Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník Jaroslav Hutárek (* 1928  †︎ 2021)

• narozen 8. června 1928 v Pršticích

• po smrti otce v roce 1937 měla rodina vážné finanční problémy

• na konci druhé světové války se u nich usídlila část štábu Rudé armády

• s bratrem pomáhali Rudé armádě v Pršticích na zámku

• vyučil se stolařem

• po vojenské službě zůstal pracovat u armády

• zemřel 29. listopadu 2021

Jaroslav Hutárek se narodil 8. června roku 1928, jako jeden z jedenácti potomků manželům Marii a Josefu Hutárkovým. Nejstarší sestra Marie byla o 14 let starší, nejmladší ze sourozenců Julius se narodil o šest let později. Otec Jaroslava Hutárka pocházel z okolí Velké Bíteše. Za maminkou a její rodinou se přestěhoval do Prštic na jižní Moravu. Místní je prý v obci zpočátku nevítali nadšeně. “Otec jinak politicky smýšlel a neměl tam domovské právo,” vysvětluje důvody jejich odmítavého postoje Jaroslav.

Přestože vedli prostý život, na dětství vzpomínal pamětník s láskou. Uživit jedenáct hladových krků nebylo pro rodiče snadné. Žilo se skromně. Dokonce ani boty zdaleka nebyly samozřejmostí. V létě chodili bosí i do školy. Často po sobě děti dědily jedno oblečení tak dlouho, až se zcela rozpadlo. Nové se nakupovalo od krejčího ze Střelic, který obcházel domy a nabízel svoje výrobky. “O to se starala maminka. Ta vždy říkala: ‚Tak pojď, teď přijdeš na řadu ty, poněvadž v tom už nemůžeš chodit ‘,” vypráví Jaroslav.

Ve škole bývalo třeba nastavit ruce a neuhnout

Obecnou školu Jaroslav navštěvoval přímo v Pršticích, nedaleko jejich domu. Tam chodil pět let. Poté docházel do měšťanské školy v Dolních Kounicích. Ráno mívali výuku a odpoledne následovalo náboženství. Každý den, po tři roky, musel ujít skoro osm kilometrů, tam i zpátky, pěšky. “Když jsme cestou promokli, tak jsme pak i víc než hodinu seděli u kamen a sušili se,” vzpomíná Jaroslav. Následně absolvoval roční nástavbu měšťanské školy v Brně, poblíž dnešního autobusového nádraží Zvonařka.

Tenkrát bývali učitelé přísní, ale spravedliví. Často kvůli vyrušování museli žáci klečet. Pro ránu se nechodilo daleko. “My jsme měli učitele, jmenoval se Pařízek, a ten trestal tak, že jste museli nastavit ruce a on rákoskou mlátil přes ty ruce,” popisuje Jaroslav tehdejší výukové metody. “Já jsem se moc nebál, protože já jsem neměl žádné konflikty,” vysvětluje. Platil spíše za klidného studenta a moc často jej netrestali.

Kdo neměl peníze, toho nikdo neléčil

Jaroslav vzpomínal na velkou zátopu, která jim po velké bouři v srpnu roku 1934 zaplavila byt. Jaroslavův otec se vydal zachraňovat dobytek a zásoby a zřejmě i kvůli nachlazení, které si tehdy přivodil, nedlouho poté vážně onemocněl. (Pozn. dcery: také se ale mohlo jednat o rakovinu žaludku.) Rodina neměla peníze, proto jej po třech dnech hospitalizace z nemocnice propustili do domácího léčení. Lékařskou pomoc však potřeboval i nadále. “Otec se svíjel v bolestech. Matka pozdě večer poslala staršího bratra, aby šel do Silůvek, odkud mohl zavolat lékaře. A ten se zeptal, jestli máme peníze. Když bratr odpověděl ne, tak odmítl za otcem přijet,” vypráví pamětník. Naštěstí maminka sehnala jiného lékaře, pana Šafránka ze Střelic, který přijel a přivezl léky, přestože neměli čím zaplatit. Bohužel však ani to nepomohlo a otec roku 1937 zemřel.

Rodina na tom byla po tatínkově smrti finančně velmi špatně. “Nejstarší sestra šla sloužit k sedlákovi, aby byly nějaké koruny,” popisuje nelehkou situaci Jaroslav. “Farář, který nás vyučoval náboženství se zachoval velmi slušně. Když na tom byla maminka nejhůř, tak za ním chodil starší bratr pravidelně jednou za měsíc pro příspěvek na stravu,” vysvětluje, kde rodina získávala alespoň nějaké peníze.

Bomba, která otřásla střechou

Už v říjnu roku 1938 obsadila naše pohraničí německá vojska, v březnu března roku 1939 Německo obsadilo i zbytek území Čech, Moravy a Slezska a zřídilo Protektorát Čechy a Morava. Blížila se druhá světová válka. V té době Jaroslav navštěvoval obecnou školu a čerstvě oslavil jedenácté narozeniny.

Z válečného období si vybavuje pouze útržky. “Pamatuji si, že všichni museli pracovat na nucených pracech,” vzpomíná Jaroslav. Tehdejší ministr školství a osvěty Emanuel Moravec souhlasil s poskytnutím celého ročníku 1924, chlapců i děvčat, vůdci Adolfu Hitlerovi pro práci na záchranu říše. Ti byli odsunuti na nucené práce do Německa. Týkalo se to i jeho sestry Ludmily, která nakonec ale odejít nemusela, jelikož se  starala o početnou rodinu. „Sestra totiž pomáhala matce v domácnosti, která na nás zůstala sama,” vysvětluje Jaroslav. Někteří sourozenci se rozprchli po tehdejším protektorátu. 

Jestli byla bomba německá nebo ruská, těžko říct

Počátkem roku 1945, kdy se schylovalo ke konci války, se přiblížila sovětská vojska k území Moravy ze tří stran.  Bránící se německé jednotky posilovala další vojska, která se podařilo stáhnout od Vídně. Tvrdé boje se vedly i v okolí Šitbořic a Ořechova, kde docházelo k dalším německým protiútokům. Následovaly krvavé boje o Brno.

Na tyto události si Jaroslav živě vzpomíná. Například když s bratrem Jindřichem zůstali doma, zatímco ostatní se ukrývali v krytech. Poté co se fronta přiblížila, vyrazili zbytek rodiny zkontrolovat. Uviděli dva střílející letouny a jedna dávka munice proletěla těsně kolem nich. Neváhali a zase se rychle vrátili do domu. Z toho, že se nejednalo o letadlo německé, ale sovětské, Jaroslav usoudil, že konec války je na dosah. “Seděli jsme u kamen, venku byla zima a přítmí, a najednou kousek od nás vybuchla bomba. Jestli byla německá nebo ruská, těžko říct, ale šlo o takovou ránu, že nám to pohnulo střechou,” popisuje své zážitky Jaroslav. Dům prý nespadl jen díky tomu, že byl ze dřeva.

Část štábu Rudé armády si u nich během bojů o Brno zřídila “velitelské stanoviště”, odkud organizovali střelbu proti Němcům, kteří se prý schovávali v různých civilních staveních v Ořechově. “Takže jsme byli, jak se říká, v tom válečném ohni,” shrnuje Jaroslav. Boje v okolí jejich bydliště trvaly několik dní a padlo tam mnoho lidí. Jaroslav už v té době pomáhal Rudé armádě v Pršticích na zámku. Tam s bratrem chodili pracovat se dřevem, starali se o raněné, odklízeli mrtvé, pomáhali jak se dalo. Byli prý rádi, že jsou venku z úkrytů. Zažili tam i řadu dramatických momentů. “Přijelo auto, sanitka, zastavilo, zaparkovalo a nikdo nevycházel zevnitř, tak jsme se šli podívat, otevřeli dveře a tam ležel mrtvý řidič,” vzpomíná pamětník na pohnuté chvíle. Z blízké rodiny jim však válka naštěstí nikoho nevzala.

Láska z vlaku

Po absolvování měšťanské školy, včetně nástavby, se Jaroslav rozhodl vyučit elektrikářem. Šéf prý posílal nováčky vytloukat rýhy pro vedení, což se mu nelíbilo, jelikož to byla práce prašná a náročná. Z toho důvodu z učení odešel a díky známosti švagra se dostal do dílny, kde se vyučil stolařem. Po absolvování tovaryšských zkoušek studoval v Olomouci, kde si na studia vydělával právě stolařským řemeslem. Následně pracoval ve stavebním družstvu v Rokycanské ulici, v Brně – Židenicích. V roce 1949 nastoupil na vojenskou službu, kde odstartovala jeho vojenská kariéra. Vybrali jej do poddůstojnické školy na sídlišti Tábor, následně putoval do Rokytnice v Orlických horách, do školy důstojníků v záloze. “Už jsem měl pecky na rameni, dosáhl jsem hodnosti četaře, což bylo maximum, co jsem mohl dosáhnout,” vysvětluje Jaroslav. Nedlouho poté povýšil na důstojníka - podporučíka a vrátil se do Brna.

V roce 1947 vstoupil z přesvědčení do Komunistické strany Československa. V květnu téhož roku se seznámil ve vlaku se svou budoucí manželkou Eliškou. Učila se kadeřnicí na Jánské ulici v Brně, kam jezdila vlakem z Ivančic. Potkávali se ráno, cestou do Brna. “Pak jsme na rande vyráželi na kole. Já z Prštic, babička z Letkovic. Jezdili jsme do Ivančic, tam byla studna, kde jsme měli sraz… no a pak jsme jeli dál.” Kvůli pracovním povinnostem se nemohli vídat tak často, jak by si přáli, ale láska vydržela nejednu překážku a tak se nakonec 18. srpna 1951 přeci jen vzali.

Svatba se plánovala v době, kdy už Jaroslav sloužil v armádě. Zůstal prý i proto, že mu nabízeli vojenský byt, což pro něj znamenalo jistotu. Chvíli před svatbou absolvovali vojenské soustředění na Slovensku, kde proběhla epidemie žloutenky (poznámka dcery: Podle starší verze to byla epidemie úplavice.) Stejně jako ostatní musel Jaroslav nastoupit do karantény. “Takže jsme odvolávali svatbu, která se ale nakonec uskutečnila, poněvadž jsem přeci jen povolení dostal. Ale byly to horory, když se to rušení svatby oznamovalo rodičům. To si neumíte představit,” směje se Jaroslav.

Strach neměl, jen se divil

Rodina se v následujících letech hodně stěhovala. Už v roce 1952 odešli do Olomouce. Jaroslav pracoval v armádě u pozemního vojska. Staral se o personální zajištění jednotky a vojáky v záloze. Pracovně pak musel odejít s útvarem na Slovensko (do Žiliny, Kežmarku, Podolínce), později se vrátili zpátky do Česka (do Olomouce, Rudné pod Pradědem, znovu do Olomouce).

Nakonec se v roce 1958 s rodinou přestěhovali zpět do Brna. Krátce pracoval v kasárnách v Černých polích, poté na Krajské vojenské správě. Zde měl na starosti opět doplňování armády o nováčky a staral se o vojáky v záloze. Následně ze zdravotních důvodů odešel k Městské vojenské správě. Na vpád Varšavských vojsk v roce 1968 si pamatuje. Velitelé se prý dohadovali o následujícím postupu. Rozkaz zněl zůstat na svých místech a plnit běžné povinnosti. „Já jsem strach neměl, ale spíš jsem se tomu celému divil. Toto se se stát nemělo,“ vzpomíná Jaroslav. Jako člen armády sloužil v Brně až do roku 1989, kdy odešel do důchodu.

Jaroslav s Eliškou měli pouze jednu dceru. Syn bohužel kvůli zdravotním komplikacím v důsledku rozdílného Rh faktoru rodičů zemřel před porodem. Nejraději Jaroslav vzpomínal na útulný domek se zahrádkou, ve kterém žili v Rudné pod Pradědem. S láskou také vzpomínal na hody, kde tančili besedu. I v roce 2020 bydlí v Brně, má dvě vnoučata a pět pravnoučat, pozitivní pohled na svět jej stále neopouští a den si rád zpříjemňuje poslechem hudby.