„Přijelo auto třeba, sanitka nebo jiné nějaké auto. Zastavilo, zaparkovalo a nikdo nevycházel zevnitř z auta. Tak jsme se tam šli podívat, otevřeli dveře a mrtvý řidič.“
„Měli jsme tam pana učitele, jmenoval se Pařízek, a ten trestal tak, že jste museli nastavit takhle ruce a on rákoskou přes ty ruce. A tam jsme se už kolikrát usmívali a podobně, poněvadž už jsme viděli, jak rákoska letí, tak jsme se automaticky uhnuli. A on vždycky: ‚Neboj se kluku, co se bojíš?‘ A potom dostal rákoskou. Měli rákosky. Bez rákosky nechodili.“
„Seděli jsme u kamen, poněvadž byla zima. Venku už bylo přítmí. Tak nám tam kousek od nás padla bomba. Jestli to byla ruská, Rudé armády nebo německá, to jsme nepoznali. Poněvadž to bylo na stráni na vyvýšeném místě, tak když to vybuchlo, tak nám to pohnulo se střechou.“
Jaroslav Hutárek se narodil 8. června roku 1928 jako jeden z jedenácti potomků manželům Marii a Josefu Hutárkovým. Dětství prožil v Pršticích na Moravě. Žili skromně, ale šťastně. Skutečnou bídu pocítili až ve chvíli, kdy tatínek onemocněl a nedokázali mu zajistit odpovídající lékařskou péči. Otec zemřel v roce 1937. Po jeho smrti měla rodina vážné finanční problémy. Zvládnout obtížnou situaci jim pomáhal mimo jiné i místní farář. Na konci druhé světové války se u nich v chalupě usídlila část štábu Rudé armády. S bratrem pomáhali vojákům v Pršticích na zámku, kde se starali o dřevo, ale také o mrtvé a zraněné. Ve svém vyprávění vzpomínal také na bombardování, které se odehrálo v těsné blízkosti jejich domu. Když válka skončila, vyučil se stolařem a po základní vojenské službě se přidal k armádě, kde zůstal až do roku 1989. Často se kvůli práci s manželkou Eliškou a později i dcerou Danou stěhovali. Nakonec se usídlili v Brně, kde Jaroslav žil i v roce 2020. Pamětník zemřel 29. listopadu roku 2021.
Vyprávění Jaroslava Hutárka natočily a zpracovaly pro projekt Příběhy našich sousedů Eliška Mráčková, Kateřina Jedličková, Barbora Langová, Valerie Minksová a Sára Pokorná ze ZŠ Pavlovská pod vedením paní učitelky Hany Plškové.