Karel Hvížďala

„Jak měli dědeček s babičkou letní domeček v Lukách pod Medníkem, tak kolem zahrady chodil pást kozy chlap, který vypadal jak James Joyce. Nosil zbytky anglické uniformy, kraťasy, měl kulaté brejličky, nosil takovou kšiltovku s dlouhým zeleným nehtem. Prostě k těm kozám nepatřil, to bylo evidentní, upoutal mě. Takže jeden den jsem za ním utekl, šel jsem s ním pást kozy. A on najednou měl ucho – a mohl vyprávět. Ukázalo se, že to byl nějaký redaktor od Jaroslava Šaldy, vyhozený z Melantrichu. A měl obrovskou knihovnu v domečku, který si postavil kousek od toho našeho. No, a tam jsem si chodil půjčovat knihy a poslouchal ho, jak vypráví, jak vzpomíná na nakladatelství, jak to tam fungovalo. A já jsem najednou vycítil, že mluví o světě, který zmizel, který už není, a měl jsem chuť to zapsat. Takže jsem to jeho vyprávění do sešitů z druhé strany zapisoval. Ale pak, když jsem si to přečetl, jsem zjistil, že to není ono. Že si to dost dobře pamatuju, ale ten pocit, ten zážitek, který mám z toho vyprávění, tam není. Tak jsem to celé prázdniny přepisoval a tehdy jsem zřejmě poprvé přišel na to, že nejde o ty slova, že ty člověk dá nějak dohromady, ale že musím všechno, co v tom člověku je – jak vypadá, jak se tváří, jaká gesta dělá –, že to tam všechno musím nějakým způsobem dostat.“

„Doma věděli, že je to konec. Na dlouho. Vlastně, otec nám s bráchou řekl, ať odejdeme. Protože on udělal tu chybu, že nevyužil nabídky, aby odešel k Phillipsu. To kvůli rodičům, rodině, nechtěli je tu nechat. Zřejmě to ani nebyla pravda, zřejmě by mohli odjet všichni, ale z nějakých důvodů to neudělali. Tak to bylo první, co nám táta řekl, že život je krátký, že to tady bude ještě horší. Ale já jsem si myslel, že by měli odejít oni a ne já, že tak rychle neodejdu. Teprve po Chartě 77, když to vypadalo, že to bude na dlouho, tak v 78. jsem odešel. Bratr ještě pochoval rodiče a pak přijel za mnou.“