hrudníková, za svobodna Tobiášová, se narodila 21. září 1943 v Senici do zemědělské rodiny. Kromě toho, že její rodiče vlastnili osmnáct hektarů polí, tak byli i praktikující věřící a maminčin bratr byl řeholníkem.

Strýc Heřman Josef Tyl

Mariin strýc Heřman Josef Tyl byl vysvěcen v roce 1941 a hned o rok později byl s dalšími premonstrátskými řeholníky internován v Osvětimi a Buchenwaldu. Domů se vrátil až dva měsíce po skončení války. „Při osvobození Buchenwaldu byl všem vězňům naočkován tyfus, pak byli odvezeni k léčení do Francie. Jeho rodiče neměli potuchy, jestli vůbec žije.“ Po návratu byl poslán do pohraničí, kde se měl podílet na záchraně kláštera v Teplé, jehož se stal představeným a opatem. Po nějaké době byl jmenován představeným kláštera a v roce 1950 byl opět zatčen.

Za údajnou velezradu mu byl navržen trest smrti, který byl zmírněn na dvanáct let. Propuštěn byl po devíti letech na amnestii a dalších pět let pracoval jako skladník v jednotném zemědělském družstvu (JZD). V roce 1964 dostal státní souhlas k vykonávání kněžské služby, ale o deset let později mu byl souhlas opět odňat. Až do sametové revoluce byl pod trvalým dohledem Státní bezpečnosti (StB), zemřel v roce 1992.

Kolektivizace, povinné dodávky a domovní prohlídka

Nástup komunistického režimu se samozřejmě dotkl i rodiny Tobiášové. „Nepříteli na vesnici se stali ti střední a větší zemědělci, v tu dobu nazývání kulaci nebo vesničtí boháči. Do této kategorie spadala naše rodina,“ říká. Marie si pamatuje, že v roce 1953  rodičům sebrali traktor a pluh a museli odevzdávat o třicet procent vyšší dodávky. Pokud by dodávky nesplnili, hrozila jim vazba. Proto se celá rodina snažila, aby se tak nestalo. „My jsme třeba dodávky mlíka plnili tak, že jsme ho vykupovali za tehdy sedm korun asi od záhumenkářů. To byli ti drobní, co mohli mít doma jednu krávu. Takže my jsme skupovali to mlíko, abysme dodávku splnili, aby tatínka nezavřeli. A následně jsme ho dávali na předepsanou dodávku za třetinovou cenu. Takže takoví jsme byli vesničtí boháči,“ vzpomíná. Přes veškerou snahu tatínek několikrát skončil ve vazbě, ale vždycky to dobře dopadlo, tatínek se vrátil domů a rodinu nevystěhovali. Jaké to je být kulakovou dcerou, zažívala malá Marie i ve škole. „Já si pamatuju z dětství, že když venku padal sníh, tak na mě děcka ve škole pokřikovala, že padají kulaci. Takže to na mě psychicky nepůsobilo moc dobře.“

V roce 1953 u Tobiášů probíhala také domovní prohlídka v souvislosti se zatčeným strýčkem. „Podstatou bylo, že se hledalo premonstrátské zlato, to se nenašlo, nebylo.“ Prohlídka trvala víc než půl dne, probíhala na celém hospodářství a provádělo ji asi pět lidí. Paradoxní na tom bylo, že to byli všichni lidé ze vsi a maminka si řekla, že je slušné je pohostit. „Smažila jim koblihy, potřebovala k tomu sádlo, to jsme měli na komoře. V doprovodu jednoho příslušníka SNB [Sboru národní bezpečnosti] mi bylo dovoleno, abych jí donesla sádlo na ty koblihy,“ vypráví.

Po několika hodinách prohlídky se zdálo, že přece jen něco našli. „Najednou přišel ten jeden příslušník SNB s velkým svazkem klíčů. A teď chodil […] s tím svazkem klíčů a střídavě tím cinkal u ucha mamince a tatínkovi a pořád chodil, odkud ty klíče jsou. My netušili, nevěděli, co jsou to za klíče. Když to trvalo delší dobu, tak se bratr pětiletý rozplakal, že je dostal od sousedky, které říkal tetička Coufalová, taková stará paní, na hraní. Takže tak dopadla aféra s klíčema.“

Rodině bylo nakonec zabaveno piano, koberec, asi deset metrů látky, kterou koupili na řeholní oděv strýčkovi a část nefunkční promítačky. „Přelepili to lepící páskou, na tom byly razítka, že to je zabaveno. A dlouho to neodváželi, my si to odlepili, brnkali si na piano, pak to zase zalepili,“ popisuj.

Návštěvy strýčka ve vězení

Strýček strávil celá 50. léta 20. století ve vězení a jen výjimečně mu mohli poslat balík. Vždy pečlivě rozmýšleli, co mu v povolené váze pošlou, aby byl obsah energeticky co nejvyváženější. Posílali tak třeba sádlo, uzené maso nebo čokoládu.

Marie si také pamatuje, že jednou za rok dva jim byla povolená návštěva. Maminka ji do Leopoldova vzala dvakrát s sebou, aby ji strýček vůbec viděl. Návštěva byla povolená je na pár minut, nehledě na to, kolik hodin na cestě strávili. Během návštěvy seděli vždy odděleni několika mřížemi a pečlivě střeženi bachaři.

„Byli jsme poučeni, o čem nesmíme mluvit – o státě, na nic si stěžovat, neptat se na nic v souvislosti s vězením, nesmíme se zeptat na nic, co ten vězeň dělá. Takže jsme se bavili o počasí. […] Nemohli jsme si podat ruce, dát si pusu. Přes tohle všechno, on byl naprosto vyrovnanej, radostnej člověk vždycky s úsměvem, rozzářený oči plný radosti, že nás vidí.“

Škola

V roce 1957 nakonec Mariini rodiče do družstva vstoupili s tím, že samozřejmě museli odevzdat veškerý mrtvý i živý inventář. Marie v tu dobu vycházela školu a automaticky se počítalo s tím, že bude v družstvu pracovat.

Nicméně studium nevzdala a přihlásila se na zemědělskou školu v Olomouci a jedenáctiletku v Litovli. „Rodiče sehnali potvrzení, že nemůžu dělat v prašném prostředí, obětovali bratra a sestru, že nastoupí do toho družstva, a na tu jedenáctiletku jsem nastoupila.“ Její sourozenci pak nastoupili na zemědělské odborné učiliště.

Po vychození jedenáctiletky nepřicházela, opět kvůli původu, vysoká škola v úvahu, tak se přihlásila na zemědělskou nástavbu. Na to jí opět nechtěli dát povolení s tím, že musí nastoupit do JZD. Měla ale štěstí v neštěstí, protože 1. září 1960 se spustila rajonizace okresů. „Zanikl okres Litovel a všechno se stěhovalo na okres Olomouc. To bylo k 1. září. Když byl okres Litovel zlikvidován a na Olomouci na okrese ještě jméno Tobiáš nebylo známo, tak mu [tatínkovi] to tam nějaký úředník orazítkoval a já jsem 15. září na tu ekonomku do Mohelnice nastoupila.“ Sestra pak už ale opravdu nastoupila do družstva a školu si dodělala dálkově. Bratr vychodil zemědělskou technickou školu v Krnově.

Zaměstnání a rodina

Po dokončení školy začala Marie pracovat v družstvu jako účetní. „V roce 1966 jsem se provdala. Vzala jsem si manžela, který pochází ze zemědělské rodiny, taky musel nastoupit hned po ukončení školy do družstva,“ říká. Manželův tatínek veřejně vystoupil proti zakládání družstev, takže ani on nebyl z „kádrově čisté“ rodiny, a tak jejich děti měly „vadný“ původ. Sedm let po svatbě se s manželem a už dvěma dcerami přestěhovala do bytu do Olomouce. Potom Marie krátce pracovala na okresní finanční správě, než se jim narodila třetí dcera.

 „Když přišla revoluce, tak se začala družstva rozpadat a hned stejní lidé, kteří mě kádrovali, mě přemlouvali, abych šla dělat ekonoma do rozpadlých družstev. Řešila jsem restituce, to rozhádalo hrozně moc rodin.“

Problémy se školami do roku 1989 zažívaly i jejich dvě dcery – kvůli původu rodičů i tomu, že chodili na náboženství. Nejstarší dcera, protože měla samé jedničky, tak se podle předpisu dostala na gymnázium. Mladší šla na učební obor ekonom obchodního provozu. Vysoké školy v Čechách ale nepřicházely v úvahu, nicméně na Slovensku byla situace uvolněnější, tak se obě přihlásily na studia tam. A obě se také dostaly. Nejmladší dcera se rozhodovala o dalším pokračování studia až po revoluci. „Předsevzali jsme si vzhledem k tomu, že nám to nebylo umožněno, že když ty naše děti na to budou mít, tak jim to vysokoškolské vzdělání umožníme.“

„Na závěr bych chtěla říct, že ve mně nezůstala žádná zatrpklost, žádná nenávist a nezůstala ani ve strýčkovi. Vždycky po jeho vzoru říkám, že vždycky první obětí nějaké nenávisti a odplaty je vaše duše. Spravedlnost ano, ale nenávist ne.“