Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Janačík (* 1969)

• narozen 1. června 1969 v Albury v Novém Jižním Walesu v Austrálii

• rodiče František a Eva Janačíkovi emigrovali do Austrálie po srpnové okupaci roku 1968

• po čtyřech letech se rodina vrátila do Československa

• rodiče se pak po třech letech od návratu rozvedli

• pamětník vyrůstal s matkou v Novém Boru

• po maturitě pracoval jako referent na okresním kulturním středisku, pak v porcelánce v Bohosudově jako dělník

• v říjnu 1988 narukoval na vojnu

• sametovou revoluci prožil jako řadový vojín sloužící na letišti v Hradci Králové

• po roce 1989 pracoval převážnou dobu jako redaktor Českého rozhlasu v Ústí nad Labem

František Janačík se do Československa poprvé dostal jako čtyřleté dítě, když se spolu s rodiči vrátil z Austrálie. A musel se učit česky, protože jeho rodnou řečí byla angličtina. V dobách normalizace mu cejch emigrantství nejednou přitížil - nemohl studovat na vysoké škole. Revoluční rok 1989 zažil na vojně na letišti v Hradci Králové. Bylo hodně zajímavé sledovat zevnitř, jak socialistický armádní dril postupně taje a nejvyšším velitelem armády se stává osoba, která byla ještě pár měsíců předtím ve vězení.

 

Trvalo mi do sedmi let, než jsem se naučil česky

František se narodil 1. června 1969 v Albury v Novém Jižním Walesu v Austrálii. Jeho rodiče František a Eva dosud žijí. Otec po roce 1968 usoudil, že Československo jako okupovaná země není dobré pro jeho rodinu. Maminka Eva byla těhotná, když opouštěli vlast. Za rok po narození syna Františka se jim narodila dcera. Rodina žila v Austrálii čtyři roky, pak se všichni vrátili do republiky. František Janačík si ze svého raného dětství v Austrálii prakticky nic nepamatuje. Rodiče byli samozřejmě po návratu v hledáčku StB a zažili ne úplně příjemné věci. Otec začal pracovat v dole na těžbu uranu v Dolní Rožínce. Maminka, která pocházela z Nového Boru, nastoupila na směnný provoz v místních sklárnách. Rodiče se po třech letech rozvedli. František Janačík poznamenává, že jim nebylo souzeno žít spolu. Maminka nebyla ten typ, který by chtěl začít život v nové zemi. Otec se naopak vracel do Československa velmi nerad. Rozvod trval dlouho, rodiče se nemohli dohodnout, kdo získá děti do výchovy. František se sestrou pak žili společně s maminkou a jejími rodiči v Novém Boru.Tam se také začal učit česky. „Trvalo mi to do sedmi let věku, než jsem se opravdu česky naučil. Když přišlo nějaké napětí nebo nervozita, začal jsem koktat a šišlat,“ vzpomíná František Janačík. 

 

Soudružka ředitelka mi řekla, že na žádnou vysokou školu nepůjdu

Na gymnázium v Teplicích nemá František Janačík příliš dobré vzpomínky. „Bylo to útočiště pedagogů, kteří neobstáli na lepších školách, a soudružka ředitelka Luxová byla velmi zadobře s vedoucím tajemníkem OV KSČ,“ dodává. František vypráví o tom, jak mu soudružka ředitelka od prvního ročníku dávala najevo, že dobře ví, kdo jsou jeho rodiče a samozřejmě také o jejich emigraci do Austrálie. „Rodiče nebyli disidenti, otec však nedával najevo žádnou radost, že se vrátil a s komunisty jednal po svém. Vypracoval se na celkem schopného konstruktéra. Dával najevo, že komunisty nepotřebuje a nemá je rád.“ Soudružka ředitelka Františku Jančíkovi opakovala, že je živel, stejně jako někteří kluci z židovských rodin, a že si ho dobře pohlídá. V té době začal František hrát s kapelou. Jejich repertoár, sestávající z převzatých skladeb Deep Purple, Pink Floyd nebo Beatles, nebyl příliš angažovaný, kapelu skryli pod Lidovou školu umění. „Dostávali jsme vysvědčení, měli jsme přehrávky, jen jsme nesměli hrát na žádné zakázané akci.“ František se pak málem nedostal k maturitě. „Soudružka ředitelka Luxová mi řekla, že na žádnou vysokou školu nepůjdu, už jenom proto, že se nedostanu ani k maturitě.“ Měl sice problémy s matematikou, ale na opravnou zkoušku ve čtvrtém ročníku v pololetí se připravil velmi důkladně. Vypočítal 20 příkladů z 19, ale přesto navrhovala ředitelka nepřipustit Františka Janačíka k maturitě. Bylo to však tak do nebe volající, že se za něj postavili nejenom spolužáci, ale i profesoři. Opravnou zkoušku v pololetí mu nakonec uznali a v roce 1987 úspěšně odmaturoval.    

 

Bližná a dálná

Po maturitě se ovšem na žádnou vysokou školu nedostal, ačkoliv absolvoval několik  přijímacích řízení. Po krátkém působení referenta na okresním kulturním středisku nastoupil do porcelánky v Bohosudově jako dělník. Brzy ho ale čekala povinná dvouletá vojenská služba, narukoval 4. října roku 1988 v den svého svátku. Po měsíčním přijímači v Prostějově se dostal do Hradce Králové na letiště. Zařadili ho jako obsluhu dvou radiostanic, které sloužily pro navádění přistávajících stíhaček. Jeho působištěm se stal domeček jeden a půl kilometru od prahu přistávací dráhy. Měl název „bližná“ a sloužili tam čtyři vojáci. Na vojně není nic náhodné, takže samozřejmě existoval domeček, který se nazýval „dálná“. Kontroly a návštěvy velících důstojníků dorazily zřídka. „Neabsolvovali jsme samozřejmě žádné rozcvičky. Jediným naším úkolem bylo udržovat v chodu radiostanice, které pak vysílaly mluvené nebo šifrované kódy pro přistávání stíhaček. Létalo se minimálně třikrát týdně, turnusy 8-12 hodin. Domovské sídlo tady měla letka fotoprůzkumu s tehdy moderními stroji Suchoj. „Byl to hukot, když se létalo,“ vzpomíná František. Na samotnou přistávací dráhu letiště se dostal asi jen třikrát. Kromě této základní povinnosti absolvoval ještě jednou týdně takzvaná politická školení mužstva (PŠM), aby se dozvěděl, co je ve světě socialismu vítězně nového.

 

Zabavili všechny televize a rádia

„V roce 1989 jsme necítili žádnou změnu, vojenský dril byl pořád stejný. Zvenku jsme neměli žádné zprávy. Vše bylo šedivé a nudné. Nezajímalo nás nic, jen jsme chtěli nějak tu vojnu přežít. Před nástupem na vojnu jsme sice cítili takové pomalé zvedání hlavy a nějak jsme zaznamenali perestrojku...“ vypráví František Janačík. 

Pamětník také vzpomíná, že je politruci  intenzivněji varovali, ať nevyzradí nikomu, kde se nachází letiště, radar apod. Všude totiž mohou být nějací špióni. Popisuje situaci, která nastala kolem 17. listopadu. „Kamarádi na rotě nám řekli, že je tam nějaký zmatek. Zabavili tam všechny televize a rádia. My jsme nahlásili vadnou televizi, dali jsme do ní vadnou elektronku pro případ kontroly a dobrou jsme měli schovanou. Řekli nám, že to bez televize chvíli vydržíme. Jako jediní na rotě jsme tak měli funkční přístroj. Zatemnili jsme, dali do televize dobrou elektronku a pustili ji. Chytali jsme i Polsko, kde to bylo otevřenější, byli v té době ve všem dopředu před námi. A jeden z kluků od nás byl Polák někde od Jablunkova a jmenoval se Csieslar. Všemu rozuměl a překládal nám. Posílali jsme posly na rotu a získávali jsme informace od nich. Vydrželo nám to celou dobu, i když nám dvakrát zkontrolovali televizi, zda je opravdu nefunkční,“ popisuje situaci František Janačík.

Na „bližnou“ chodili i obyvatelé z okolních vesnic, se kterými už dříve vojáci směňovali různé věci, především za naftu. A nosili jim noviny. Přinesli i první letáky z lékařské fakulty. Když je vojáci dali na nástěnku na rotě, vydrželo to tam maximálně čtyři hodiny. Pamětník vypráví, že atmosféra zhoustla především v okamžiku, kdy se rozšířila fáma o smrti studenta Martina Šmída. Tehdy i dvacetiletí kluci tušili, že komunismus padne. Důstojnický sbor začal být velmi nervózní. František Janačík popisuje situaci, kterou už nedokáže přesně časově zařadit: „Byl vyhlášen nejvyšší stupeň bojové pohotovosti, rudý poplach. Dojeli jsme na rotu s radiostanicí, nafasovali jsme zbraně, naložili nás na náklaďáky a odvezli do centra. A čekali jsme. Byli jsme na nějakém obrovském náměstí trojúhelníkového půdorysu. Nevím kde. Stáli jsme u budovy. Architektura někdy ze 40.–50. let. Schodiště jako do školy, sloupy - a na ty sloupy jsme koukali. Stáli jsme proti nim čelem. Několik hodin. Nevěděli jsme, co teď přijde. Šeptandou se říkalo, že nás tam zavolal generál Vacek. To jméno si pamatuji. Mysleli jsme, že nás chtějí zneužít k tomu, aby se rozehnala nějaká demonstrace. Nic. Stáli jsme několik hodin a říkali jsme si, že nikdy do nikoho nevystřelíme a ať si s námi dělají, co chtějí. Stejně dlouho nevydržej. Stará moc se pokusila zvednout. My se k tomu nepřidáme. Pak vyhlásili konec akce a naložili nás na nakláďáky a odvezli zpět do kasáren.“

 

Chtěli zpívat hymnu, velitel na ně namířil revolver

František popisuje podrobně i další historku: „Přijely dva gazíky. Vystoupil politruk a další důstojníci. Politruk byl pověstný tím, jak strašně chlastal. Byl úplně ožralý. Přijeli nám osobně vysvětlit, jak jsme obzvláště zranitelní. Máme si dát pozor na disidenty. Kdybychom je někde viděli. A obzvláště na toho Havla. ‚Musíte to hned nahlásit! Musíte se i bránit!‘ Ptal se, jestli známe judo nebo karate. Řekl nám, že byl paragán a že nás to naučí. Vytáhl si našeho kolegu, ať na něho zaútočí jako s nožem. Jak byl vožralý, plácnul tam sebou na zem. A pak znovu, ještě několikrát. Nakonec prohlásil, že Havel a disidenti jsou špatní. A když budou volby, tak víme, koho máme volit.“ Na Vánoce 1989 byla už většina vojáků základní služby doma. Pouze někteří museli zůstat, aby udržovali základní chod posádky. S výjimkou kapitána Ondrejča většina jemu podřízených důstojníků velmi rychle pochopila, že režim se neudrží. Mladí důstojníci, odborníci v oboru, se rychle zorientovali. Poměry se uvolnily. Přesto se v hradeckých kasárnách odehrál významný incident přímo na Silvestra roku 1989. Kluci, kteří museli zůstat, byli povzbuzeni nějakým alkoholem a chtěli zazpívat na „buzeráku“ o půlnoci na Silvestra hymnu. Kapitán Ondrejčo tehdy sloužil jako dozorčí důstojník. Zastavil je v mezaninu, když šli po schodech. Namířil na ně nabitou pistoli a oznámil jim, že se žádná hymna zpívat nebude. Provolávat slávu nějakému Havlovi taky nebudou. Komunisti se udrží. A on si pak najde každého, kdo si myslí něco jiného. A teď on klidně tady někoho na schodech zastřelí, kdo bude chtít jít zpívat. František Janačík dodává, že ti, co tam tehdy byli, mu věřili. Každý měl s kapitánem Ondrejčem nějaký problém. On problémy rád vytvářel. „Byl zlej. Byla to svině. Tak tehdy nezpívali. Sklonili se před jeho nabitou pistolí,“ dodává František Janačík.

 

Na vojnu jsme odešli z šedé normalizace a vrátili jsme se do rozjetých 90. let

Kapitán Ondrejčo zůstal velitelem i v roce 1990. Měl nějakou zvláštní podporu nadřízených. František Janačík popisuje, že šlo o zlomyslného člověka, bez kterého by jeho vojna mohla být mnohem klidnější. Františka Janačíka povýšili v době nepřítomnosti kapitána Ondrejča na svobodníka. Vypráví o tom, jak ho po návratu Ondrejčo seřval a začal šikanovat. Vyhrožoval vězením a neustále prováděl kontroly na jeho působišti v „bližné.“ Vše vyvrcholilo článkem v deníku Obrana lidu v roce 1990. Tehdy se redaktoři ptali vojáků základní služby, jak to vypadá na vojně a co budou dělat po vojně. Záklaďáci svůj názor neskrývali. Konkrétně František hovořil o tom, že bude lepší, když základní vojenská služba skončí. Nazval to celkem lapidárně „pakárnou“. Jako jednoho z hlavních respondentů si ho zavolali všichni velitelé a tam ho patřičně seřvali. Zvláště kapitán Ondrejčo. František Janačík měl v odpovědnosti svěřenou techniku, a tak se obával, že by mohl být takto obětí nějaké msty. „Něco nebude fungovat a oni mě pak do něčeho uvrtají,“ vzpomíná. Chtěl se proto dostat na civilní službu, která se tehdy začala organizovat. Nakonec mu bylo doporučeno, aby podal žádost o přeřazení s tím, že jí bude vyhověno. To se skutečně stalo a pamětník potom v klidu dosloužil základní vojenskou službu na letišti v Plzni-Líních. František Janačík však dodává, že politickou změnu bylo už hodně cítit. Důstojníci byli určitě vstřícnější. Prim v armádě začali hrát mladší důstojníci, kteří byli technicky vyškolení. Zcela samozřejmě vymizelo politické školení mužstva. Většina času se věnovala údržbě techniky a čekalo se, co bude dál. Nakonec byla všem odvedeným zkrácena základní vojenská služba o dva měsíce a František Janačík tak odešel do civilu v srpnu 1990. „Odešli jsme na vojnu z šedé normalizace a vrátili jsme se do rozjetých 90. let,“ dodává.  

 

Návrat do civilu a práce v médiích v nové době

František Janačík se vrátil do porcelánky v Bohosudově. Nezůstal tam však dlouho a nastoupil do divadla v Ústí nad Labem jako jevištní technik a stal se zástupcem jevištního mistra. Poté našel uplatnění v Českém rozhlasu Sever v Ústí nad Labem, kde postupně působil jako redaktor a „zprávař“. Na nějaký čas pak rozhlas opustil. „Vnímali jsem tehdy silně dění kolem ústecké SETUZY. Věděli jsme, kdo je to František Mrázek a Tomáš Pitr. Cítili jsme, že se nám ta změna někdy úplně nepodařila. A takových případů bylo více. Nebyl jsem spokojený, cítil jsem, že něco mi uniká. Neměl jsem ambice být investigativním žurnalistou. Bavila mě taková sousedská novinařina. Říct něco lidem v místě, co jim bude užitečné.“ V roce 2002 v souvislosti s ustavením krajských úřadů nastoupil na tiskový odbor krajského úřadu v Ústí nad Labem. „Po pěti letech přišla politická změna. Změnilo se vedení, nastoupila jako hejtmanka Jana Vaňhová, podporovaná Oldřichem Bubeníčkem. Nechtěl jsem takovým lidem dělat servis a vrátil jsem se k novinařině,“ dodává František Janačík. Vrátil se zpět do Českého rozhlasu. „Jsem spokojený se svou profesí. Dovolila mi to společenská změna. Dříve jsem si ani ve snu nemyslel, že by to mohlo být možné,“ bilancuje František Janačík svůj dosavadní život. Při své práci sice vnímá určitý tlak při volbách do mediálních rad. Dodává, že je aktuálně cítit, že všechny politické garnitury, nejenom ANO, mají snahu dostat pod svůj patronát veřejnoprávní média a ovlivnit, co se v danou dobu bude, nebo nebude vysílat. „Co se s tím dá dělat? Fandili jsme „televizákům“, když šli do stávky, a věříme, že bychom měli tu podporu také,“ dodává.

 

Jsem mladý pamětník, ale apeluji na mladé, aby pracovali s důvěryhodnými informacemi

„Mám rozpačitý pocit, když mluvím tady v Post Bellum. Seděli tady lidé, kteří měli opravdu zlé zkušenosti z války, utrpení a my tady mluvíme o nějakém kapitánu Ondrejčovi. A to jen na základní vojenské službě. Oproti těm, kterým se Post Bellum oprávněně věnuje prioritně,“ dodává závěrem František Janačík. A těm o něco mladším by chtěl sdělit, jak nedozírnou cenu mají správně poskládané informace. „Je důležité vědět, co čtu, proč to čtu, jestli mi to poslal někdo přes Facebook z nějakého důvěryhodného zdroje, jak je hodnověrná autorita pisatele. Je potřeba vážit informace, abych nějakou informací někomu neublížil. Je dobré chodit k volbám. Na ty volby je dobré se připravit. Lidi to nedělali a výsledek je potom takový. Jedné třetině se to líbí, dvěma třetinám se to nelíbí. Dávají to vědět, ale není jim to nic platné. Takový systém tady máme. Lidi podceňují sílu informací. Pracovat s nimi, třídit, vyhodnocovat a předávat je dál. Pokud to tak nebude, člověk je odsouzený k tomu, že si jakákoliv autorita s ním bude dělat, co chce a on svůj osud pak neovlivní.“