Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Táta na mě stále dohlíží
narozena v Praze v době normalizace do rodiny „třídního nepřítele“ genmjr. Jana Romana Irvinga
otec Roman Jan Irving byl československým válečným veteránem, příslušníkem Britského královského letectva (RAF)
matka pamětnice vdovou po letci RAF
rodina čelila dohledu příslušníků StB
jako dítě zažívala domovní prohlídky
jako dcera západního letce zažila šikanu úřadů už od raného dětství
zaměstnána jako písařka, nastoupila do Ústřední rady odborů
přepisovala protirežimní materiály
účastnila se demonstrací směřujících k pádu komunismu
během demonstrace 28. října 1988 zatčena a vyslýchána
účastnila se setkání bývalých letců a nadále pečuje o otcovu památku
„Narodila jsem se v Praze v době normalizace do rodiny třídního nepřítele číslo jedna, což byl můj otec, genmjr. Jan Roman Irving, příslušník Britského královského letectva,“ uvádí své vyprávění Iveta Irvingová. Své svědectví Paměti národa vyprávěla především s úmyslem připomenout osudy svého otce, příslušníka legendární 311. bombardovací perutě RAF. Tatínek se narodil 7. března 1915 ve vesničce Lisov u Stodu, a když mu byly tři roky, maminka a nevlastní otec[1] se přestěhovali do Úherců poblíž Plzně. „Zde si babička s dědou pracně postavili domeček a měli tam i malé hospodářství.“ Po úmrtí své sousedky si vzali do péče pět osiřelých dětí a také odkoupili její dům. Práce tak doma i na poli bylo více než dost, a Jan se proto už od dětství snažil rodičům se vším pomáhat. Jako vlastenecky vychovaný hoch navštěvoval českou obecnou školu ve Zbůchu, protože odmítal chodit do školy německé, byť se nacházela přímo v obci. Poté nastoupil na měšťanku v Nýřanech, načež se vyučil strojním zámečníkem v plzeňských Škodových závodech. V roce 1931 následovalo studium[2] na Střední průmyslové škole v Plzni.
„Dal průchod své touze celý život létat a stát se letcem ve chvíli, kdy první dvouplošník proletěl nad úhereckou návsí. Absolvoval Vojenské letecké učiliště v Prostějově a poté byl zařazen už jako četař-polní pilot k prvnímu leteckému pluku ve Kbelích,“ vypráví jeho dcera. V té době už se nad Československem stahovala mračna. Jan Irving se v poslední fázi před válkou zapojil do celorepublikové akce 1000 nových pilotů pro republiku, která měla po Hitlerově nástupu k moci za úkol doplnit a zkvalitnit počty profesionální československé armády k obraně vlasti.
Po okupaci 15. března 1939 se spolu s ostatními odebral za hranice, aby se zapojil do zahraničního odboje. To se mu však podařilo až po dvou letech cesty plné peripetií: čekal ho ilegální přechod polských hranic, pobyt v polském vězení, ve sběrném táboře v Malých Bronowicích u Krakova, plavba lodí[3] do Francie… Tam se Jan zkoušel přihlásit ke stíhačům, ale neuspěl. Díky své kvalifikaci a absolvovanému výcviku pro noční a bombardovací létání byl vybrán hned po vypuknutí války 1. září 1939 k přecvičení na francouzské bombardéry. Absolvoval další výcvik v Toulouse na stařičkých pozorovacích Potezech XXV, zakončený létáním na poněkud modernějším letounu Bloch MB-210. Stal se příslušníkem francouzského letectva a bojově létal v operační letce s velitelem cdt. Deperoisem. Prodělal řadu operačních letů, v jejichž rámci se mimo jiné účastnil bombardování německých pancéřových kolon v severní Francii a Belgii.
Žádost maršála Pétaina o příměří jej zastihla na letišti Agen nedaleko Toulouse, kde spolu s ostatními obdržel od generála a velitele francouzského vojenského letectva Vuillemina několik medailí a vyznamenání. Vojenský odpor Francie vůči Německu však už skončil a československým letcům bylo jasné, že musí z poražené Francie co nejdříve zmizet. „Dne 18. 6. 1940 spolu s kluky, těmi nejbližšími kamarády, skočili do nejbližšího aeroplánu[4] a chtěli přeletět do Anglie, což byl průšvih, protože až v aeroplánu, v tom chaosu – kdy zůstali bez rozkazů a proviantu a zjistili, že jsou bez mapy a skoro i bez benzinu – tak to stočili na jihovýchod. Ovšem nad Pádskou nížinou dostali od italských dělostřelců zásah a s modlitbou na rtech dotáhli to letadlo do Jugoslávie,“ vypráví Iveta. Po přistání v Záhřebu a nutných opravách mohli díky benevolenci strážících vojáků přeletět na letiště v Niš. Přestože se jim v Jugoslávii dostalo vstřícného přijetí, hrozilo československé posádce vydání Němcům. Brzy tedy nezbylo než se zase vydat na útěk… Celá skupina československých letců cestovala až do Soluně skrytě na spodku vagonů nákladního vlaku, přivázáni pro jistotu k podvozkům, aby po cestě nespadli do kolejiště. Jakmile se dostali do Istanbulu, znovu se oficiálně přihlásili jako dobrovolníci do československého zahraničního letectva. Netušili tehdy, že byli po svém dobrodružném odletu z Francie považováni za mrtvé.
Jan poté odcestoval z přístavu Mersin lodí Warszawa do palestinské Haify, kde byl zařazen k Československému pěšímu praporu 11. – Východnímu v Jerichu, který vedl legendární pplk. Karel Klapálek. „Naštěstí si toho nejošklivějšího drilu a výcviku v padesátistupňových vedrech v plné polní moc neužil, protože jej poměrně záhy kousl v noci ve stanu štír, načež dostal těžkou žloutenku,[5] ze které se velmi dlouho dostával,“ vypráví jeho dcera. Poté, co měl nejhorší za sebou, snažil se v rámci přesunů své skupiny zdokumentovat několik tamějších památných míst včetně domorodců a jejich běžného života.
Dne 24. února 1941 podnikl z Haify dlouhou cestu lodí kolem celé Afriky, na jejímž jižním cípu, v Kapském Městě, se jemu i dalším československým letcům dostalo vřelého přijetí u československého konzula Linharta a jeho rodiny, a to v oficiálním sídle s názvem Vila Praha. Poté je čekala dlouhá plavba až na Gibraltar, odkud se na jiné lodi dopravili k liverpoolským břehům vytoužené Anglie. Janovi se opět nepodařilo dostat ke stíhačům, ale jako zkušený bombardovací pilot byl zařazen ke slavné 311. československé bombardovací peruti RAF.[6] „A myslím si, že to mu zachránilo život, že tak to mělo být. Byť ta třistajedenáctka měla následně největší ztráty a nejtěžší operace, kdy s posádkami během té první etapy nočních náletů nalétávali do toho nejhoršího území nepřítele. Nebyla to žádná legrace. Posléze, když byli převeleni k Pobřežnímu velitelství na jaře 1943, tak tam už to bylo o něčem jiném. Tam už se ty obrovské čtyřmotorové kolosy, Liberatory B-24, předtím Wellingtony, zapojovaly do patrol nad Biskajským zálivem, hlídaly spojenecké konvoje se zásobami zejména z Ameriky a dalším cílem samozřejmě bylo ničení ponorek,“ říká Iveta.
Při ochranitelském dohledu nad nekonečnými sledy konvojů z USA mohl konečně a naplno zazářit Janův talent. Při hlídkovém letu ve Wellingtonu KX-D číslo R 1498 dne 5. října 1942 spatřil v Biskajském zálivu svou první německou ponorku, kterou podrobil zásahu šesti hlubinných pum a s velkou pravděpodobností ji poškodil. „Celkově měl největší počet spatřených ponorek a poměrně velký počet poškozených. Podle některých oficiálních údajů se ale říká, že to není pravda. Máme však zdokumentováno, že minimálně v jednom případě k potopení ponorky došlo. Většinou se traduje počet čtyř a půl potopení – tam se to dělilo na člena posádky. Takže těch potopených ponorek muselo být mnohem víc,“ vysvětluje Iveta. Spolu s několika kolegy mu pak byla nabídnuta pozice leteckého instruktora[7] na Bahamských ostrovech, kam nastoupil v červenci 1944.
„Skončil s nejvyšším počtem operačních letů vůbec. S tímto krédem a s mnoha vyznamenáními se vrátil do republiky, kde s chlapci přistál až 26. srpna 1945, protože už tehdy byla politická vůle ty kluky z toho Západu, nejlépe z té Anglie, sem vůbec nebrat, a kdyby tam zůstali, udělali by nejlépe. A bylo jim doporučeno, že by se tam už trošku měli učit ruštinu,“ vypráví Iveta. Její otec to tehdy bral jako špatný vtip nejen proto, že ruštinu ze srdce nenáviděl. Jakmile pominuly společenské povinnosti a veřejné oslavy, kterých se letci z politických důvodů dočkali až jako poslední armádní složka, nechal se demobilizovat.
Od února 1946 začal létat jako pilot v ČSA a zároveň vedl výuku teorie a praktický výcvik pilotů. „Ale trvalo to vlastně jenom chviličku. Ještě přes ten únorový puč v tom osmačtyřicátém roce to nějak fungovalo do roku 1949, ale to už všichni ti kluci byli mezitím pomalinku a nenápadně sebráni – v tátově případě i nápadně – když pro něj přišli do nastartovaného letadla, kde měl na palubě lidi, a oni mu řekli: ‚Půjdete s námi.‘“ Z ČSA byl propuštěn a na dva roky skončil ve vazbě v Ruzyni, a to bez řádného soudu, což však v případě československých letců nebylo nic neobvyklého. Druhé zatčení a uvěznění po dobu dvou měsíců přišlo roku 1956, a to v důsledku pronášení protistátních výroků v souvislosti s politickými událostmi v Maďarsku a rovněž za poslouchání zpráv z Rádia Svobodná Evropa.
Sama Iveta se stala svědkem řady domovních prohlídek StB. „Jednoho dne přišli a začali dost brutálně – to byla taková jiná parta, takoví mladí a agilní – vyhazovat šuplíky a otevírat skříně, které jsou doteď odřené. Byli jsme nervózní a já se tam v koutečku na gauči tlačila s panenkou ke zdi a ani jsem neškytla. Taková to byla hrůza a tíseň, že člověk ani nehlesne,“ vzpomíná. Jakmile se ale středem pozornosti příslušníků StB stala její krabice s hračkami, které začaly vmžiku létat na všechny strany, její strach byl ten tam. „Protože v ten moment se ta tichá myš probudila a já jsem spustila ukrutný hysterák.“ Ten vyděsil i příslušníky, a tak se raději vrátili ke zkoumání jiných materiálů. „Táta pak dostal úžasný nápad, že na tu krabici s hračkami udělá dvojité dno, takže byla ještě o něco vyšší, a tam pak schovával ty nejnebezpečnější materiály, které by mohly ublížit nám nebo někomu jinému,“ říká Iveta. A to se také ukázalo jako dobrý nápad, protože při další domovní prohlídce už se nezvané návštěvy krabici vyhýbaly obloukem.
Příjemnější vzpomínky má Iveta na setkávání bývalých letců v kruhu rodiny, při kterých se ve vzduchu mísila vůně plná vzpomínek, napětí, štěstí i zklamání… „Ale také se tam pracovalo, plánovalo, vyhotovovaly se materiály pro zahraničí. A já jsem vždycky chtěla ty strýce a tety vidět. A táta řekl: ‚Dobře, ale nebudeš vyrušovat, budeš sedět jako myšička a budeš hezky poslouchat.‘“ Po těchto schůzkách však následovaly další domovní prohlídky. Až později rodina zjistila, že to bylo na základě udání některého z členů této party.
V době nelítostných sedmdesátých let už malá Iveta začala chodit do školy, kterou navštěvovala s bolavou zkušeností šikany z vršovické mateřské školy, jejíž ředitelkou byla zapřisáhlá členka komunistické strany. „Naši brali každé uvádění do mateřské školy na nový školní rok jako určitý akt slávy, protože přece jenom já jsem dítě, které bylo o dvě generace šoupnuté. Takže zatímco jiní letci už měli dospělé, vyučené děti nebo děti na vojně, tak táta si nesl z porodnice miminko,“ vysvětluje Iveta. A protože se její tatínek domníval, že stejně jako on musí mít i jeho dcera talent na cizí jazyky, nechal ji, jakmile uzrál čas, zapsat na jazykovou školu. „Přes dva roky trvalo – a to bylo pro mě utrpení – než pochopil, že já na ty jazyky prostě nejsem. A s tou trochu nadupanou ruštinou jsem byla přeřazena zpátky na normální základní školu do Vršovic,“ říká. I tady se Iveta jakožto dcera západního letce setkala se šikanou už od první třídy a pak to pokračovalo dál a dál… „Pořád jsem domů chodila s brekem. A když jsem byla asi ve čtvrté třídě, tak táta jednoho krásného dne – jako když ho dnes vidím – bouchl pěstí do stolu a řekl: ‚Tak a dost! A od téhle chvíle, jak mi přijdeš ještě jednou s brekem, že ti někdo něco udělal, tak dostaneš ode mě.‘“ Neměl už totiž čas ani náladu chodit řešit její křivdy do školy. Dostala však od něj také radu: „Nauč se za každou ránu dávat čtyři.“ A tu si vzala k srdci natolik, že tatínek pak běhal do školy pro změnu proto, že se jeho dcera poprala. Stačilo, když jí kluk třeba i z vyššího ročníku popíchl slovy: „‚Táta lítal za války na messerschmittech,[8] že jo?‘ No, to mě vytočilo do ruda, takže jsem na něm roztrhala všechno, co měl na sobě,“ vzpomíná Iveta. U tatínka tak pro ni bylo polehčující okolností, že se prala právě za něj. „A ten pocit bojovat za spravedlnost už ve mně zůstal napořád,“ dodává.
Jako dceři západního letce jí údajně další studium nebylo povoleno. Už od dětství přitom tíhla k muzice i k výtvarným oborům, pro které měla vlohy. Cesta uměleckým směrem jí však zůstala uzavřená, a tak se vyučila písařkou a později se vypracovala na sekretářku. „Maminka mě odmalinka tahala s sebou do kanceláře, když neměla hlídání. Takže mě tam zaměstnávala různými papíry a to mě ohromně chytilo,“ vypráví Iveta. Maminka z toho ale s ohledem na nízké platy administrativních zaměstnanců dvakrát nadšená nebyla…
„Už od dvanácti třinácti let jsem začala systematicky pracovat s tátou na jeho agendě, protože on už to nestíhal.“ Onen „svět v oblacích“, který byl tatínkovou velkou vášní, neobyčejně přitahoval i jeho dceru. Přece jen sama vyrůstala v prostředí obklopeném „vitrínami, budíky, obrazy, letadly, živými lidmi a jejich příběhy…“ S tatínkem tak například dávala dohromady seznamy československých letců, které průběžně aktualizovali. Už dříve se v Ivetě probudil také talent pro psaní, který tak našel a dodnes nachází bohaté upotřebení. „Začala jsem dopisovat do Kanadských listů, což trvalo několik let, a bylo to tehdy do rubriky Zprávy z okupovaného Československa. A to už jsem měla našlápnuto na trestní stíhání, protože od patnácti let, co jsem byla na učňáku, tak mě to nějak chytilo a začala jsem vydávat a rozdávat Úherecký měsíčník plný politické satiry,“ vypráví.
Není se čemu divit, že Iveta v zázemí, které měla, zatoužila po tom, naučit se létat. „Táta mi to dlouho rozmlouval, což je s podivem. Nicméně jednoho krásného dne přitáhl z té svojí pracovny pakl malých kartiček o velikosti klasických hracích karet a řekl: ‚Tak, nádhero, až tohle budeš umět složit za tři minuty, tak pak tě nechám zapsat na létání.‘ A to byla obrovská rozstříhaná zpřeházená mapa republiky včetně Slovenska – a mám pocit, že tam byla ještě Podkarpatská Rus,“ vzpomíná. S pomocí této tatínkovy důmyslné metody se Iveta spřátelila se zeměpisem. A podobně ji díky tatínkovým příběhům z války, které jí často vyprávěl, a také díky četným společným výletům začala zajímat i historie. „Odmalička mě tahal do Resslovky, kde se vždy poklonil před tím rozstříleným oknem u kostela a vzpomínal na ty kluky. Přestože on poznal jenom Honzu Kubiše ještě v tom jednom sběrném táboře po útěku z republiky v devětatřicátém. To v té době nikdo nevěděl, co ti kluci dokážou.“ Když se Ivetě konečně podařilo mapu složit, tatínek ji opravdu do kurzů létání nechal zapsat, i když se to neobešlo bez komplikací.
Další tatínkovu profesní štaci uvádí jeho dcera slovy: „Poté, co odešel z aerolinek v tom slavnostním hávu, se vší parádou a slávou, tak byl přijat jako spousta zápaďáků, ‚rafáků‘, kteří tam končili, v hotelu Alcron. To byla taková mekka všech letců, ať byli na recepci, ať byli bagážisti, nebo provozní.“ A protože si tatínek i v těch sedmdesáti letech uchovával silné charisma, byl fešák a jeho věk by mu nikdo nehádal, častokrát mu lichotily třeba i šatnářky z Alcronu. Jednou však přišel den, kdy se nad jeho vzhledem vlastní dceři sevřelo srdce. Byla už doma ze školy a i tatínek se vrátil po ranní službě. „A vždycky se ozývaly ty klasické zvuky. Kovový zvuk ramínka na mosazný věšák, takový vzdech, když si zouval boty… Ale najednou bylo ticho. A ani jsem neslyšela, že by zavřel vchodové dveře. Tak jsem tam tak chvilku seděla a pak jsem šla za ním. A on tam v té předsíni seděl úplně zhroucený. Tak jsem se na něj takhle šla podívat a úplně jsem zcepeněla, protože on byl dobitý jako pes… A to mu bylo přes těch sedmdesát.“ Skučel bolestí, ale sanitku nechtěl. Chtěl, aby ho jeho dcera odvezla do vinohradské nemocnice. „To pro mě znamenalo poprvé sednout do našeho prťavého fiata a jet do nemocnice. Mně se udělalo zle. Já jsem se rozklepala, rozbrečela. Já říkám: ‚Prokristapána, táto, tohle já nedám.‘ – ‚Já ti budu přidržovat volant, já ti budu říkat, na co budeš šlapat. Prostě pojeďme. Než máma přijde z práce, ať jsme doma.‘“ Nějakým zázrakem tu cestu plnou utrpení zvládli a Iveta se až postupem času dozvěděla, kdo vlastně stál za tím jeho žalostným stavem. „Strašných týdnů ležel, řval bolestí, měl těžký otřes mozku, zlámaný kotník, tři zlomená žebra, odřeniny…“ Hotel Alcron totiž nebyl jen mekkou západních letců, ale také mekkou příslušníků StB. „A tím, že tam ze zahraničí jezdili i chlapi, kteří byli emigranti a působili ve druhém odboji třeba jako tankisté, dělostřelci nebo to byli i letci z Anglie, tak prostě chtěli tam, protože tam se výborně navazovaly kontakty. Bylo to tam prošpikované štěnicemi.“ A právě Ivetin tatínek hotel Alcron od těch štěnic čistil, přičemž ho ale jednoho dne přistihli dva příslušníci StB...
StB sledovala jejich rodinu bez přestání po celou svou „slavnou“ éru. Jejich objekty zájmu se ale v ničem neomezovaly, tu radost nechat se zastrašit jim zkrátka nechtěly dopřát.
Díky tomuto incidentu, který tehdy tatínek doma odůvodnil větou: „Spadl jsem ze schodů“, se v Ivetě probudila ještě větší nenávist k režimu. Na ni jakožto na vyučenou písařku ale naneštěstí zbylo místo v silně komunistické Ústřední radě odborů. Problémy začaly už ve chvíli, kdy se před vstupem do nového zaměstnání pokřižovala. „Soudružka Boukalová na mě vystartovala neuvěřitelným způsobem. Říkala: ‚Co nám to tady zavádíš za manýry? Co si to dovoluješ se tady na takové vznešené půdě odboru křižovat?‘“ A ihned následoval telefonát s Ivetinou maminkou, která se však výpady soudružky Boukalové nenechala zastrašit: „‚Co si vůbec myslíte? Vy jste tohle nikdy neudělala, když vás něco čekalo?‘ – ‚No, to by mě doma zabili, kdybych se pokřižovala!‘ – ‚No, tak vy jste holt rudá. Tak my jsme na té druhé straně, tak to se nedá nic dělat. Ale chraň vás Pánbůh, jak to na té holce budete aplikovat.‘“ A taky že aplikovali, protože jí mimo jiné podstrkovali zprávy plné chyb, které ale ona nenapsala. Šikana byla na ÚRO neskutečná, ničila Ivetě psychiku, a tak nezbylo, než aby se do věci vložil tatínek. Po jeho schůzce s vedením se situace zlepšila. Přesto ale nechápala, proč je jí tolik ubližováno, když sama nikomu nic neudělala… Otec jí na to řekl: „Neudělala, ale tím, že jsi moje dítě, ty lidi strašně štveš. A to se s tebou potáhne, dokud se to v téhle zemi nezlomí.“ Iveta si na tomto úřadě vyzkoušela práci v řadě různých oddělení, až skončila na podatelně. Ale nelituje toho, protože se hodně naučila. Na posledním oddělení pracovala až do sametové revoluce.
Stejně jako k dějepisu a zeměpisu, vedl tatínek Ivetu k fotografování. Ideálním místem, které se dalo dobře zatemnit, a tedy v něm i vyvolávat fotografie, se stala koupelna. „A navíc tam byl jediný signál na poslouchání Svobodné Evropy,“ říká Iveta. Rodičům se však rádio v koupelně poslouchat nechtělo, a tak jim Iveta sdělovala čerstvé novinky. A pak už všechno to angažování vzalo rychlý spád. „Tatínkovi se podařilo navázat kontakt s lidmi, kteří byli napojeni na chartisty.“ Doma se tak ocitala řada materiálů, které začala na stroji přepisovat. Účastnila se i prvních nepovolených protirežimních demonstrací. „Tu první nepovolenou jsem zažila v srpnu 1988 ještě jako nezletilá, protože bylo dvacáté výročí okupace. A to už byli lidi na Václaváku, to už se tam něco dělo,“ vzpomíná Iveta. Na demonstraci v říjnu 1988 ji poprvé sebrali. „A já jsem skončila se všemi na té cépézetce.“[9] Nepřišla tehdy domů a ani o sobě nemohla dát vědět. Není se čemu divit, že rodiče trnuli strachem. A aby toho nebylo málo, po každé demonstraci následovaly výslechy u StB.
Demonstrace a s nimi stále se zvyšující nesouhlas s režimem vygradovaly v listopadu 1989. Iveta všechny tyto kroky ke svobodě prožívala naplno. Se zápalem, s bouřlivostí, se vztekem, radostí i humorem. Svědčí o tom i opečovávaná kronika, kterou si za tímto účelem vedla.
Ve chvílích posledního loučení s tatínkem (zemřel v roce 1997), který za svého života vedl její kroky a říkal, co má a co nemá dělat, mu položila tu nejdůležitější otázku, na kterou jí odpověděl slovy: „Ano, vždycky na tebe budu dohlížet.“ A podle Ivety to doopravdy dělá. Když je nejhůř, kolikrát se jí před očima vyjeví jeho silueta. V jejich domku v Úhercích na gauči, na kterém tak rád před spaním sedával a kouřil. A jednou to bylo setkání opravdu osudové… „A až potom mi došlo, co mi vlastně chtěl říct, protože to bylo den předtím, než mě dvacetiletý Rumun sestřelil na motorce. A já jsem vlastně zůstala na té silnici polomrtvá.“
To se stalo v roce 2008 a od té doby začal Ivetin boj o přežití, který vlastně pokračoval i po propuštění z nemocnice a trvá dosud. Zároveň je však nepřetržitým bojem o uchování odkazu jejího otce, genmjr. Jana Romana Irvinga, příslušníka Britského královského letectva, ale také chlapa, který ji svou láskou a vůlí stále drží na tom správném břehu, dokud nebude všechno tak, jak má být…
Redakční poznámka: pamětnice si nepřála uvést své datum narození
[1] „Ten biologický padl během Velké války a narození synka už se nedožil.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[2] „Současně se snažil svou brigádnickou pomocí ve zbůšském dole dorovnávat finanční újmu rodiny poté, co byl jeho nevlastní otec spolu s dalšími těžce zraněn po závalu a zůstaly mu doživotní trvalé následky. Příliš volného času mu tedy nezbývalo, nicméně aktivně se zapojoval i do činnosti Skauta.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[3] „Na lodi nebyl ve špatné společnosti, plula s ním najednou třeba taková budoucí esa, jako například četař Peřina, budoucí velitel 311. čs. bombardovací perutě, npor. Ocelka nebo jiná stíhací legenda Jiří Maňák.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[4] „Do hlášení se sice později dostalo, že letouny českým letcům vlastně přidělil sám generál Vuillemin, ale podle všeho šlo jen o zastření evidentního průšvihu francouzského leteckého personálu na letišti v Agen. S laxností Francouzů kontrastovala horlivost čs. důstojníka, pilota Josefa Jaškeho, který chtěl oběma skupinám československých letců osobně v úletu zabránit a hrozil jim odjištěnou pistolí s tím, že budou-li chtít nedovoleně opustit letiště, bude je považovat za dezertéry a zastřelí je. Irving jej byl nucen inzultovat a nikdy mu už toto chování neodpustil. Mimochodem, ta druhá skupina podobně odvážných pilotů si ‚vzala na cestu‘ Blocha MB-210, šlo o skupinku pilot Schoř, Baumruk, Petr, Kráčmer a Kříž a do Anglie (byť s potížemi) skutečně doletěla.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[5] „Český medik působící v Haifě u čs. jednotky mi doporučil, abych jedl jen pomeranče. Tehdy jich byla mimořádná úroda a Arabové je dávali téměř zdarma. Jednoho dne přijel Arab na oslíku obtěžkaném koši s pomeranči. Chtěl jsem jich od něj pár koupit kvůli dietě, a tak jsem mu dal 6 pencí. Arab z – pro něho – tolika peněz dostal šok, vyklopil oba vrchovaté koše na zem, sedl na oslíka a uháněl pryč, abych si to náhodou nerozmyslel. Žili jsme na otevřeném prostranství pod stany v hrozných podmínkách. Ale ten Arab tam pak často zajížděl a já se spřátelil jak s ním, tak hlavně s oslíkem…“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[6] „Dostal jsem výbornou posádku a ihned jsme začali létat z letiště v East Wrethamu. Zúčastnili jsme se ještě několika velkých bombardovacích akcí nad Německo včetně prvního tisíciletadlového náletu na Kolín nad Rýnem v noci z 30. na 31. 5. 1942, což z kokpitu letadla pak vypadalo, že se pod námi odehrává pravé Dantovo peklo.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[7] „Školil nové piloty na B-24 taktice boje na moři, jeho ukázky řešení různých ‚havarijních situací‘ se stávaly pověstnými široko daleko. Jako jediný z instruktorů-pilotů B-24 například dovedl po určitý čas udržet ve vodorovném letu B-24 při chodu jediného motoru. Ty ostatní totiž ve vzduchu postupně vypínal! Jeho cvičné souboje a úhybné manévry při ‚napadení bombardéru stíhači‘ byly rovněž pověstné.“ (Životopis genmjr. Jana Romana Irvinga od leteckého historika Ing. Iva Pujmana)
[8] Messerschmitty Bf 109 s Bf 110 byly páteří německého stíhacího letectva v první polovině druhé světové války.
[9] Cela předběžného zadržení.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - PLZ REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - PLZ REG ED (Jarmila Flaková)