„Devatenáctého dubna ráno přišla spojka, že jde na Ploštinu veliká masa vojska. A zlínské, vizovické a slušovické gestapo. No a v noci se zabila kráva, tak chlapi začali honem uklízet po partyzánech. My jsme totiž nevěděli, že je to zrada, my jsme mysleli, že když nic nenajdou a když nenajdou partyzány, tak zas odejdou. Dřív to tak bylo, že přišli Němci a vyšetřovali, a když nic nenašli, tak odešli. Jenomže toto byla zrada a oni už šli najisto. A věděli perfektně, kdo přechovává partyzány. Tak jsme honem to maso dali do pytlů, jedni chlapi kopali jámu pro to, druzí na to vozili hnůj, aby nebylo poznat, že je to čerstvě nakopané. No a já jsem si vzpomněla, že na půdě je spousta košil a spodňáků napraných. Tak jsem honem letěla na půdu a házela to dolů jednomu partyzánovi.“
„Já jsem rok cítila shořeninu, spáleninu. Ale to už nebylo tím, to už bylo zafixované. Furt jsem to pečené lidské maso cítila. To bylo hrozné. Ještě vás bude jistě zajímat, co se stalo s těmi zrádci. Baťa, ten byl popravený a byla jsem u popravy, protože nás všechny z Ploštiny tam navezli. Dneska kdyby to přišlo, nebo kdybych bývala tenkrát starší, bych se na to nedala navézt. Ale tatínek šel, tak jsem šla s ním. A v životě, kdyby vlastního syna věšeli, tak bych už k popravě nešla. Věšeli dva v ten den a ten jeden, ten umdléval, jak už jich vedli na to pódium. Ale Baťa, ten šel hrdě. Ten Němec, to byl Sudeťák, a jeho matka byla při popravě, a ten měl poslední přání rozloučit se s matkou. Kdežto tento Baťa, ten měl poslední přání zapálit si cigaretu."
„Přišli k nám partyzáni. Byli to samí Rusové. Tatínek byl ruský zajatec, takže se s nimi domluvil. Přišlo jich v počtu sedm a dvě ženy. No a už potom jich tu bylo kolem třiceti a to se nedalo uživit z těch polí tady. Tak se chodilo z Rylisek do Vysokého Pole a z Ploštiny chodili do Drnovic - tam, kde jsme věděli, že dají a nezradí. A lidé dávali, protože už opravdu měli té války dost. Tak dávali maso, chleba, co se dalo. Mouku,cukr...“
„A brali lidi na poli, i ty, co nevěděli nic o partyzánech. A dovlekli je sem na Ploštinu a tady ten Machů určil, kteří pomáhali partyzánům, kteří je přechovávali. I na ty, co dovlekli z dědiny, tak ukazoval. Ti ani partyzána neviděli. A tady je kousek řetězu, originál, ve kterém bylo svázáno šest chlapů a zaživa upáleno. Byl mezi nima můj bratr. Tady se můžete podívat, jak ti upálení vypadali, to nebylo poznat, že jsou to lidé, to byly jenom škvarky. A druhá skupina, ti museli skákat otevřeným oknem do hořícího domu. První musel skočit ten Machů, otec osmi dětí."
„To bylo pátého dubna, kdy se Nikolaj zastřelil, kdy zahynul. A to už se vědělo, že bude konec války. A partyzáni se hrnuli ze všech stran. Sem přišli dva konfidenti gestapa, kteří se zbili mezi sebou, aby se dostali k partyzánům. Tak se zbili mezi sebou a přišli samá krev, samá podlitina. A partyzáni uvěřili, oni jim tvrdili, že unikají gestapu. A po dvou týdnech pobytu tady na Ploštině, když všechno zjistili, kolik je partyzánů, jaké mají zbraně, tak pak utekli. Vzali si stráž a utekli do Vizovic, tam bylo na zámku sídlo gestapa, a tam všechno vyklopili. to bylo sedmnáctého dubna."
„Ještě bych se zeptala takovou otázku mimo: Co pro Vás znamenal převrat v listopadu 1989?“ -- „Tak, je to dobré, my jsme byli také rádi. Ale nyní jsem zvědavá, která ta strana vyhraje...“ -- „A první odškodnění jste dostali po roce 89?“ -- „Ano.“ -- „A předtím nic?“ -- „Předtím jsme jenom zadarmo jezdili a telefon jsme neplatili. Jako hovory jsme platili, ale nájem jsme neplatili. To mně také tak mrzelo, že nás tak odbyli.“
Božena Húšťová, svědkyně nacistického řádění v několika pasekářských obcích v okolí Vizovic na sklonku druhé světové války, se narodila 1. dubna 1929 na samotě Ryliska, ležící v blízkosti osady Ploština. Lidé v těchto odlehlých osadách pomáhali partyzánům, kteří se v listopadu 1944 přesouvali ze Slovenska do hor na moravsko-slovenských hranicích. Ve Vizovických vrších a v Beskydech se na přelomu let 1944 a 1945 pohybovala 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky pod velením majora Dajana Bajanoviče Murzina. Obyvatelé odlehlých vsí zásobovali partyzány jídlem, poskytovali jim nocleh a mnozí z obyvatel se zapojili i do jejich protinacistické činnosti. Otec Boženy Húšťové, František Raška, patřil mezi nezištné podporovatele partyzánů, jeho chalupa se stala neoficiálním velitelstvím oddílu Ploština a sami partyzáni mu udělili hodnost majora. V posledních jarních měsících války se do partyzánské skupiny dostali dva konfidenti gestapa, kteří partyzány a především obyvatele Ploštiny a dalších pasekářských osad udali na gestapu ve Zlíně. Dne 19. dubna 1945 byla Ploština vypálena příslušníky protipartyzánské jednotky „Josef“ a vojáky SS. Útok na Ploštinu nepřežilo 24 lidí, pocházejících z různých obcí v okolí, převážně z Vysokého Pole a z Drnovic. Božena Húšťová ten den přišla o bratra, který byl spolu s dalšími upálen ve stodole. Otec paní Húšťové a starší sestra byli naštěstí zrovna mimo obec. Nacisté vypálili i další osady, za oběť jim padlo mnoho civilistů. Po válce byl na Ploštině vystavěn památník a muzeum protinacistického odboje. Božena Húšťová v tomto muzeu provází a seznamuje návštěvníky s pohnutými osudy Ploštiny nejen v době druhé světové války, ale i v období, kdy se Ploština znovu budovala a kdy se přeživší obyvatelé museli vyrovnat se ztrátou svých blízkých a s vědomím, že většina viníků ploštinské tragédie nebyla nikdy dopadena.
