Jiří Hýř

* 1948

  • „Měli jsme jednání, chytili nám nějakou zvěř do ok.“ – „Ti Rusové?“ – „Tak jsme to řešili a on se mě zeptá, byl to sice jen major, ale byl z politického vedení tady té základny a ten říká: ‚Máš flintu?‘ Já říkám: ‚No, mám.‘ A on: ‚No tak ho zastřel! A dej nám vědět, my ho uklidíme.‘ A já na to: ‚Ale to přece nejde, to nemůžu udělat, zabít člověka. To je nemožné!‘“

  • „Ráno jsem přišel do práce a dostali jsme od vedoucího příkaz: ‚Vezměte traktory, dvoukoláky a odmontovat všechny cedule dopravního značení!‘ Takže jsme jezdili celý den, odmontovávali cedule a dávali je na káru. Na kombajnu jsem tehdy měl obří prapor přes půlku kombajnu. A když si vzpomenu, měl jsem tehdy povoleného srnce, takže jsem měl s sebou neustále loveckou pušku. Nenapadlo mě, že by to mohlo někomu vadit, ale jezdili od nás třeba sto až dvě stě metrů po silnici. Takže když si člověk domyslí, co se všechno mohlo stát... Mohli to třeba špatně pochopit. Nejlepší byli tedy Poláci. Ti nás vždycky zastavili a ptali se: ‚Kde je ruská armáda?‘ A jeli pak na druhou stranu a říkali: ‚My je nemůžeme najít.‘“

  • „No prostě, bydleli jsme na pokoji čtyři kluci a měli jsme tam jednoho takového, který si myslel, že by bylo vhodné je jít přesvědčit. Bylo to kousek od nás, bydleli jsme na studentské ubytovně v Podolí a tohle bylo na Pankráci, na náměstí Hrdinů. Tam měli v nějaké budově štáb. Hlídali to. Šli jsme tam čtyři, dva si s nějakým tím Rusákem povídali a my jsme s kamarádem dostali blbý nápad sundat jim rudý prapor nad vchodem. Mysleli jsme si, že to máme dobře přečtené, tak jsme ho sundali. Ale na sousední budově na střeše měli hlídku. Ten vystřelil a tím pádem se patrola vrátila. V podstatě můžu říct, že si za to můžu sám, protože mě nenapadlo vůbec, že po nás někdo může střílet ostrými. Takže jsem neběžel jako o život. Běžel jsem a můžu vám říct, že mi chybělo jen deset patnáct metrů k prudké zatáčce, že bych zmizel z obzoru, a dostal jsem ji. Měl jsem průstřel levého bérce, pod kyčelním kloubem mi to takový kus přestřelilo kost. Druhá střela mi škrtla o pánev na pravém boku. Se mnou poranili nějakou paní, která šla po jiném chodníku, byla v tom nevinně. Ale ten voják se samopalem pálil od pasu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Valeč, 02.03.2024

    (audio)
    délka: 02:51:55
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Kdybych utíkal, jako by mi šlo o život, ruský voják by mě nepostřelil

V uniformě vojenských lesů, 70. léta
V uniformě vojenských lesů, 70. léta
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Hýř se narodil 9. prosince 1948 v Habartově u Sokolova. Jako malý žil s rodiči ve starém Mostě ještě před jeho demolicí, později se přestěhovali do Lubence. Šel studovat na Vysokou školu zemědělskou v Praze. Po prvním ročníku, kdy byl v létě u rodičů v Lubenci, obsadila Československo vojska armád Varšavské smlouvy. V Lubenci se účastnil ukrývání dopravního značení na protest proti okupaci. Po návratu na školu do Prahy se ještě se skupinou studentů vydal diskutovat se sovětskými vojáky, kteří měli na náměstí Hrdinů svůj štáb. Zatímco dva ze studentů diskutovali s vojákem, Jiřího Hýře ještě s dalším studentem napadlo, že by mohli Sovětům vzít jejich rudou vlajku, kterou měli před štábem vztyčenou. Sovětský strážný si toho ale všiml a začal po nich střílet ze samopalu. Jiřímu Hýřovi při útěku prostřelil nohu a zranil i náhodnou kolemjdoucí. O nohu Jiří Hýř málem přišel, nakonec ji ale lékaři zachránili. Po tomto incidentu ztratil chuť nadále studovat v Praze a školu opustil. Odešel zpět do Lubence a nakonec se v roce 1971 přestěhoval do Valče, kde začal pracovat na tamní lesní správě a zůstal až do revoluce. Často řešil s vedením místní sovětské posádky incidenty, které způsobovali jejich vojáci. V roce 1990 se nakonec stal prvním porevolučním starostou obce. Později pracoval na valečském zámku jako údržbář. V roce 2024 stále žil ve Valči jako důchodce.