Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hudousek (* 1941)

• narodil se 28. března 1941 v Rychnově nad Kněžnou

• s rodiči se po válce přistěhoval do Rokytnice v Orlických horách

• vyučil se elektrikářem a vstoupil do komunistické strany

• během pražského jara se začal dozvídat o tom, co komunistická strana prováděla v padesátých letech

• po srpnové invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy chtěl ze strany vystoupit, ale vyloučili ho sami

• působil jako dobrovolný strážce v chráněné krajinné oblasti

• dokumentoval ničení přírody a nepořádek, který způsobovali sovětští vojáci, a snažil se proti tomu bojovat

• v době natáčení roce 2024 žil v rodinném domě v Rokytnici v Orlických horách

Vladimír Hudousek vstoupil do komunistické strany jako nezkušený mladík před rokem 1960. Díky uvolňování politické situace ve druhé polovině šedesátých let začal stranu zpochybňovat. Rozčarování u něj vyvrcholilo po srpnové okupaci republiky vojsky zemí Varšavské smlouvy. Z partaje chtěl vystoupit, ale během prověrek ho vyhodili. Přesvědčený ochránce přírody dokumentoval její ničení a neustále si marně stěžoval na devastaci krajiny sovětskými vojáky umístěnými v Rokytnici v Orlických horách.

Tatínkovi nosili za melouchy dobroty

Vladimír Hudousek se narodil 28. března 1941 v Rychnově nad Kněžnou. Spolu s rodiči a mladším bratrem žili do roku 1946 u prarodičů v Liticích. Během války velkou nouzi neměli. Tatínek Josef byl elektrikář, a tak od něj sousedi často potřebovali pomoc. Za to samozřejmě dostával různé odměny. „To jsme tak jednou v neděli leželi v posteli a baštili čokoládu a najednou auto plné Němců, tak jsme museli honem všechno rychle schovat. Nevěděli jsme, proč přijeli, co chtěli,“ vypráví pamětník o svých prvních vzpomínkách. Zároveň si z dětství vybavuje tanky sovětské armády, které na konci války projížděly po silnicích okolo Litic.

Po válce byla potřeba rychle obnovit pohraniční oblasti, a tak pamětníkův tatínek dostal umístěnku nejprve do Teplic nad Metují, kde byla velká elektrická rozvodna, a hned poté do Rokytnice v Orlických horách, odkud byla bezprostředně po válce odsunuta drtivá většina německého obyvatelstva.

Život na horách byl těžký obzvláště v zimě. V Rokytnici chodil Vladimír Hudousek také do školy. Po základní škole se šel stejně jako tatínek učit elektrikářem. V asi sto čtyřicet kilometrů vzdálených Semilech bydlel na internátě. V mládí se také hodně věnoval sportu, obzvláště běžeckému lyžování, pro které byly v Orlických horách dobré podmínky.

Kluci antikomunisti jim na vojně dávali zabrat

Před základní vojenskou službou vstoupil pamětník do komunistické strany. Hned po vyučení v roce 1960 ho odvedli na vojnu – nejprve do Hradce Králové, asi po půl roce do Prahy k spojařům. „A já, protože jsem byl ve straně, tak mě zařadili k vojenské televizi. Byl jsem tam jako řidič zdrojař. Kluci, co tam byli, byli televizní mechanici a musím říct, že to byla celkem pěkná vojna,“ vypráví pamětník.

„Byli jsme tam dva komunisti, takže jsme se mohli vzájemně podepřít, ale kluci nám dávali zabrat,“ vysvětluje pamětník. Jeho kolegové vojíni nemohli pochopit, proč do strany vstoupil. „Přišel jsem z úplně jiného prostředí. Máti pracovala na národním výboru, její kolegyně byla kovaná komunistka. Ta mě pořád hecovala a já blbec jsem se dal,“ vysvětluje. Ve straně byli také oba pamětníkovi rodiče.

Když několik let po vojně navštívil v jižních Čechách svého kamaráda z vojny, který s ním o členství ve straně nejvíce polemizoval a byl nejvíce proti komunistům, s překvapením zjistil, že už i on vstoupil do strany. „Kluci byli většinou z Prahy a měli víc informací, co se děje. To já jsem zjistil až v letech 1967 a 1968, když se to všechno uvolnilo,“ vysvětluje pamětník.

Rozčarování z komunistického režimu přišlo už před srpnem 1968

Po vojně se Vladimír Hudousek vrátil do Rokytnice, oženil se a v roce 1966 se mu narodil první syn Vladimír. S manželkou žili nejprve u rodičů, v roce 1968 dostali přidělenou část dvojdomku, který byl původně určený armádním oficírům. V sedmdesátých letech pak svépomocí vystavěli rodinný dům.

Ve druhé polovině šedesátých let zavál i do Rokytnice čerstvý vítr. Pamětník odebíral magazín Reportér, který začal vycházet v roce 1966, a kde se, jak říká, dozvěděl spoustu nových informací. „Psalo se tam ledacos, co se dřív nevědělo. Bylo toho strašně moc. Ať už to bylo o Slánském nebo o lidech, které zastřelili komunisti na hranici,“ udává příklady. „Tehdy jsem toho byl plný a říkal jsem si, jak je to možné. Jak se to mohlo stát? Nikdo nesměl nic říct a nikdo nic neřekl, protože se bál,“ popisuje své tehdejší rozčarování pamětník.

21. srpna 1968 se Vladimír Hudousek dozvěděl o probíhající invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy v rádiu. Staršímu synovi byly dva roky. „Šli jsme ven a tady najednou letělo letadlo, docela nizoučko s hvězdou na křídlech,“ vypráví.
Do Rokytnice nejprve dorazila polská armáda, Rusové přišli až později na podzim. „Člověk je takový hrdina! Obraceli jsme jim tabule a směrovky. Jeden jel a nevěděl kam, tak jsem mu ukazoval, ať jede do ha*zlu, a on mě chtěl přejet transportérem. Byl jsem rád, že jsem utekl. Pak jsem si říkal: ‚Už se na to vykašli – máš děti a blbneš,‘“ popisuje pamětník.

Do Rokytnice přijelo pár tanků a hodně transportérů. „Stály před Rychnovem v příkopě – jeden transportér za druhým, aby nepřekážely,“ popisuje pamětník. V Rokytnici měli kasárna s kapacitou pro zhruba devět set vojáků. V srpnu 1968 je obývalo zhruba osmdesát vojínů. Kasárna sice polští vojáci obklíčili, ale nakonec se přesunuli na pole k Suché. Jak pamětník uvádí, polští vojáci byli lidem v Rokytnici dokonce nápomocní. „Tady se stavěl krám a začali tam pracovat. Každý den přišlo několik vojáků a pomáhalo zedníkům betonovat a stavět. Zachovali se velice dobře,“ popisuje pamětník.

Kvůli vyhození ze strany upadl do depresí

„Když jsem nadával na Rusy, tak mi táta říkal, že vůbec nevím, jací byli Němci. Že Rusové jsou hodní lidi oproti Němcům. Jenže mu to dlouho nevydrželo. Když mu všechno snědli a ukradli, tak pak přišel na to, že Němci asi byli i lepší. Že se s nimi líp domluvil než s Rusem,“ vysvětluje pamětník postoj svého otce, také člena komunistické strany.

Rozhořčení, které v pamětníkovi narůstalo během uvolněné atmosféry pražského jara, vyvrcholilo srpnovou okupací republiky, příjezdem sovětských vojsk do Rokytnice a jejich chováním. Od té doby v pamětníkovi sílilo rozhodnutí, že ze strany vystoupí. Snažil se zjistit, proč by v partaji někdo chtěl setrvávat. „Ptal jsem se jich, proč jste ve straně. Co z toho máte?“ vzpomíná. Vedoucí místní prověrkové komise se svého postu vzdal a straníci se rozhodli, že novým vedoucím jmenují pamětníka „Když byly prověrky, měl jsem sedět u prověrkové komise, a tak jsem přišel na řadu nejdříve. Jenže bohužel mě neprověřili, kopli mě do zadku,“ vypráví pamětník. O svém vyloučení ze strany se dozvěděl náhodou cestou na dovolenou.

Při pohovoru u prověrkové komise totiž Vladimír Hudousek jasně vyjádřil svůj názor. Patřičnými slovy je odkázal do určitých míst. „Tak jsem je urazil, že jsem neměl šanci, aby se něco vylepšilo. A tím pádem i má žena stagnovala,“ říká. Pocit nespravedlnosti, že ho vyhodili, když chtěl odejít sám, vyústil až v depresivní stavy. „Pomohl mi jedině čas. Když si vzpomenu, byl tady takový tři metry vysoký les, tak když mi bylo hodně špatně, tak jsem zalezl do hustého mlází a tam jsem klidně usnul,“ vzpomíná pamětník. Vzhledem k tomu, že pracoval jako elektrikář u dráhy, tedy v podstatě na dělnické pozici, neměl vyhazov z partaje na jeho zaměstnání velký vliv. S problémy se potýkala jen manželka, která nemohla kvůli němu v práci povýšit.

Bylo jich tolik, že museli spát na směny

Na podzim 1968 vystřídala v Rokytnici polské vojenské jednotky sovětská armáda a začala devastace okolní krajiny, která skončila až jejich odjezdem v červnu 1991. Během těchto let zažili obyvatelé Rokytnice také mnoho událostí, nad kterými zůstával rozum stát. „Rusové sháněli na zimu zásoby: mrkev, cibuli, brambory. Dělali krechty, kam se ukládají brambory. Strhli drn hlíny, udělali mělké díry, tam dali slámu, brambory, slámu a zasypali to. A na jaře to bylo shnilé,“ vypráví pamětník.

Protože kapacita rokytnických kasáren byla zhruba osm set vojáků, způsobovalo ubytování asi tří tisíc sovětských vojínů různé problémy. „Neměli kde spát, kde vykonat velkou potřebu. Spali na směny. Ráno jel vlak v sedm hodin a kolem samý Rus, samá nahá ruská p*del. Byla kasárna a trať, a mezi tím, do toho pruhu všichni chodili. Pak se vyřítili ven z kasáren a hnali po ulici. Rozcvička! Po ulici! Jak jim to mohli dovolit?! Poráželi lidi, kteří šli do práce. A valila se sovětská armáda,“ popisuje pamětník. „Museli to být ale chudáci, nahnat tolik vojáků do takového malého prostoru,“ dodává.

Podobných zážitků má pamětník mnoho. Jeden konkrétní se dotýká i pamětníkovy rodiny. Na střelnici, která vznikla kousek za městem, byl vstup zakázán. Střely sice lítaly často až k městu, ale na to pamětníkův otec nedbal a chodil tam na houby. Problémy měli také s cibulí a česnekem, který jim sovětští vojáci neustále kradli ze záhonu.

Vedle cedule Chráněná krajinná oblast vytvořili nezákonnou skládku

Pamětníkův zájem o ochranu životního prostředí a přírodu lze nazvat jako celoživotní. V sedmdesátých letech působil jako dobrovolný ochránce krajiny. Procházel s kolegy Orlické hory, kontroloval dodržování pravidel, zákazů vjezdu a podobně. Po roztržce s novým nadřízeným ale organizaci opustil.

Proto se ho velmi dotýkalo, jakým způsobem se okupanti v krajině chovali. Veškeré přestupky a jejich chování se snažil dokumentovat a informoval o nich město a státní orgány. „O víkendech celé rodiny hnaly tudy do lesa, tam si rozdělaly oheň. Každou chvíli tady hořelo. A navíc tam všechen odpad nechali: sklenice, pytlíky od mléka, konzervy. Všechno tam zůstalo,“ popisuje pamětník.

Vladimír Hudousek lituje, že nemohl zdokumentovat úplně vše, protože se bál fotit. Vzhledem k tomu, že infrastruktura v Rokytnici nebyla připravena na dlouhodobé působení několika tisíc vojáků, nemohli se jednoduše vypořádat s odpadem. „Naráz vytvořili několik skládek. Navezli tam všechno: chcíplá prasata, autobus, všechno. Bylo jim to jedno. Zůstalo to tam a strašně to smrdělo,“ popisuje pamětník. „Vždycky měli ale problém jenom se mnou. Nikdo jiný se neozval.“ I když si pamětník neustále stěžoval, k žádné nápravě většinou nedošlo.

Chtěl napsat i Gorbačovovi

V roce 1989 se rozhodl napsat velvyslanci Sovětského svazu. „Stál jsem před rozhodnutím: mám napsat Gorbačovovi? Jenže jsem nevěděl, co je to zač. Co by udělal Brežněv, kdybych mu napsal takový dopis? Tak jsem radši zkusil toho velvyslance,“ vysvětluje pamětník. „Vůbec nic mi neodpověděli, třikrát to překládali. To mi vyprávěl kádrovák,“ popisuje. Až zpětně mu došlo, že na takovou opovážlivost mohl také pěkně doplatit.

Od jara 1989 pamětník s nadšením sledoval vývoj politické a společenské situace a čile šířil text petice Několik vět. Doma poslouchali obzvláště Hlas Ameriky a v listopadu 1989 se s manželkou účastnili i demonstrací na náměstí. „Psal jsem i Jiřímu Křižanovi. Naivně jsem mu psal, potom jsem se za to i trochu styděl. Nikdo nevěděl, co bude. Psal jsem mu, že kdyby se potřebovali někde schovat, tak ať přijdou. Nikdo mi na to neodpověděl, měl toho tenkrát moc,“ vzpomíná s úsměvem Vladimír Hudousek.

Po revoluci se zasazoval o to, aby sovětští vojáci před svým odchodem z kasáren dali do pořádku znečištěnou přírodu. „Uklidili to, ale co nebylo vidět, to tam dodnes leží,“ říká pamětník. Poslední sovětští vojáci odjeli z Rokytnice 22. června 1991. Ze svého zájmu o politiku a ochranu životního prostředí dosud neslevil. V roce 2024 žil se svou manželkou v rodinném domě v Rokytnici v Orlických horách.