Marie Hučíková

„Když jsem přišla domů, my jsme měli na baráku psa Alíka. On na mě lítostivě koukal. Ten pes mě okamžitě poznal. Na vesnici se nikdy nezamykala vrata. Teď ale byla vrátka zamčená. Otec mi později vysvětlil, že to bylo kvůli partyzánům, kteří všude vlezli. Volala jsem a před barákem se objevil otec a ptal se, kdo je tam. Jenom jsem řekla, že jsem to já, Máňa. Já jsem potom tři dny spala.“

„Přivezli nás tam z Plzně-hlavního nádraží. Vyjeli jsme o půlnoci a přijeli jsme do východního Německa, do městečka Lengenfeld, kde byla továrna. Textilka byla ale zavřená a předělaná na muniční továrnu. Tam jsme přijeli ráno, svítilo slunce, bylo to 14. února 1944. Sněhu bylo po kolena, než jsme došli do toho lágru, tak jsme měli úplně promáčené boty. Dovedli nás pěšky do lágru a my jsme udiveně koukali, co to tam pobíhá za chlapy v podivných mundúrech po dvoře? Byli to zajatci, kteří nám topili v našich ubikacích, kde jsme spali. První den nás nechali odpočinout a seznámili nás se vším a druhý den jsme nastoupili do továrny. Bylo mi devatenáct a půl, a musela jsem pracovat dvanáct hodin denně. Ranní směna byla od šesti hodin ráno do šesti hodin večer. Noční směna pak od šesti hodin večer do šesti hodin do rána. Křiku tam bylo plno, gestapáci kontrolovali, kdo pracuje, a kdo ne. Báli jsme se, tak když jsme je zahlédli, tak jsme rychle pracovali. Při nočních směnách jsme se omývali studenou vodou, protože jsme to nemohli vydržet. Dlouhé směny trvaly až do konce října 1944. Pouze v neděli jsme měli volno a velké štěstí. V Lengenfeldu bylo koupaliště. Tam jsem se chodili vycachtat.“

„V té továrně nám, pokud jsme tam pracovali, dávali jídlo. Říkalo se tomu eintopf, tzn. z jednoho hrnce. Byla v tom zelenina a jenom dva nebo tři kousíčky masa. Bylo to v malé misce a to bylo k obědu a večeři. Ráno a večer jsme dostali černou kávu z cikorky a krajíc chleba namazaný marmeládou z řepy. Takhle my jsme tam jedli a žili. Občas jsme dostali potravinové lístky, abychom si mohli něco koupit v obchodech. Ale ono to nešlo. Ty obchody všude byly zavřený, protože ti obchodníci neměli co do výlohy dávat, to byla taková bída, že si to nedovedete představit.“

„Když jsem přijela do Přeštic a vyhrabala se z Přeštic ven z města s kufrem na zádech, tak jsem z dálky viděla, že jedou proti mně nějaká auta. Dostala jsem najednou velký strach, protože jsem viděla, že v těch autech jedou vojáci. Duchapřítomně jsem seskočila do strouhy. Tam jsem čekala, než ta kolona odjela. Byli to němečtí vojáci, kteří nebojovali a koukali, aby se nedostali Rusům do drápů, aby je nepobili, tak se snažili utéct.“