Růženka Hušková

„A pak, když jsme přijeli do Daruvaru, už nás zase policie dočkala na nádraží. Dočkala a vedli nás na policejní stanici. Já nevím, tatínek nic neudělal, nevím, možná že utekl, když byla válka. To já nevím. Oni ho hledali u nás, když byla válka, ale já nepamatuju, že by něco udělal. A tam jsme na lavici přespali přes noc a ráno nás vedli tam, kde se zavírá, do zatvoru, do vězení. Přes cestu od toho kostela. Teďka, když jsem nedávno byla v Daruvaru, povídám, jo, tahle okna jsou mi poznati (známá). A to bylo baš tam, kde jsme byli zavření. Mě a maminku dali zvlášť a tatínek a bratr byli taky zvlášť, mužský byli zvlášť zavření. Tam jsme chodili, když jsme šli na procházku, tak jsme tak dokola chodili, a co jsme dostali jíst – nějakou zapraženku, bez vajec, nic tam. Maminka brečela. (A jak dlouho jste tam byli?) Nebyli jsme dlouho, byli jsme asi tři noci. (A co jste si mysleli, že s vámi udělají?) Nevím, když jsem já byla dítě, já jsem se nevyptávala. Já nevím, co mysleli...“

„Najednou si jen tatínek vzpomněl, před rokem už odjeli nějací Brestováci do Čech, a to bylo po té válce, já jsem nevěděla. To vypadá, že to bylo, jak jsou tady teď ty izbjeglice (uprchlíci), tak jsme my byli tak v Čechách. Oni nám slíbili, že tam dostaneme barák, tak jsme jeli. Bylo nás – plný vlak. V Končenicích bylo nádraží. Můj tatínek takovou velikou škatuli, kisnu (bednu) dřevěnou, peřiny, motyky, kosu, on si všechno napakoval, jen až tam přijdem, ať máme s čím dělat. On byl moc vrédný (pracovitý, poctivý). Tak jsme jeli tím vlakem, to byl vlak za lidi, ale vzadu byl teretni (nákladní). Tak jsme přijeli do Čech, tam nás dočkala jedna teta v Jevišovce, a to se dřív jmenovalo Frélichov. Ona už tam před rokem odjela a byla vdova, tak jsme šli k ní. Ona měla barák velikej. Chodili jsme tam i do kostela, já přijdu poprvé do kostela a oni zpívají chorvatskou písničku. A já ji umím tady odsaď, z Brestova. A začala jsem tam chodit i do školy. Měli jsme svjedožbu (vysvědčení), nebo jak se to řekne, odsaď. A takhle si to držíme a hoši okolo nás a smějou se nám. Já jsem měla samé pětky a ta kamarádka moje taky. A oni mysleli, že to jsou jedničky.“ (V Chorvatsku je opačné známkování.)