Iveta Irvingová

„A jednoho dne jsem byla ze školy doma a táta přišel z práce z ranní, protože chodil po druhé hodině z ranní, a na odpolední naopak chodil na druhou hodinu [odpoledne] zhruba do těch deseti. A vždycky se ozývaly ty klasické zvuky. Kovový zvuk ramínka na mosazný věšák, takový vzdech, když si zouval boty… Ale najednou bylo ticho. A ani jsem neslyšela, že by zavřel vchodové dveře. Tak jsem tam tak chvilku seděla a pak jsem šla za ním. On tam v té předsíni seděl úplně zhroucený. A teď jsem se na něj šla takhle podívat… Úplně jsem zcepeněla, protože on byl dobitý jako pes. A to mu bylo přes těch sedmdesát. Ale on pořád vypadal perfektně, na těch třiapadesát pětapadesát. V Alcronu si ho dobíraly šatnářky a [říkaly mu]: ‚Vy jste takový frajer, takový čupr mužský.‘ Bábám bylo, už nevím kolik, ale prostě tam slintaly. A teď prostě najednou monokl, krev, hlava rozbitá. A já říkám: ‚Co se stalo?‘ On se tak na mě podíval a říkal: ‚Holka, budeš mě muset odlifrovat do špitálu.‘ Já říkám: ‚Ježíši, tak zavoláme taxíka nebo sanitku.‘ – ‚Ne.‘ Tak tam odložil tu aktovku a teď zase ty dvě patra vyšel přes tu zahradu. Teď on kulhal, nemohl na nohu, nemohl na ruku. A říkal: ‚Budeš mě muset odvézt.‘ [To pro mě znamenalo] poprvé sednout do toho našeho prťavého fiata a jet do té nemocnice. Mně se udělalo zle. Já jsem se rozklepala, rozbrečela. A říkám: ‚Prokristapána, táto, tohle já nedám.‘ – ‚Já ti budu přidržovat volant, já ti budu říkat, na co budeš šlapat. Prostě pojeďme. Než máma přijde z práce, ať jsme doma.‘ No, takže poprvé v životě jsem sedla do toho auta [a] on horko těžko – a to fakt skoro řval bolestí – musel vycouvat z té garáže. To si nelajsnu… Takže vycouval a jeli jsme přes ty Vinohrady těmi třemi příšernými křižovatkami do vinohradské nemocnice. Nevím, jak jsem se tam dostala, byla já jsem v jednom šoku. Snad jsem tenkrát jela na dvojku - dál už jsem to nedala. Ono to, myslím, mělo jenom tři nebo čtyři rychlosti. A tam [v té nemocnici] byl strašných hodin. To jsme věděli, že už to stejně nedáme. Byl tam úžasný doktor, chirurg. Udělal rentgeny, obvazy, všechno. A pak jsem slyšela na chodbě, [jak] říkal: ‚Pane Irvingu, prosím vás, s ohledem na to, [že] tady máte dítě, [že] tady máte auto, nechte mi klíčky, já vás nechám tou sanitkou přivézt domů a já to auto vám potom rád přivezu. Vždyť o nic nejde, já to pro vás rád udělám.‘ Tak to mě překvapilo, že tohle asi doktor běžně nenabízí. No, pointa… Strašných týdnů ležel, řval bolestí, měl těžký otřes mozku, zlámaný kotník, tři zlomená žebra, odřeniny… Tohle si pamatuji nejvíc, to jsme se [u něj] střídali s mámou nebo babička s dědou, já jsem chodila do školy. A pointa je ta, že právě v tom Alcronu, kde on působil, tak mimo jiné, že to byla mekka rafáků, tak z druhé strany to byla mekka estébáků.“

„‚Pořád tady jsou kamarádi, kteří tě povedou. To víš, na maminku v tomhle moc spoléhat nemůžeš.‘ Odpověděl mi na tu otázku, jestli by mi chodil radit z nebíčka, až tady nebude, [když] řekl: ‚Ano, vždycky na tebe budu dohlížet.‘ A myslím si, že to dělá. Fakt je ten, že když je buď hrozně úžasné období… Ne ‚je‘, [ale] ‚bylo‘. Teď [už] není několik let, dlouho, žádné úžasné období… Tak ke mně vždycky přišel, pak někdy třeba i s mámou. Té jsem se na to pak už ptala systematicky, když odcházela. A když je zle, když je hodně zle, tak on ke mně taky v noci přijde. A stalo se v tom jednom nejhorším okamžiku mého života, kdy přímo při vědomí, kdy jsem byla vzhůru a dávala jsem si cigáro a koukala jsem z toho okýnka v tom úhereckém domečku, takhle i proti měsíci, který svítil do oken na to jeho místo na gauči, na kterém vždycky v noci seděl, když si šel zapálit, což dělal strašně rád a já to mám po něm také. Tak on se tam zjevil… a ten pohled nezapomenu. Já jsem úplně zcepeněla a to cigáro tam najednou bylo takhle, jak já jsem zírala. Teď jsem se bála i nadechnout, natož promluvit, protože mi bylo jasné, že ta silueta zmizí. A na ten pohled nezapomenu do smrti, protože to byl přesně [ten jeho] strašně ostrý pohled, semknuté rty, a teď takové jako zamyšlení z okna proti tomu měsíci. Pak si jako odfoukl a takhle se na mě jenom úkosem podíval na tu postel a pak zase jako takový podmračený pohled. A já už jsem to viděla na tom cigáru, že si potřebuji akutně odklepnout, tak jsem tedy hodila oko stranou, odklepla jsem si na ten noční stolek, a v ten moment už to bylo pryč. [To] jsem [si] říkala: ‚Ty blbče, tys to měla nechat spadnout na zem.‘ A až potom mi došlo, co mi vlastně chtěl říct, protože to bylo den předtím, než mě dvacetiletý Rumun sestřelil na motorce. A já jsem vlastně na té silnici byla polomrtvá.“