Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hudousek (* 1926  †︎ 2019)

• narozen 25. dubna 1926 v Koldíně

• otec Karel Hudousek starostou Koldína 1923–1938

• zažil příjezd německých vojsk do Chocně

• za války pomohl ruskému partyzánovi

• onemocněl tuberkulózou a léčil se až do roku 1954

• po svatbě s manželkou Věrou se přestěhovali do Mělníka

• předseda volejbalového oddílu

• zásluha o založení domovů důchodců v Mělníku, Kralupech a Neratovicích

• zemřel 26. října 2019

Jan Hudousek se narodil 25. dubna 1926 v obci Koldín ve východních Čechách. Tatínek Karel, vyučený zedník, si ve vsi zrenovoval starší stavení. Maminka Anna, rozená Ondráčková, se starala o domácnost a dva Janovy mladší bratry, Karla a Františka. Pamětník měl ještě starší sestru Marii, která však v osmi letech zemřela na zápal plic. Hudouskovi hospodařili na čtyřech hektarech půdy. Děti od mala pomáhaly, vázaly snopy, sekaly louky kosou, svážely seno a staraly se o tři krávy.

Hromada zbraní ve světnici

Jan začal navštěvovat měšťanku v obci Choceň vzdálené čtyři kilometry. Chodilo se buď pěšky, nebo se jezdilo autobusem, jízdenka byla tehdy záležitostí několika haléřů. V roce 1938, při záboru Sudet, pamětník o polední přestávce viděl, jak na radnici do Chocně přijela německá armáda. „Táta působil v letech 1923–1938 jako starosta obce Koldín. Němci za ním hned jeli, měl za úkol shromáždit všechny zbraně od obyvatel obce. Měli jsme je do druhého dne doma ve světnici, když jsem pak přišel ze školy, už tam nebyly.“

Tatínek strávil celou první válku na frontě, hodně kouřil a to se podepsalo na jeho zdravotním stavu. Zemřel v roce 1939, bylo mu pouhých 48 let. Při odevzdávání zbraní svůj revolver Němcům nedal, místo toho ho schoval na půdě na trámu. Po jeho smrti ho Jan s bratrem ukryli do plechové krabice a zakopali na poli, kde ho po válce objevili v neporušeném stavu.

Na hospodářství zůstal pamětník sám s maminkou a dědečkem, bratři byli ještě malí, ale i tak pomáhali, kde mohli. Němcům povinně odváděli část výnosů z hospodářství. Jednoho dne se ve vsi ocitl ruský partyzán, prchal před Němci. „Zavedl jsem ho na půdu, dal mu najíst a nechal ho tam přes noc. Když jsem mu nesl ráno snídani, už tam nebyl.“ Na otázku, zda se nebál postihu, odpovídá jasně: „Nebál, partyzána nikdo neviděl. Kromě toho jsme byli malá vesnice, Němci se ukázali, jen když tam měli nějaký úkol.“

Konec války, začátek nemoci

O sedm let dříve viděl Jan příjezd Němců, v roce 1945 dorazili do Koldína na náves Rusové. „Měli jsme tam svoji kapli a právě se konala odpolední májová pobožnost. Najednou se ozvala detonace, vyběhl jsem směrem domů a viděl několik sousedů, jak jdou nahoru podél silnice. Pak jsem spatřil jet dvě ruské kaťuše. Vojáci zastavili na návsi u kapličky, kaťuše namířili na západ. Druhý den pokračovali v cestě.“ Směrem na západ se přesouvali i němečtí vojáci. „Po silnici na obzoru jelo auto za autem, Němci prchali do amerického zajetí.“

Tatínek zemřel na rakovinu plic, sestra Maruška na zápal plic, Jan ještě v průběhu války onemocněl tuberkulózou. „Nejedli jsme kvalitně, na Vánoce jsme třeba nikdy neměli kapra. Koupil jsem jen trochu rybího salátu, o ten jsme se všichni podělili.“ Jan měl nejprve stín na pravé plíci, léčil se v Chocni a v nemocnici ve Vysokém Mýtě mu založili pneumotorax. Když se tuberkulóza vyléčila na jedné plíci, objevila se na druhé. To už pamětník putoval do sanatoria na Pleši, kde strávil s přestávkami čtyři roky.

Vrátil jsem se bez žeber, ale se ženou

Nemoc připravila Jana Hudouska o část levé plíce a pět žeber, ale zato v sanatoriu poznal svou ženu Věru Tovarovou. „Už jsem na Pleši byl, když přišla na léčení. Znal jsem dívky v jejím pokoji, při promítání filmu v patře jsem jim všem držel místo. Nakonec jsme spolu začali chodit a v roce 1954 byla svatba.“ Jan se přestěhoval za ženou do Mělníka a narodily se jim dvě dcery. Hospodářství Hudouskových v Koldíně zabralo JZD, zpět ho nedostali. „Ani jsme o něj nežádali, neměl už by tam kdo jít. Já byl v Mělníku, jeden bratr v Chocni a ten druhý se přestěhoval do pohraničí do Lobendavy na hospodářství po vysídlených Němcích.“

Pamětník pracoval na sociálním a zdravotním odboru okresního národního výboru, měl na starost umisťování studentů po absolvování základní školy buď do učení, nebo do zaměstnání. S chlapci nebyl problém, v okrese se našlo dost průmyslových podniků. „S děvčaty to bylo horší, chtěly se vyučit kadeřnicemi nebo prodavačkami a těch míst bylo jen několik do roka. Často jsem je musel dávat i do vzdálenějších měst jako Varnsdorf nebo Semily.“

Jan Hudousek si při své práci uvědomil, že ve velkých městech okresu Mělník chybí domovy důchodců, věc v zahraničí běžná. „Mělník, Kralupy ani Neratovice tyhle zařízení neměly. Přitom je pro lidi v nich důležité, aby se na stáří nestěhovali někam jinam, aby mohli chodit do stejných krámů, na stejná místa, jako byli zvyklí.“ Zašel tedy za předsedou okresního národního výboru, který myšlenku stavby domovů důchodců podpořil. Usnesením 61 z roku 1984 byla městům uložena výstavba domovů, první v Mělníku se otevřel v roce 1993.

Bronzový řád města Mělníka

Když pamětníkova dcera hrála volejbal za Mělník, týmu se podařilo postoupit do vyšší soutěže. Jan se stal neplánovaně členem realizačního týmu, později ho ustanovili místopředsedou a následně předsedou klubu. Zasadil se o to, aby město poskytlo oddílu místo na další dvě hřiště. Trval na tom, že chce mít hráče již od mladších žáků, což vyžadovalo vyškolit 31 trenérů, aby mohl poskytnout každé kategorii dva až tři trenéry. Za svoji činnost v oddíle se pamětník v roce 2009 dočkal ocenění bronzovým Řádem města Mělníka.

Jan Hudousek žil v době natáčení rozhovoru (2016) v mělnickém Centru seniorů, které sám pomáhal založit. Zemřel 26. října roku 2019.