Amálie Jakubovská

"Víru jsme si jako katolíci hnali furt stejně. Jednou tu byl jeden učitel z Nadlacu a uměl česky. Tady se oženil a vzal si jednu Češku. Zapovídal dětem, aby do kostela nechodily. Já tentokrát neměla kluka ve škole, ty maminky se mrzely. To víte, kněz přijde a chce ministranty. A ty děti plakaly, bály se rodičů i učitelů. Šel kluk mé švagrové do kostela, že musí jít do kostela. 'Já tě vyrostla, já poroučím.' Kluk šel a plakal, bál se. Akorát vyšel [učitel] ze školy a vrátil ho zpátky. A ona se do něj [učitele] pustila a kluk musel jít do kostela a jemu vynadala. Povídá: 'Ať se stane, co se stane, ale kostela se nesmíme nechat!'"

"Za Ceausesca jsme žili ne baš pěkně. Všechno se stahovalo, chleba se dával jenom na lístky. Museli jsme si shánět po poli na chleba. Na lístky nám dávali, jak jsme nosili prodej, dostávali jsme od těch paní, co nesnědly, tak lístky. A s těmi lístky jsme si vyzvedávali chleba, co jim vybýval. A potom už to bylo kapku lepší, ale lid nebyl spokojen, tak se to pozvedlo a pobilo se hodně lidu. A níčko je všeho. Chleba, jaký chcete, všeho na světě je. Dávají nám i důchody, ale nejsou lidi spokojení, že jinde se žije lépe. Tak já nevím, co z toho bude. Víte, kteří neprošli skrz to zlé, tak si myslí, že by to mělo být lepší. Jenže my jsme prošli skrz to zlé, tak víme, že to bylo zlé. Byl hodně hlad."